ECLI:CZ:US:2023:3.US.1031.22.1
sp. zn. III. ÚS 1031/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. T., zastoupené JUDr. Hanou Gutovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Mečíř 14, Křinec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2021 č. j. 6 Co 938/2021-1202 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 5. 2021 č. j. 23 P 140/2019-1108, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, a R. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je matkou nezletilého J. G. Manželství stěžovatelky a otce nezletilého (dále jen "vedlejší účastník") bylo rozvedeno ještě před narozením nezletilého, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 1. 2010 č. j. 5 C 533/2009-12. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 9. 2010 č. j. 10 P 205/2010-37 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011 č. j. 23 Co 463/2010-66 byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky a vedlejšímu účastníkovi byl stanoven styk v rozsahu dvou hodin v úterý v lichých týdnech a dvou hodin v sobotu v sudých týdnech.
3. Usnesením ze dne 12. 11. 2019 č. j. 23 P 140/2019-108 bylo v návaznosti na návrh vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření Okresním soudem v Prachaticích (dále jen "nalézací soud") zahájeno řízení o úpravě styku a o významné záležitosti dítěte. V návrhu na vydání předběžného opatření vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelka odmítá jeho opakované žádosti o rozšíření styku s nezletilým, který doposud probíhá v rozsahu čtyř hodin za čtrnáct dnů, od září 2019 stěžovatelka nezletilého na styk nepřipravuje, odmítá s vedlejším účastníkem komunikovat a nezletilý začal kontakt odmítat; vedlejší účastník dále v návrhu upozornil, že nezletilý byl navíc od září 2019 přehlášen do domácího vzdělávání. Dne 3. 6. 2020 vedlejší účastník navrhl, aby byl nezletilý svěřen do jeho péče. V návrhu uvedl, že stěžovatelka neplní svou povinnost připravit nezletilého na styk, styku brání a po styku nezletilého nutí k rituální očistě od negativních energií.
4. V řízení bylo nalézacím soudem opakovaně rozhodováno o zatímní úpravě poměrů účastníků. Nejprve ve vztahu ke styku nezletilého s vedlejším účastníkem, a to usneseními ze dne 21. 11. 2019, 14. 2. 2020 a 11. 8. 2020. Usnesením nalézacího soudu ze dne 5. 10. 2020 č. j. 23 P 140/2019-595 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 16. 11. 2020 č. j. 6 Co 1271/2020-752 došlo ke změně výchovného prostředí nezletilého. Nezletilý byl předán do péče vedlejšího účastníka, neboť bylo zjištěno, že stávající výchovné prostředí je pro nezletilého natolik nevyhovující, že není možné se změnou čekat až do rozhodnutí o věci samé. V návaznosti na změnu výchovného prostředí bylo nalézacím soudem opakovaně rozhodováno o zatímní úpravě styku nezletilého se stěžovatelkou, a to usneseními ze dne 15. 12. 2020, 21. 12. 2020, 24. 2. 2021 a 24. 5. 2021.
5. Po podrobném dokazování, mimo jiné zprávami o průběhu asistovaného styku nezletilého s vedlejším účastníkem a znaleckými posudky z oborů psychologie a psychiatrie, nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil nezletilého J. do péče vedlejšího účastníka (výrok I.); stanovil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 6 000 Kč měsíčně k rukám vedlejšího účastníka a počínaje měsícem červnem 2021 částkou 9 000 Kč měsíčně na účet nezletilého, který je povinna za tím účelem zřídit (výrok II.); rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok III.); určil stěžovatelce styk s nezletilým v rozsahu každý lichý týden v době od pátku 16:00 hod do neděle 18:00 hod (výrok IV.); upravil speciální režim styku v době školních prázdnin a svátků (výroky V.-IX.) a nahradil souhlas stěžovatelky s přihlášením nezletilého k docházce do Základní školy X (výrok XIII.). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
7. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů obecných soudů s důkazy provedenými v řízení. Podle stěžovatelky byl v řízení opomenut jasný a neovlivněný názor nezletilého. Stěžovatelka má za to, že není možné, aby byl nezletilý v 10 letech násilně přestěhován k vedlejšímu účastníkovi a byl mu změněn životní přístup, životní hodnoty a sociální a bytová otázka; stěžovatelka má za to, že nezletilý je pobytem u otce traumatizován. Výslech nezletilého byl nalézacím soudem proveden v době, kdy již byl nezletilý v péči vedlejšího účastníka a stěžovatelce byl umožněn pouze asistovaný styk, přesto nezletilý jasně vyjádřil, že chce žít u stěžovatelky. Nalézací soud se rovněž dle stěžovatelky nevypořádal se všemi předloženými důkazy, zejména s revizním znaleckým posudkem Mgr. Petry Štarkové a vyjádřením psychologa PhDr. Tomáše Nováka, ani nenechal vypracovat vlastní revizní znalecký posudek. Stěžovatelka v tomto kontextu upozorňuje, že nalézací soud vydal své rozhodnutí na základě více než rok a půl starého znaleckého posudku, který tak nezohledňuje, že došlo k vývoji rodinné situace. Stěžovatelka je přesvědčena, že nepřipuštění revizního posudku bylo účelové. Dále stěžovatelka uvádí, že v důsledku napadených rozhodnutích došlo k oddělení dvou biologických sourozenců a přetrhání jejich sourozeneckých vazeb; znalecký posudek se touto skutečností a souvisejícími psychosomatickými vlivy na obě děti nezabýval. Stěžovatelka rovněž brojí proti tomu, že napadenými rozhodnutími nebyl upraven styk nezletilého se širší rodinou stěžovatelky a že při určení výživného byly dokazovány zejména její majetkové poměry, nikoli výdělkové možnosti vedlejšího účastníka.
8. Nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka svou argumentaci v ústavní stížnosti staví na účelových či přímo nepravdivých tvrzeních; některé skutečnosti stěžovatelka vytrhává z kontextu, některé zcela opomíjí. Nalézací soud se v řízení zprvu snažil o stabilizaci výchovného prostředí nezletilého J. primárně při zachování stávajícího výchovného prostředí, ke změně výchovného prostředí nalézací soud přistoupil až poté, co situace vygradovala tak, že bylo zřejmé, že setrvání nezletilého ve stávajícím výchovném prostředí je v rozporu s jeho zájmem. Pokud jde o projevené přání nezletilého žít v péči stěžovatelky, nalézací soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že projevené přání nezletilého je důsledkem dlouhodobého ovlivňování ze strany stěžovatelky a je výrazem protektivního vztahu nezletilého k ní; za autentický nalézací soud nepovažoval ani deklarovaný negativní vztah nezletilého vůči vedlejšímu účastníkovi, neboť byl výsledkem dlouhodobé a systematické snahy stěžovatelky o úplnou likvidaci jejich vzájemného vztahu. Ohledně v řízení vypracovaného a k důkazu provedeného znaleckého posudku neměl nalézací soud důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů, které zcela korespondují s dalšími v řízení provedenými důkazy. K tvrzené neaktuálnosti znaleckého posudku nalézací soud uvádí, že znalkyně byla soudem vyslechnuta při ústním jednání nedlouho před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Nalézací soud zdůrazňuje, že znalecký posudek nebyl jediným důkazem, na kterém soud založil své rozhodnutí. Dále nalézací soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že nezletilý J. se ve výchovném prostředí vedlejšího účastníka velmi dobře adaptoval a změna měla jednoznačně pozitivní dopad; nadměrná psychická zátěž související se změnou výchovného prostředí a s odloučením od členů jedné části rodiny nebyla v řízení zjištěna. K námitce týkající se absence úpravy styku se širší rodinou stěžovatelky nalézací soud konstatuje, že o styku nezletilého s mateřskou tetou bylo rozhodnuto rozsudkem nalézacího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 23 P 140/2021-1140, přičemž proti rozsudku nebylo podáno odvolání. Nalézacímu soudu není zřejmý důvod, pro který styk s širší rodinou stěžovatelka v době svého styku nerealizuje. Ve vztahu k námitce týkající se rozhodnutí o výživném nalézací soud uvádí, že ve věci bylo postupováno dle §913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
9. Odvolací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nalézací soud plně zohlednil nejen reálný názor nezletilého, ale i jeho nejlepší zájem; zdůrazňuje, že soud k zjištění názoru i zájmu nezletilého provedl velké množství důkazů. Konstatuje, že odloučení od polorodé sestry je mu velmi líto, upozorňuje však, že díky napadenému rozhodnutí se nezletilý mohl ve svých 11 letech poprvé seznámit s vlastním dědečkem, jít na návštěvu ke své babičce a zjistit, že má rád svého otce; nezletilý nyní žije ve stabilním prostředí a velmi si oblíbil svou nevlastní sestru. Vedlejší účastník dále upozorňuje na psychologická zjištění ve vztahu k duševnímu stavu stěžovatelky. Má za to, že z hlediska znaleckého posudku by ponechání nezletilého v péči stěžovatelky mohlo vést k rozvinutí schizofrenie u nezletilého. Vedlejší účastník dále uvádí, že stěžovatelka veškerá svá tvrzení hrubě zkresluje. Konkrétně se pak vymezuje proti tvrzení, že brání nezletilému ve styku se širší rodinou ze strany stěžovatelky. K posudkům předloženým stěžovatelkou vedlejší účastník uvádí, že ani jeden z odborníků, které stěžovatelka oslovila, neprovedl vyšetření ani nezletilého, ani vedlejšího účastníka, a to ačkoli jim to vedlejší účastník výslovně nabídl. V závěru svého vyjádření vedlejší účastník odkazuje na některé judikáty Ústavního soudu a odbornou literaturu.
11. Stěžovatelka ve své replice k vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení uvádí, že nezletilý jí píše četné SMS zprávy o tom, jak ji a svou sestru má rád a že se s ním vedlejší účastník neučí a nehradí mu kroužky; stěžovatelka rovněž upozorňuje, že u vedlejšího účastníka se nezletilému zhoršil prospěch a nosí dokonce poznámky ze školy. Dále namítá, že soud by primárně měl brát zřetel na přání nezletilého, který ji miluje a má s ní krásný vztah, a to ačkoli soud učinil vše pro to, aby jejich vzájemné vazby zpřetrhal. Nezletilý se v důsledku jednání nalézacího soudu podle stěžovatelky cítí podvedený a frustrovaný. Ve vztahu ke znaleckému posouzení opětovně konstatuje, že se nalézací soud nevypořádal s posudky, které v řízení předložila. Dále uvádí, že trestní řízení pro ní nedospělo ani do fáze obvinění, a opakuje, že revizní posudek nebyl zadán účelově.
12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
14. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavnímu soudu naopak nenáleží posuzovat správnost aplikace podústavního práva či hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních.
15. V rámci přezkumu řízení týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, zda soudy věc posoudily individuálně a s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem a zda byla veškerá rozhodnutí náležitě odůvodněna. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě ustanovení §907 odst. 2 občanského zákoníku a relevantních mezinárodních smluv vymezila kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (srov. komplexně nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19-25): 1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče dané osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho bezproblémový vývoj a jiné potřeby, 4) přání dítěte.
16. Obecné soudy musí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit (ve vztahu k rozhodování o střídavé péči srov. nález I. ÚS 2482/13, bod 31).
17. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům spravedlivého procesu a jeho dodržování je nezbytnou součástí transparentnosti a kontrolovatelnosti justice a účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování (obecně za všechny nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03). V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny (obdobně nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1654/17). Z formálního hlediska tento závěr plyne z nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, a tedy vyloučení zásahu Nejvyššího soudu. Daleko významnější je ale materiální rozměr - předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život.
18. Zároveň Ústavní soud ve svém přístupu k rodiněprávním případům zdůrazňuje, že rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým je doménou především obecných soudů, nikoli soudu ústavního. Pro rozhodování o citlivých rodinně právních věcech je zásadní, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit rozhodnutí, které bude odrážet veškeré dotčené zájmy, zejména zájmy nezletilých dětí.
19. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že výše uvedené ústavní nároky na rozhodování obecných soudů v rodiněprávních věcech byly naplněny. Nalézací soud v řízení provedl vedle výslechů účastníků řízení a osob jim blízkých též důkaz zprávami organizace Area Fausta specializující se na asistovaný styk rodičů s dětmi, zprávou Oblastní charity Vimperk, SMS zprávami, stěžovatelčina diáře, ve kterém si vedla záznamy o svých dojmech o průběhu styků nezletilého s vedlejším účastníkem a především znaleckými posudky z oboru psychologie a psychiatrie, a dospěl k závěru, že stěžovatelka v průběhu života nezletilého nikterak nepodporovala vznik a další rozvíjení jeho vztahu k vedlejšímu účastníkovi, naopak se snažila o jeho úplné popření. Přes naprosto nedostatečný rozsah styku byl vztah mezi vedlejším účastníkem a nezletilým přesto utvořen, v řízení však byly u nezletilého shledány znaky syndromu zavrženého rodiče a další důsledky negativního působení stěžovatelky na zdravý vývoj osobnosti nezletilého. Po opakované snaze nalézacího soudu o stabilizaci poměrů prostřednictvím předběžných opatření bylo nakonec nalézacím soudem přistoupeno ke změně výchovného prostředí a předání nezletilého do péče vedlejšího účastníka. Důvody, které soud vedly k uvedenému kroku, byly podrobně popsány v bodech 8 až 39. Dopady této změny, provedené předběžným opatřením, pak byly soudem pečlivě zhodnoceny v bodech 40 až 44.
20. Ohledně jednotlivých stížnostních námitek Ústavní soud konstatuje následující. S výhradami stěžovatelky proti znaleckému posudku, jakož i s návrhy na provedení dalších důkazů se nalézací soud podrobně vypořádal v bodech 27 až 33. Pokud jde o názor a přání nezletilého, pak nalézací soud v bodě 48 až 49 vypořádal, z jakého důvodu jej nepovažoval za ve věci rozhodující. Omezení styku s polorodou sestrou je nevyhnutelným důsledkem vývoje rodinné situace a závěru soudů ohledně nemožnosti nezletilého setrvat ve výchovném prostředí u stěžovatelky. Pokud jde o širší rodinu, obecný soud není v řízení týkajícím se úpravy výchovných poměrů nezletilého povinen upravovat styk nezletilého s dalšími příbuznými. Mají-li příbuzní ze strany stěžovatelky pocit, že jim stěžovatelka v době svého styku neumožňuje dostatečný kontakt s nezletilým, mohou podat vlastní návrh na určení styku; ohledně styku s mateřskou tetou tak ostatně bylo učiněno rozsudkem nalézacího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 23 P 140/2021-1140. V odůvodnění výše výživného Ústavní soud neshledal žádné, natož ústavněprávně relevantní pochybení.
21. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného (toliko ve formě obiter dicta) konstatuje, že rozumí stěžovatelčinu pocitu bolesti nad ztrátou možnosti péče o nezletilého syna. V posuzovaném řízení nicméně dvě soudní instance na základě podrobného dokazování opřeného o znalecké posouzení dospěly k závěru, že stěžovatelčin postoj vůči vedlejšímu účastníkovi a s tím související snaha o zamezení vzniku jakéhokoli vztahu mezí jím a nezletilým má na nezletilého velmi negativní až patologický vliv, který jej poškozuje. Ústavní soud považuje manipulaci dítěte proti druhému rodiči za velmi závažné protiprávní chování. Jen dítě, které může beze strachu milovat oba rodiče, může totiž být v dětství a následném životě šťastné. Dítě mívá zpravidla rádo oba rodiče a nenávistný projev jednoho z rodičů vůči druhému je pak pouze projevem sobectví rodiče, nikoliv lásky k dítěti. Navzdory uvedenému Ústavní soud konstatuje, aniž by chtěl jakkoli předjímat budoucí vývoj situace, že rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí nemají povahu absolutně konečných a tedy nezměnitelných rozhodnutí. Podaří-li se stěžovatelce skutečně změnit svůj vztah k vedlejšímu účastníkovi a s tím související chování vůči nezletilému, mohla by tato skutečnost být onou "změnou poměrů" ve smyslu §909 občanského zákoníku vedoucí k novému rozhodnutí.
22. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu