ECLI:CZ:US:2023:3.US.1178.23.1
sp. zn. III. ÚS 1178/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti JUDr. Hany Karáskové, insolvenční správkyně, advokátky, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2023 č. j. KSPH 61 INS 11585/2017, 1 VSPH 152/2023-B-53 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2022 č. j. KSPH 61 INS 11585/2017-B-47, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a průběh soudního řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 12. 2022 č. j. KSPH 61 INS 11585/2014-B-47 vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníků Daniela a Daniely Markových (výrok I.). Dále schválil vyúčtování stěžovatelky (insolvenční správkyně dlužníků) celkem ve výši 230 668,11 Kč s tím, že odměna a náhrada hotových výdajů byla uhrazena ze záloh placených dlužníky před schválením oddlužení, splátkami v rámci plnění splátkového kalendáře a z odměny z výtěžku zpeněžení (výrok II.). Stěžovatelce uložil, aby rozvrhla rozdíl mezi jí požadovanou a krajským soudem přiznanou výší odměny za přezkum přihlášek 22 věřitelů ve výši 1 210 Kč mezi nezajištěné věřitele dlužníků (výrok III.). Krajský soud přiznal stěžovatelce podle §38 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §2a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), odměnu za přezkum pohledávek podle počtu věřitelů (22 věřitelů x 250 Kč) a nikoliv podle počtu přihlášených pohledávek, jak požadovala stěžovatelka (26 přihlášených pohledávek x 250 Kč), když někteří věřitelé přihlásili více pohledávek. Ohledně rozdílu ve výši 1 210 Kč (4 pohledávky po 250 Kč + DPH ve výši 21%) pak stěžovatelce uložil, aby jej rozvrhla mezi nezajištěné věřitele.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") usnesením ze dne 21. 2. 2023 č. j. KSPH 61 INS 11585/2017, 1 VSPH 152/2023-B-53 usnesení krajského soudu v napadených výrocích II. a III. potvrdil. S odkazem na svoji předchozí judikaturu (viz usnesení ze dne 16. 11. 2017 č. j. 1 VSPH 1301/2017-B-38) uvedl, že pro účely určení odměny insolvenčního správce není důvod posuzovat přihlášky pohledávek jednotlivých věřitelů zvlášť podle počtu jimi přihlášených pohledávek. Věřiteli nic nebrání, aby svoji pohledávku, popř. další pohledávky přihlásil jedinou přihláškou. Z hlediska určení odměny insolvenčního správce není důvod nahlížet odlišně na přihlášku pohledávek, v jejímž rámci přihlásí věřitel všechny (dílčí) pohledávky zároveň, a na přihlášky pohledávek, jimiž věřitel uplatnil své pohledávky samostatně. I při vědomí existence odlišných usnesení vrchního soudu neviděl důvod odchylovat se od závěrů vyslovených ve svém výše citovaném usnesení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka si je vědoma judikatury Ústavního soudu týkající se bagatelních sporů, nicméně se domnívá, že s ohledem na množství insolvenčních věcí, v nichž vystupuje jako insolvenční správkyně, již nelze o bagatelnosti uvažovat. Vyslovuje přesvědčení, že v důsledku nesprávného a extenzivního výkladu insolvenčního zákona (konkrétně §38 odst. 1) a vyhlášky (§2a) byla zkrácena na své odměně. Nesouhlasí s tím, že obecné soudy přiznaly odměnu toliko za počet věřitelů (22) a nikoliv za počet přihlášených pohledávek (26), jak podle jejího názoru stanovuje zákon. V této souvislosti připomíná, že v konkurzním řízení se při stanovení odměny rovněž vychází z počtu přihlášených pohledávek. Stěžovatelka dále poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze (zde i dokonce mezi jednotlivými senáty) týkající se určování výše odměny insolvenčních správců, což považuje za zásah do právní jistoty. Konečně namítá, že se vrchní soud nevypořádal se všemi jejími argumenty, a to v otázce, z jakého důvodu jsou závěry vyplývající z rozhodovací praxe senátu 3 VSPH Vrchního soudu v Praze (viz usnesení ze dne 3. 6. 2020 č. j. 3 VSPH 596/2020-B-24) i Vrchního soudu v Olomouci, podporující její názor, nesprávné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka splňuje podmínku stanovenou v §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, neboť je advokátkou. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž jí nebyla přiznána odměna za přezkum 4 přihlášených pohledávek v celkové výši 1 210 Kč.
8. Předně je třeba uvést, čehož si je stěžovatelka vědoma, že prvotním nezbytným předpokladem meritorního zkoumání ze strany Ústavního soudu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Jakkoliv totiž úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k limitům, které zákonodárce v civilním řízení v tomto ohledu vymezil. Nebylo zajisté záměrem zákonodárce, aby u sporů, jejichž výše nepřekračuje hranici bagatelnosti (v civilním řízení spory nepřevyšující částku 10 000 Kč, proti nimž není přípustné odvolání), fakticky nahrazoval roli další přezkumné instance Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu nález ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 53/10 (N 75/61 SbNU 137; 119/2011 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud nicméně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatelky, byl by zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Přestože stěžovatelka tvrdí, že daná věc přesahuje její vlastní zájem, když se týká množství insolvenčních sporů, přičemž poukazuje i na rozdílnou rozhodovací praxi obou vrchních soudů, resp. i jednotlivých senátů v rámci Vrchního soudu v Praze, neshledal Ústavní soud v její argumentaci žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé "povýšit" relevanci tohoto případu do ústavněprávní roviny.
10. Jakkoliv je situace, kdy soudy či dokonce jednotlivé senáty v rámci jednoho soudu dospívají v otázce výkladu relevantních ustanovení týkajících se stanovení odměny insolvenčního správce k různým závěrům, nevhodná a zpochybňující předvídatelnost soudního rozhodování, jediným způsobem, jak danou situaci vyřešit, je sjednocení judikatury. Její sjednocování v oblasti soukromého práva však není v žádném případě úkolem Ústavního soudu, nýbrž Nejvyššího soudu. Z §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), se přitom podává, že jedním ze zásadních úkolů Nejvyššího soudu je přispívat k jednotě rozhodování soudů nižších stupňů, a to nejen vlastní rozhodovací činností v rámci rozhodování o mimořádných opravných prostředcích, ale také vahou jeho intelektuální autority, přesvědčivostí a precizností jeho právní argumentace tím, že vydává stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. I když tedy u daného typu rozhodnutí (náklady řízení) není přípustné dovolání, existují mechanismy, jak sjednocení rozdílné judikatury dosáhnout.
11. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval též rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu (k čemuž je srovnatelné i rozhodování o odměně stěžovatelky jako insolvenční správkyně) a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Argumentace stěžovatelky se navíc pohybuje v rovině pouhé polemiky s podústavním právem (§38 odst. 1 insolvenčního zákona ve spojení s §2a vyhlášky), jehož výklad Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu