ECLI:CZ:US:2023:3.US.1188.23.1
sp. zn. III. ÚS 1188/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Jana Waldhausera, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 28 Cdo 157/2023-500, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2022 č. j. 26 Co 44/2022-454 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. května 2021 č. j. 8 C 216/2017-377, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Abastit Services s. r. o., sídlem Horní 288/67, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2021 č. j. 8 C 2016/2017-377 vyhověl žalobě vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) a stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit jí částku ve výši 306 880 Kč (výrok I.) a zákonný úrok z prodlení (výrok II.). Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 256 767 Kč (výrok III.) a nahradit náklady řízení státu (výrok IV.). Okresní soud dovodil, že stěžovateli vznikla povinnost uhradit výše uvedenou částku (odpovídající jedné polovině obvyklého nájemného za rozhodné období), neboť bytovou jednotku v rovnodílném spoluvlastnictví vedlejší účastnice řízení a stěžovatele užíval výlučně a tedy nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Mezi spoluvlastníky přitom nebyla uzavřena žádná dohoda o způsobu či režimu užívání bytové jednotky.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 5. 2022 č. j. 26 Co 44/2022-454 rozsudek okresního soudu ve výrocích ve věci samé potvrdil (výrok II.); změnil jej toliko ve výrocích o nákladech řízení tak, že výše nákladů řízení činí 128 384 Kč a stěžovatel je povinen zaplatit státu 50 % nákladů řízení (výrok I.). Dále stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 12 871 Kč (výrok III.). Krajský soud ve shodě s okresním soudem a v souladu s judikaturní praxí [mj. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 (všechna rozhodnutí a stanoviska Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] konstatoval, že stěžovatel se užíváním celého předmětu spoluvlastnictví bezdůvodně obohacuje na úkor vedlejší účastnice řízení [srov. §1117, §1120 odst. 1 ve spojení s §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Tento nárok svědčí spoluvlastníkovi i tehdy, kdy objektivní poměry plnou realizaci spoluvlastnického práva neumožňují.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 2. 2023 č. j. 28 Cdo 157/2023-500 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Konstatoval, že závěry krajského soudu odpovídaly rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž spoluvlastníkovi, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) vzniká bezdůvodné obohacení. Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, pak není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost dobrovolně, ani okolnost, v jaké intenzitě společnou věc fakticky užíval obohacený. Pro vznik bezdůvodného obohacení postačuje již skutečnost, že ji měl přístupnou pouze pro sebe, resp. pro osoby, jimž přístup umožnil. Kritika závěrů krajského soudu o způsobu užívání společného bytu v rozhodném období (soužití jeho uživatelů) či skutečnostech, z nichž svá užívací práva k bytu odvozovala bývalá partnerka stěžovatele (Karolína Dragounová) užívající bytovou jednotku v rozhodné době se stěžovatelem, představovala pak polemiku se skutkovými a nikoli právními závěry. Nejvyšší soud uzavřel, že krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou ohledně stanovení výše bezdůvodného obohacení, zohlednil-li velikost spoluvlastnického podílu stěžovatele i stav a charakter posuzovaného bytu, včetně jeho způsobilosti k pronájmu, přičemž vyšel z částek obvyklého nájemného za užívání obdobných bytů v daném místě v rozhodném období plynoucích z provedeného znaleckého dokazování.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje skutkové okolnosti, průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Polemizuje s tím, zda by měl být odpovědný za to, že v bytové jednotce bydlí jeho bývalá partnerka Karolína Dragounová. Zásadní námitkou stěžovatele tedy je, že nemůže odpovídat za faktický stav, kdy Karolína Dragounová užívá část bytové jednotky, v čemž jí nemůže fyzicky bránit, ledaže by podal v součinnosti s vedlejší účastnicí řízení žalobu na její vyklizení. Pokud se tedy někdo obohacoval na úkor vedlejší účastnice řízení, byla to Karolína Dragounová a nikoliv stěžovatel. I pokud by tam však Karolína Dragounová nebydlela, nemohla by vedlejší účastnice řízení své spoluvlastnické právo s ohledem na dispozici bytové jednotky stejně realizovat. Odkazy obecných soudů na judikaturu považuje za nepřiléhavé, resp. podle stěžovatele na danou věc vůbec nedopadají. Konečně rozebírá odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a rozporuje jeho jednotlivé body.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, na jejichž základě mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení jí požadovanou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytové jednotky nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti však nepředstavuje nic jiného než pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by tento protichůdný názor byl vybaven jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě pouze zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
9. Z výše uvedeného vyplývá, že přísluší především obecným soudům zabývat se aplikací a výkladem pojmů podústavního práva (v dané věci tedy ustanoveními, která se týkají spoluvlastnického práva a bezdůvodného obohacení), a to se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci. Výklad užitý obecnými soudy pak Ústavní soud považuje z ústavního hlediska za přijatelný. Jak již bylo řečeno v odkazovaném stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení.
10. Pro nyní posuzovanou věc není relevantní, že část bytové jednotky (lhostejno přitom z jakého titulu) užívala bývalá partnerka stěžovatele Karolína Dragounová, aniž by stěžovatel toto mohl ovlivnit, jak tvrdí. Podstatné je, že vedlejší účastnice řízení nemohla bytovou jednotku nejen užívat, což fakticky vzhledem k dispozičnímu řešení bytové jednotky možné nebylo, ale ani z ní čerpat případné užitky (viz §1120 obč. zák.). Byl to stěžovatel, který bytovou jednotku "ovládal" a bylo pak jeho věcí, aby poměrnou část obohacení, které nyní požaduje vedlejší účastnice řízení, případně přenesl na svoji bývalou partnerku, resp. v obecné rovině řečeno na jakoukoliv třetí osobu, které umožnil či strpěl užívání bytové jednotky.
11. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů byla řádně odůvodněna, jejich argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu