ECLI:CZ:US:2023:3.US.1197.23.1
sp. zn. III. ÚS 1197/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, č. j. 11 Tdo 1126/2022-556, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2022, č. j. 3 To 117/2022-504, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 1. 2022, č. j. 3 T 72/2020-445, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 95 odst. 1 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 č. j. 3 T 72/2020-445 (když jeho předchozí rozsudek v dané věci ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. 3 T 72/2020 byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2021 sp. zn. 3 To 105/2021 zrušen zejm. z důvodu, že výslech svědkyně B. B. a jejího manžela R. B. byl proveden prostřednictvím videohovoru za pomocí programu Skype, což neodpovídá procesním postupům, jak vyslýchat svědka prostřednictvím videokonferenčního hovoru) uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu vydírání ve smyslu §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil - zjednodušeně řečeno - tím, že nutil poškozenou B. B., aby mu vydala finanční hotovost, kterou minimálně jednou specifikoval částkou 600 000 Kč, a to pod pohrůžkou její fyzické likvidace a ohrožení její rodiny, v důsledku čehož jmenovaná zkolabovala a byla v době ode dne 3. 6. - 8. 9. 2019 v pracovní neschopnosti. Dále se přečinu vydírání stěžovatel dopustil tím, že dne 2. 7. 2019 navštívil v zaměstnání otce shora jmenované poškozené M. P., přičemž i po něm požadoval vrácení částky 650 000 Kč s tím, že jinak jeho rodinu pozabíjí. Když se uvedený poškozený v reakci na toto chování stěžovatele snažil stěžovatele donutit k tomu, aby opustil jeho pracoviště, stěžovatel jej fyzicky napadl, čímž mu způsobil zjevná zranění vyžadující si lékařské ošetření. Za uvedené přečiny okresní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání 8 měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně odkázal poškozenou zdravotní pojišťovnu s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Následné odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud uvedl, že se okresní soud ve svém rozsudku logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a ve stejné míře objasnil okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatele. V této souvislosti krajský soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce stran nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávné právní kvalifikace. Okresní soud v návaznosti na pokyny předchozího kasačního rozhodnutí krajského soudu provedl výslech B. B. v postavení svědkyně a jejího manžela procesně správným způsobem, když v souladu s usnesením krajského soudu doplnil potřebným způsobem dokazování. Okresní soud také provedl všechny důkazy, které byly pro zhodnocení věci podstatné, když dostatečně vysvětlil, že ostatní stěžovatelem navrhované důkazy byly pro posouzení věci nadbytečné.
4. Dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud, neboť dovolací argumentace stěžovatele zčásti neodpovídala uplatněným dovolacím důvodům a zčásti ji Nejvyšší soud hodnotil jako neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele o opomenutých důkazech, přičemž vyložil, proč obstojí závěr soudů nižších stupňů o tom, že tyto důkazy byly pro posouzení věci nadbytečné. Rovněž výslech poškozené B. B. a jejího manžela byl v opakovaném řízení před okresním soudem proveden správně a v souladu s příslušnými pravidly regulujícími provádění videokonference.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především poznamenává, že stěžovatel v podstatě (a bez hlubší ústavněprávní argumentace) jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně vypořádaly, když stěžovatel závěry odůvodnění těchto rozhodnutí ve své argumentaci dostatečně nezohledňuje.
10. Proto Ústavní soud jen ve stručnosti konstatuje, že obecné soudy vycházely mimo jiné z toho, že u stěžovatele se vyskytuje sklon řešit pro něj konfliktní situace agresivním způsobem. Agresivní jednání vůči poškozené B. B. bylo pak i podle Ústavního soudu dostatečně prokázáno nejen její konzistentní výpovědi, ale například i svědectvím jejích kolegyň v prodejně, kde pracovala a kde ji stěžovatel před lidmi častoval nevybíravými nadávkami. Stěžovatel přitom neupřesňuje, jak by toto zjištění mohl ovlivnit výslech R. Ž., k němuž již obecné soudy nepřistoupily, neboť hrubé chování na pracovišti vůči poškozené měly za prokázané z výpovědí několika dalších kolegyň poškozené. V této souvislosti stěžovatel rovněž nevysvětluje, jak by měly být zpochybněny zjištění obecných soudů, i pokud by se prokázalo tvrzení stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, že údajně podpis R. Ž. na listině založené ve spisovém materiálu "podání vysvětlení dle §158 odst. 6 tr. řádu na č. listu 137" neobsahuje vlastní podpis jmenované svědkyně. Pokud dále obecné soudy nevyslechly svědka H., vysvětlily, že ten již dříve v rámci trestního řízení uvedl, že se skutečnostmi dokazováními před soudem přímo nesetkal, a proto k nim nemůže říci nic bližšího. Obecné soudy zcela pochopitelně neprováděly dokazování ani k tomu, zda se poškozená B. B. dopustila nemravného jednání vůči L. B., neboť i kdyby se tak skutečně stalo, tato okolnost sama o sobě nemůže znevěrohodnit výpověď poškozené v dané trestní věci.
11. Obecné soudy vycházely také ze zdravotnické dokumentace poškozené, z níž dovodily důsledky stěžovatelova jednání na její psychické zdraví. Na důsledcích tohoto jednání stěžovatele pak ani podle Ústavního soudu nic nemění skutečnost, že uvedená poškozená byla osobou v insolvenčním řízení, která měla více věřitelů. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, že by se jiný věřitel proti poškozené dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, které by mohlo mít výraznější dopad na její psychický stav. Pro posouzení věci není rovněž podstatné, že se sám stěžovatel nepřihlásil jako věřitel se svou pohledávkou do insolvenčního řízení proti poškozené, přestože poškozená dlužila rodině stěžovatele peníze, když partnerkou stěžovatele je příbuzná poškozené.
12. Neobstojí rovněž východisko stěžovatele opakované v ústavní stížnosti, že došlo-li mezi ním a poškozeným M. P. ke konfliktu, tak tomu bylo proto, že na něj uvedený poškozený fyzicky zaútočil. Obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutí v této souvislosti podrobně popsaly, jak se konflikt mezi stěžovatelem a tímto jmenovaným poškozeným vyvíjel a že jmenovaný poškozený se atakům stěžovatele bránil. Navíc vycházely i z kamerového záznamu, z něhož dovodily, že stěžovatel rozhodně nepůsobil tak, že by byl obětí násilí jmenovaného poškozeného; nemůže tedy obstát stěžovatelova stížnostní argumentace založená na tom, že to byl právě uvedený poškozený, od něhož vzešla iniciativa k potyčce. Uvádí-li dále stěžovatel v ústavní stížnosti, že soudy nezkoumaly, zda jeho silná slova vůči poškozené B. B. skutečně mohla působit tak, aby to naplnilo skutkovou podstatu nebezpečného vyhrožování, pak ani této námitce nemůže Ústavní soud zcela přisvědčit, protože obecné soudy vycházely mimo jiné z toho, jak poškozená reagovala, když ji stěžovatel podrobil nevybíravým atakům v rámci jejího zaměstnání, kde její následné reakci byly přítomny i její kolegyně.
13. Ústavní soud konečně nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že by soudce Mgr. Ing. L. Havelku, Ph. D. bylo možné bez dalšího hodnotit jako "objektivně podjatého" jen proto, že v rámci řízení, jež bylo završeno v pořadí prvním - posléze zrušeným - rozhodnutím okresního soudu, nesprávně provedl výslech poškozené pomocí prostředků umožňujících vzdálenou komunikaci. Jak totiž již bylo uvedeno, toto pochybení vedlo ke zrušení původního rozhodnutí okresního soudu a okresní soud uvedený výslech, jakož i další doplnění dokazování, provedl zcela v intencích pokynů krajského soudu a napravil tím svoje předchozí pochybení. Platí přitom, že pochybnosti o nepodjatosti, respektive existenci důvodu pro vyloučení soudce v rámci řízení před soudem nelze vyvozovat jen z jeho předchozího procesního postupu, byť by se tento v rámci přezkumu ze strany odvolacího soudu ukázal jako nesprávný či nezákonný. V opačném případě by totiž byl ve svých důsledcích popřen smysl dvojinstančnosti soudního řízení.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu