ECLI:CZ:US:2023:3.US.1033.23.1
sp. zn. III. ÚS 1033/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023 č. j. 32 Co 139/2022-1267 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 3. února 2022 č. j. 25 Nc 53/2017-1131, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a 1) M. G. a 2) nezletilého J. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 2. 2022 č. j. 25 Nc 53/2017-1131 byl zamítnut návrh stěžovatele (dále také jen "otec") na změnu výchovy nezletilého (I. výrok) i návrh stěžovatele na nařízení dohledu nad výchovou nezletilého (II. výrok), a stěžovateli bylo umožněno stýkat se s nezletilým formou asistovaných styků každou lichou středu v měsíci vždy v době od 15:00 do 16:30 hodin. Přestože soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se první vedlejší účastnice (dále také jen "matka") vůči nezletilému chová hyperprotektivně a nezletilý se nachází pod jejím značným výchovným vlivem, přičemž do značné míry také přejímá její názory a postoje vůči otci, což soud hodnotí jako jednu z příčin deformace vztahu nezletilého k otci, dospěl k závěru, že by v současné době nebylo vhodné měnit stávající výchovné uspořádání nezletilého. Ačkoli byl tedy soudem shledán jistý deficit ve výchovném působení matky, okresní soud považoval za nutné brát při rozhodování o návrhu otce na změnu úpravy poměrů ohledy na osobnost nezletilého, u něhož existuje z důvodu jeho velmi křehké psychiky důvodný předpoklad, že by případná změna výchovného prostředí měla na jeho psychický stav výrazně negativní dopady. Změnu výchovy spočívající ve svěření nezletilého do výlučné péče otce proto okresní soud neshledal v aktuálním zájmu nezletilého. K návrhu otce na nařízení soudního dohledu nad výchovou nezletilého měl okresní soud ve shodě se stanoviskem opatrovníka za to, že takový postup není v dané věci účelný, neboť nezletilý ve výchovném prostředí matky prospívá, matka péči o něj zvládá, nezletilý si za součinnosti matky řádně plní své školní povinnosti a orgán sociálně-právní ochrany dětí v rámci výkonu dohledu není schopen odhalit, zda a jakým způsobem matka na nezletilého působí, jde-li o vztah nezletilého k otci.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu v I. a II. výroku potvrdil, a ve III. výroku jej změnil tak, že styk otce s nezletilým se neupravuje a matce se ukládá povinnost v každém kalendářním roce vždy k datu 10. 2., 10. 7. a 10. 10. zaslat otci minimálně tři různé fotografie nezletilého a písemně informovat otce o škole, kterou nezletilý navštěvuje, o studijních výsledcích nezletilého, o jeho zdravotním stavu, zájmových aktivitách a případně o dalších pro nezletilého významných skutečnostech. Krajský soud respektoval názor nezletilého, který si přál zůstat v péči matky, naopak otce dlouhodobě odmítá. Za situace, kdy matka i nadále řádně o nezletilého pečuje a zajišťuje veškeré jeho potřeby, by bylo podle krajského soudu nerespektování názoru nezletilého a rozhodnutí o změně péče, tedy jeho svěření do péče otce, v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem krajského soudu, který napadené rozhodnutí postavil v zásadě výhradně na nutnosti respektovat názor dítěte. Odkázal-li krajský soud na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1626/22, stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Krajský soud však na tuto povinnost zcela rezignoval a své rozhodnutí založil právě a jenom na názoru dítěte, aniž by jej zhodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. Stěžovatel přitom opakovaně upozorňoval na manipulaci nezletilého matkou, touto skutečností (vyplývající i ze závěrů znaleckých posudků) se však soudy obou stupňů nezabývaly. Stěžovatel zdůrazňuje, že vztah nezletilého k němu se začal zásadně zhoršovat až poté, co se přestali stýkat (k poslednímu jeho styku se synem došlo o vánocích 2017). Stěžovatel také namítá, že obecné soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte nashromáždily veškeré potřebné důkazy a rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou řádně a dostatečně odůvodněna. Zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v samotné délce řízení, které trvalo téměř šest let. Délka řízení spolu s neochotou matky jakkoli podpořit kontakt nezletilého se stěžovatelem tak přispěla k podstatnému zhoršení vztahu mezi stěžovatelem a nezletilým, a fakticky jej zcela vyloučila z výkonu jeho rodičovských práv. Závěrem stěžovatel namítá, že absence úpravy styku a zamítnutí návrhu na změnu péče má pro něj stejné důsledky, jaké by mělo rozhodnutí o zákazu styku s nezletilým. Takový stav však není v nejlepším zájmu nezletilého, kterému není dán prostor pro vyjasnění si vztahu ke stěžovateli, neboť pod výlučným výchovným vedením matky ke zlepšení tohoto stavu nedojde.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo pravomocným rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil svůj závěr, že ať už je geneze současného (dlouhodobého) negativního vztahu nezletilého k otci jakákoli, je namístě i s ohledem na věk nezletilého jeho přání respektovat a styk s otcem neupravovat.
9. K uvedenému závěru dospěl krajský soud na základě rozsáhlého dokazování provedeného okresním soudem (str. 4 - 16 rozsudku okresního soudu), které krajský soud doplnil dalším pohovorem s nezletilým a zprávou organizace Pexeso v Praze 5. Při pohovoru nezletilý uvedl, že se s otcem nechce vidět, nechce ani asistované styky, ani terapie, s otcem se necítí dobře. Nemyslí si, že by v budoucnu litoval, že s otcem nebyl v kontaktu, otci do očí řekl, že se s ním nechce vídat, i důvody svého stanoviska. Otec mu občas pošle SMS zprávu, nezletilý ji ale nečte. Dříve mu matka říkala, ať to s otcem ještě zkusí, když ale k němu jel, tak se opakovalo násilí vůči nezletilému. Nezletilý uvedl, že jeho i matku otec mlátil, nezletilého mlátil do hlavy, s mámou házel o zeď, nadával jim, ponižoval je, což trvalo deset let. S otcem se necítí bezpečně, není nic, co by ho ke kontaktu s ním přimělo. Spontánně pak požádal, aby bylo rozhodnuto, že nemusí na žádné asistované styky s tátou, aby nemusel tátu vidět, ať má klid na dospívání.
10. Ze zprávy organizace Pexeso krajský soud zjistil, že rodina navštívila centrum celkem třikrát, při individuální schůzce dne 16. 3. 2022 nezletilý řekl, že do Pexesa na asistovaný kontakt s otcem chodit nebude, že již několikrát před institucemi řekl, že se s otcem potkávat nechce a nebude, nerozumí, proč ho nikdo neposlouchá a jeho přání nerespektuje. Na další termín dne 30. 3. 2022 nezletilý na schůzku přišel za doprovodu matky, ani si nesedl, zůstal stát u dveří, na otce se nepodíval a řekl, že se s ním už nikdy nechce vidět a má je konečně nechat na pokoji, poté odešel. Na další asistovaný kontakt naplánovaný na 13. 4. 2022 byl se souhlasem rodičů pozván jen nezletilý, který zopakoval, že se s otcem stýkat nehodlá, na žádné terapie chodit nebude, že dnes je zde naposledy. Dne 11. 5. 2022 se uskutečnilo shrnující sezení za přítomnosti obou rodičů a opatrovníka, na kterém bylo zkonstatováno, že v současné chvíli není asistovaný kontakt nástrojem, který by pomohl vztah otce a syna obnovit.
11. Na základě takto provedeného dokazování dospěl na rozdíl od okresního soudu krajský soud k závěru, že úprava styku otce s nezletilým, a to ani formou asistovaného styku, není namístě. Pokud by nebylo respektováno přání nezletilého jeho styk s otcem neupravovat a nezletilý by byl ke styku donucován, měl by takový nátlak na nezletilého negativní dopad na jeho vztah k otci, když by byl naopak ve svém velmi kritickém postoji k otci utvrzován, neboť zájem otce o styk vnímá jako snahu otce ho alespoň tímto způsobem trápit. Podle krajského soudu je za této situace neupravení styku zřejmě jedinou možností, aby alespoň v budoucnu mohlo dojít k nápravě vztahu nezletilého k otci.
12. Ústavní soud neshledal v postupu krajského soudu pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádal, a ústavně souladným způsobem odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro napravení styku stěžovatele s nezletilým.
13. Ústavní soud zejména nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud nerespektoval judikaturu Ústavního soudu, podle které není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Předně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud považuje za zásadní, aby byl v řízení zjištěn názor dítěte, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10, či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) dostupné stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz]. V posuzované věci krajský soud vedl pohovor s nezletilým, jak bylo výše uvedeno, přičemž přání nezletilého nestýkat se již se stěžovatelem bylo zcela jednoznačné. Stěžovatel tuto skutečnost nepopírá, má však za to, že se krajský soud přáním nezletilého neměl řídit, neboť toto bylo ovlivněno výchovným působením matky.
14. Z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že si byl ovlivňování nezletilého matkou vědom (viz bod 31 rozsudku, kde soud uvádí, že matka stejně jako otec nese podle znalkyně odpovědnost za konfliktní prostředí, v němž nezletilý vyrůstal a byl vystavován nepřiměřeným situacím, navíc i "ona nezletilého negativně ovlivňovala, neboť podle znalkyně od ní musel mít nezletilý informace o bití otce z doby, na kterou si nezletilý nemůže pamatovat, přesto o takovém bití vyprávěl"). S ohledem na věk nezletilého (blížící se již dospělosti) však krajský soud dospěl k závěru, že nerespektování názoru nezletilého a rozhodnutí o změně péče, tedy jeho svěření do péče stěžovatele, by bylo v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého. V této souvislosti poukázal krajský soud na nález sp. zn. II. ÚS 1626/22, ve kterém se uvádí, že úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti, jdoucí proti řádně zjištěnému názoru nezletilého, za situace, kdy nejsou dány specifické okolnosti rozumně odůvodňující odchýlení se od jeho postoje, představuje zásah do soukromého a rodinného života dítěte ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
15. Ústavní soud setrvale ve svých rozhodnutích vychází z toho, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes případné rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Podle Úmluvy o právech dítěte má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Z praxe Výboru pro práva dítěte i z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby mu každý z nich poskytl láskyplnou péči a svým dílem přispěl k jeho osobnostnímu vývoji [nález ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207) či nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 15, a další judikatura Ústavního soudu v citovaných dvou nálezech zmíněná]; byť samozřejmě vždy musí být posuzován nejlepší zájem konkrétního dítěte [obecný komentář Výboru pro práva dítěte č. 14 k právu dítěte, aby jeho nejlepší zájem byl předním hlediskem (čl. 3 odst. 1), ze dne 29. 5. 2013 CRC/C/GC/14, bod 67].
16. Výše uvedené dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, krajský soud i okresní soud zvážily, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly ohledně úpravy styku k odlišným závěrům.
17. Ke svěření nezletilého do péče matky došlo rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 25 Nc 53/2017-279 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 1. 2018 č. j. 101 Co 55/2017-466. Domáhal-li se stěžovatel svěření nezletilého do své péče, nelze než přisvědčit krajskému soudu v tom, že nenastala změna poměrů, která by ve smyslu §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odůvodňovala změnu péče o nezletilého. Nezletilý byl předchozím rozhodnutím svěřen do péče matky s tím, že matka má předpoklady o nezletilého řádně pečovat, nezletilý měl na matku silnou citovou vazbu, jeho projevy ke stěžovateli byly spíše negativní. Jak konstatoval krajský soud, jde-li o schopnost matky o syna pečovat a o vztah nezletilého k matce (a matky k nezletilému), situace se nezměnila, naopak negativní postoj nezletilého ke stěžovateli je ještě výraznější. Tuto pro věc zásadní skutečnost stěžovatel nijak nezpochybňuje, pouze předkládá důvody, na základě kterých k vzniklé situaci došlo. Oproti názoru stěžovatele však s ohledem na věk nezletilého (16 let) nyní již není podstatné, jakým způsobem se v minulosti utvářel vztah nezletilého ke stěžovateli, případně, zda byl ovlivněn matkou (podle závěru soudů takto ovlivněn byl), podstatné je pouze to, že nezletilý si přeje i nadále v péči matky zůstat, naproti tomu jeho vztah ke stěžovateli je vážně narušený, stěžovatele odmítá, nechce se s ním ani stýkat, již jen jeho blízkost je mu nepříjemná. Na rozdíl od rozhodování o svěření dětí mladšího věku do péče jednoho z rodičů, kdy lze mít za to, že lze v případě nerespektování jejich přání dosáhnout nápravy jejich vztahu k druhému rodiči, tedy kdy je rozhodováno v jejich nejlepším zájmu v rozporu s jejich přáním, nelze očekávat od nezletilého ve věku šestnácti let, který se od svých desíti let odmítá se stěžovatelem stýkat, že by byl jakýmkoli soudním rozhodnutím "donucen" ke styku se stěžovatelem, tím méně pak k tomu, aby strpěl své svěření do péče stěžovatele. Proto i judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že u starších dětí, které jsou již schopny formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba přihlédnout především k jejich přáním, zvláště pokud korespondují se závěry zjištěnými dokazováním a podloženými stanoviskem opatrovníka (např. usnesení ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 291/16). Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy krajský soud konstatoval, že jde o mladého člověka ve věku 16 let, který se připravuje ke studiu na střední škole, má velmi dobré studijní výsledky a je nepochybně schopen vyjádřit svůj názor a posoudit jeho důsledky. Krajský soud měl současně za prokázané, že svěření nezletilého do péče matky i nadále respektuje všechna hlediska uvedená v §907 odst. 2 občanského zákoníku. Stanoviskem opatrovníka bylo, že aktuálně s ohledem na postoj nezletilého úprava styku není namístě. Stěžovatel si je vědom, že se s ním nezletilý odmítá jakkoli stýkat, přesto se domáhá svěření nezletilého do své péče. Neuvádí přitom, jak by si prakticky výkon takové péče za daného stavu představoval, když při asistovaných stycích, o kterých rozhodl okresní soud, se nezletilý se stěžovatelem odmítl bavit, ani se na něj nepodíval a trval na tom, že stěžovatele už nikdy nechce vidět (viz zpráva organizace Pexeso v Praze 5).
18. Ze shora popsaných důvodů Ústavní soud v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele neshledal. Krajský soud i okresní soud zvážily a vyvážily dotčené oprávněné zájmy, zejména nejlepší zájem dítěte, za tím účelem shromáždily veškeré potřebné důkazy a svá rozhodnutí v tomto smyslu řádně a dostatečně odůvodnily.
19. Poukazuje-li stěžovatel na délku řízení před obecnými soudy s tím, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, Ústavní soud upozorňuje, že právní řád umožňuje účastníkům řízení, mají-li za to, že v řízení dochází k průtahům, podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů.
20. Závěrem Ústavní soud připomíná, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů (stejně i §475 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
21. Z výše popsaných důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu