ECLI:CZ:US:2023:3.US.1157.23.1
sp. zn. III. ÚS 1157/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2023 č. j. 5 To 32/2023-167 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2023 č. j. 5 T 23/2020-138, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo podle §91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou roků, který mu byl uložen trestním příkazem městského soudu ze dne 24. 2. 2020 sp. zn. 5 T 23/2020, od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno usnesením městského soudu ze dne 10. 3. 2021 č. j. 5 T 23/2020-82.
3. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") jako nedůvodnou zamítl.
4. Oba soudy vyšly ze zjištění, že stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení zavinil dopravní nehodu, kdy na vozidle byla způsobena škoda okolo 150 000 Kč a na dálničních svodidlech škoda okolo 100 000 Kč, přičemž uzavřely, že nelze konstatovat, že by stěžovatel ve zkušební době řádně plnil své řidičské povinnosti, neboť zjevně nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, nákladu a předpokládanému stavebnímu a technickému stavu komunikace, a to za situace, kdy v evidenční kartě řidiče má celkem 9 záznamů, zejména překračování maximálně povolené rychlosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že se soudy v rozporu se soudní judikaturou i judikaturou Ústavního soudu dopustily extrémního excesu, když rozhodly bez řádného a logického odůvodnění toho, proč dospěly k závěru, že na základě jednoho přestupku, spáchaného ve zkušební době, došlo k porušení řádného života, a proč nepřihlédly k faktům tvrzeným stěžovatelem. Úvahy městského soudu označuje za nelogické a formalistické. Rovněž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu považuje za formalistické a omezující se pouze na tři potvrzující věty bez přihlédnutí ke konkrétním specifikům a argumentům stěžovatele. Napadená rozhodnutí zasahují dle jeho přesvědčení nejen do práva na spravedlivý proces, ale rovněž do práva na respektování soukromého života, neboť mají přímý dopad na výkon jeho profese hlavního stavbyvedoucího, kterou nelze provádět bez každodenního řízení motorového vozidla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17) dostupný stejně jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, stejně tak nelze dovodit ústavní nárok na to, aby trestní soud svým rozhodnutím vyslovil, že se odsouzený ve zkušební době osvědčil. Je úkolem trestních soudů posoudit, zda jsou splněny všechny zákonné podmínky pro takový výrok (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2420/14, ze dne 15. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 231/09 či ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 799/03). V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k posouzení, zda napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení respektují principy spravedlivého (řádného) procesu podle čl. 36 Listiny.
9. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Lze odkázat na obsah odůvodnění obou napadených rozhodnutí, posuzovaných jako celek, v nichž soudy přezkoumatelným způsobem popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že nebyly splněny podmínky dané §91 tr. zákoníku pro upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti. Považuje-li stěžovatel usnesení krajského soudu za nedostatečně odůvodněné, k tomu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže se krajský soud explicitně přiklonil ke skutkovým a právním závěrům městského soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
10. Pokud za dané situace obecné soudy konstatovaly, že se stěžovatel dopustil protiprávnosti, a to právě ve vztahu k činnosti, za kterou byl odsouzen dříve, takže smysl napadených zmírňovacích rozhodnutí nebyl zachován, nespatřuje v tomto závěru Ústavní soud nic, co by svědčilo o protiústavním výkladovém excesu z jejich strany. Zvolený způsob výkladu totiž plně konvenuje nejen dikci, nýbrž zejména smyslu a účelu aplikované právní normy.
11. Námitka o zásahu do soukromého života (včetně života profesního) uplatněná v tomto kontextu není relevantní. Přistoupil-li by Ústavní soud na stěžovatelovu argumentaci, bylo by zřejmě vyloučeno uložení trestu zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel u každého pachatele, který by motorové vozidlo potřeboval k výkonu své profese. Takový závěr je však zcela absurdní, a to již z důvodu, že pomíjí sankční a preventivní funkci ukládaných trestů.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. S ohledem na brzké rozhodnutí ústavní stížnosti Ústavní soud separátně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu