ECLI:CZ:US:2023:3.US.1099.23.1
sp. zn. III. ÚS 1099/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky R. J., zastoupené Mgr. Jitkou Hronovou, advokátkou, sídlem Bezručova 1594/4, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. února 2023 č. j. 21 Co 38/2023-76, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) M. J. a 2) nezletilého B. R. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 11. 2022 č. j. 0 P 82/2019-58 byl styk prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") s nezletilým upraven tak, otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden v roce od pátku od 15:00 hodin do neděle do 19:00 hodin, dále po dobu druhého a třetího týdne v červenci a srpnu, od 25. 12. od 13:00 hodin do 1. 1. do 19:00 hodin a o jarních prázdninách od soboty od 9:00 hodin do soboty následujícího týdne do 19:00 hodin s tím, že si ho ve stanovenou dobu převezme v místě bydliště matky (dále také "stěžovatelka") a tamtéž ho ve stanovenou dobu matce odevzdá. Okresní soud vyšel z toho, že rodiče jsou schopni dohodnout se na rozsahu styku otce se synem, nejsou však schopni dohodnout se na místě předávání syna po skončení styku, kdy otec po celou dobu trvá na tom, aby si do místa jeho bydliště pro syna jezdila matka, která to však odmítá z finančních důvodů. Soud tomuto návrhu otce nevyhověl, což odůvodnil tím, že otec se do současného místa bydliště přestěhoval o své vlastní vůli, a na matce nelze spravedlivě požadovat, aby každý druhý týden v roce absolvovala v neděli cestu do Ch. a zpět.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 2. 2023 č. j. 21 Co 38/2023-76 byl rozsudek okresního soudu změněn jen tak, že otec je povinen v době zahájení styku převzít nezletilého v místě svého bydliště a po skončení styku je povinen jej matce vrátit v místě jejího bydliště. Krajský soud dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je, aby jej při běžném styku matka přivezla k otci v pátek a otec jej pak odvezl v neděli zpět matce, a stejně tak při prázdninovém styku jej matka na začátku styku přivezla k otci a po jeho skončení jej otec odvezl k matce, čímž bude zajištěno judikaturou Ústavního soudu předvídané rovnoměrné rozdělení zátěže (nejen finanční, ale především časové a fyzické) spojené s předáním nezletilého.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že byla zkrácena na svých právech, neboť krajský soud aplikoval judikaturu Ústavního soudu, která vycházela z jiného skutkového stavu, kdy se z místa posledního společného bydliště odstěhovala matka. V nyní posuzované věci žila do roku 2018 rodina v L. v domě stěžovatelky. Poté se otec od rodiny odstěhoval, vrátil se zpět ke své předchozí manželce a dvěma synům do T., zde bydlel asi do prosince roku 2021, po celou dobu se s nezletilým jedenkrát za 14 dnů vídal, jezdil si pro něj a zase ho vracel stěžovatelce zpět. Následně otec opět změnil bydliště, odstěhoval se do Ch., kde žije se svou současnou manželkou. Až do rozhodnutí odvolacího soudu otec jezdil z Ch. pro syna, nyní stěžovatelce nezbývá, než aby syna v pátek k otci dovezla (ačkoliv otec má v pátek kratší pracovní dobu), což je pro ni značně finančně i fyzicky náročné. V pátek, kdy má nezletilého předat otci, vyjíždí stěžovatelka v 16 hod, jezdí s ní její otec, sama si na takovou vzdálenost netroufá jezdit. Do Ch. stěžovatelka dojede mezi 19.30 až 20.00 hodin podle průjezdnosti dálnice, syna předá a domů přijede mezi 23.00 až 23.30 hodin. Stěžovatelka není zvyklá na tak dlouhé cesty, přijede zpět domů značně vyčerpaná, stejně tak její otec, kterému je 72 let. Stěžovatelka má již značně opotřebený automobil, rok výroby 2005, který potřebuje často opravy. Stěžovatelka upozorňuje, že její mzda činí asi 25 000 až 27 000 Kč měsíčně čistého, výživné je otec povinen hradit ve výši 3 000 Kč. Za jeden víkend tak stěžovatelka projede 1 500 Kč, takže celé výživné padne na cesty syna k otci. Zatímco otec a jeho manželka mají dva příjmy, stěžovatelka žije jen z jednoho platu, splácí půjčku z doby soužití s otcem ve výši 2 800 Kč, náklady na bydlení má 7 000 Kč, na vodu 3 000 Kč ročně, náklady na dojíždění do práce činí cca 2 000 Kč měsíčně, obědy syna stojí 1 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů či jakým způsobem bude tento styk realizován, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení a judikatury Ústavního soudu, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí řádně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
9. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu [zejména na nález ze dne 2. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4156/19 (N 177/102 SbNU 57) dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], podle níž větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem - v zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost je nutné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Krajský soud v konkrétních poměrech projednávané věci neshledal žádné důvody pro to, aby se od popsané zásady rovnosti rodičů v nesení zátěže spojené se stykem s nezletilým odchýlil, neboť stěžovatelku žádná výjimečná skutečnost z rovnocenného předávání nezletilého nevylučuje, a po otci proto nelze spravedlivě požadovat, aby jen on nesl ze svého veškerou tíži spojenou s dopravou nezletilého v rámci styku. Krajský soud zdůraznil, že taktéž pro otce je cesta činící nejméně 288 km, resp. 3 hodiny jízdy autem při jedné cestě, velmi zatěžující, tím spíše v pátek, bezprostředně po skončení jeho zaměstnání (kdy otec nejprve ujede jako řidič v zaměstnání 650 km a pak ještě dalších téměř 600 km, tj. přes 1200 km v jediném dni). Krajský soud tedy shledal, že je i v zájmu bezpečnosti nezletilého, aby uvedenou cestu každý z rodičů jezdil jedenkrát týdně, nikoli jediný rodič 2x týdně.
10. Ústavní soud se v minulosti již vyjadřoval k rozložení práv a povinností rodičů v případě nezvyklé vzdálenosti jejich bydlišť. Např. v usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 197/14 Ústavní soud výslovně uvedl, že "[...] se nelze nezamyslet nad praktickým dopadem rozhodnutí soudu do života otce, kdy tento, chce-li vidět svoji dceru, musí absolvovat každý druhý víkend vzdálenost cca 350 km, a to čtyřikrát během jediného víkendu. Lze předpokládat, že otec by měl svoji vitalitu věnovat především rozvoji svého vztahu s dcerou a nikoli psychické či fyzické přípravě na zpáteční cestu. Soudem stanovené rozložení práv a povinností lze jistě akceptovat v ojedinělých či jednorázových případech, nelze však takto vytvořit obecné pravidlo, nastupující dva víkendy v měsíci". Ústavní soud v tomto usnesení mj. též zdůraznil, že náklady spojené se stykem nemohou být kladeny k tíži jen jednoho z rodičů. Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je "fér", aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče. Zpravidla se totiž nejedná "jen" o finanční stránku věci, ale též o čas a energii, kterou musí druhý rodič na realizaci styku vynaložit. Taktéž krajským soudem v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 Ústavní soud neshledal důvodu, proč by se na náročné realizaci styku nezletilého s otcem (při vzdálenosti mezi bydlištěm otce a bydliště nezletilého cca 273 km, což odpovídá době řízení vozidla cca 3,45 hodin) neměli podílet oba rodiče stejným, nebo alespoň podobným dílem, jak jim to ukládají příslušná ustanovení Úmluvy a Listiny a jak ostatně vyplývá z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud připomněl taktéž závěry usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, podle kterých by měly obecné soudy postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče, nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou, oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. Ústavní soud shledal, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem budou výše zmíněná negativa spojená s realizací styku rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče.
11. V nyní posuzované věci krajský soud při svém rozhodování shora uvedeným způsobem postupoval, proto jeho závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, to platí i pro závěr krajského soudu, že finanční náročnost dopravy nezletilého lze zohlednit případně v řízení o výživném, nikoliv v řízení o úpravě styku. Naproti tomu okresní soud svůj závěr o tom, že na matce nelze spravedlivě požadovat, aby každý druhý týden v roce absolvovala v neděli cestu do Ch. a zpět, nijak neodůvodnil.
12. Poukazuje-li stěžovatelka na odlišnost dané věci od věcí, jichž se týkala krajským soudem uváděná judikatura Ústavního soudu, tedy zejména na skutečnost, že místo bydliště změnil otec, nikoli matka, tato skutečnost není v daných souvislostech nijak rozhodná, neboť v nyní projednávaném případě nedošlo současně ke změně bydliště dítěte, nýbrž pouze ke změně bydliště otce (srovnej např. usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, podle kterého skutečnost, že jeden z rodičů změní bydliště dítěte, je podstatnou okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku, přičemž by k předávání dítěte ke styku mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte). Touto skutečností se přitom krajský soud řádně zabýval, a dovodil, že v řízení nevyšlo najevo, že by otec účelově měnil místo svého bydliště. Otec původně bydlel v T., tedy místě taktéž dosti vzdáleném od bydliště matky, z něhož se odstěhoval z důvodu ukončení jejich partnerského soužití už v říjnu 2018, v současném bydlišti žije stabilně se svou manželkou. Žádnou podstatnou okolnost pro to, aby se odchýlil od zásady rovnoměrného vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost, tedy krajský soud neshledal.
13. Ústavní soud má z výše uvedených důvodů za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení a judikatury Ústavního soudu, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu