ECLI:CZ:US:2023:3.US.1220.23.1
sp. zn. III. ÚS 1220/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. T., zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 25 Cdo 3054/2022-187, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2022 č. j. 19 Co 36/2022-140 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. prosince 2021 č. j. 20 C 197/2021-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení a P. Z., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala proti vedlejší účastnici omluvy za chybnou diagnózu a zaplacení částky 100 000 Kč. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") žalobě nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že v postupu vedlejší účastnice nebylo možné spatřovat jakékoli pochybení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastnice, odmítla-li stěžovatelce nahlédnout do její zdravotnické dokumentace, postupovala v souladu s §32 odst. 2 věta první zákona o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zdravotních službách"), resp. v souladu s §2640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatelka má za to, že splnění podmínek pro odmítnutí nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebylo žádným způsobem odůvodněno, a trvá na tom, že pro odmítnutí nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebyly splněny podmínky, zejména podmínka zjevného a vážného ohrožení zdravotního stavu, resp. podmínka možnosti vážné újmy na zdraví. Stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že poté, co jí byla lékařská dokumentace zpřístupněna, k žádné újmě na jejím zdraví nedošlo. Stěžovatelka nesouhlasí ani s postupem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání na podkladě toho, že nebyla napadána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním vedlejší účastnice a zásahem do práv stěžovatelky. Tato úvaha je však chybná, neboť již samotným nezákonným odmítnutím nahlédnout do zdravotnické dokumentace došlo k zásahu do osobnostního práva stěžovatelky. Obecné soudy se otázkou příčinné souvislosti nezabývaly, jelikož vycházely z toho, že k odmítnutí nahlédnout do zdravotnické dokumentace došlo po právu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že při sdělení diagnózy a dalšího doporučení léčby jde v případě psychiatrického vyšetření o sdělení subjektivního rázu s ohledem na konkrétního pacienta a situaci, ve které se nachází. V posuzované věci lékařská zařízení dospěla k odlišným závěrům, když vedlejší účastnice u stěžovatelky podchytila a zaznamenala možnost rozvoje bludu, zatímco Poliklinika I. P. Pavlova uvedla, že "bludnou produkci" u stěžovatelky nepozoruje. Uvedená skutečnost nemůže vést podle okresního soudu k tomu, aby byla vedlejší účastnice postižena, neboť na ni nemohou být kladené vyšší nároky než na znalce, jejichž závěry se taktéž mohou lišit. Nadto se jeví jako opodstatněnější spíše verze vedlejší účastnice, když bylo prokázáno, že vedlejší účastnice ve svém diagnostickém závěru nepochybila. Soud vyjádřil pochopení pro situaci stěžovatelky, avšak uzavřel, že intenzita jí tvrzeného zásahu není natolik závažná, jak je pociťováno stěžovatelkou, jíž se záležitost dotkla obzvlášť pro ni citlivým způsobem (neboť bludy trpěla i její matka). Vedlejší účastnici bylo možno podle okresního soudu vytknout pouze určitou nedostatečnost komunikace, zejména vysvětlení toho, co se v odborném názvosloví za bludy vlastně považuje. Na druhou stranu okresní soud s odkazem na čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, §94, §2638, §2639 občanského zákoníku a §31 zákona o zdravotních službách připustil, že i neposkytnutí informace o zdravotním stavu může být postupem lege artis.
7. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr okresního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu (zejména na str. 9 rozsudku, kde se okresní soud podrobně vyjadřuje k otázce omezení poskytování informací o zdravotním stavu pacienta), který se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
8. Uvedené platí i pro rozsudek krajského soudu, který k odvolací argumentaci stěžovatelky, jež spočívala v tvrzení o chybném určení diagnózy vedlejší účastnicí, které vyvolalo napětí, stres a narušení tělesné integrity stěžovatelky, poukázal na skutečnost, že stanovením diagnózy F 16 (smíšené a jiné poruchy osobnosti) nevedlo k důsledkům tvrzeným stěžovatelkou, když je zřejmé, že stěžovatelka měla dlouhodobé psychické problémy, které se projevovaly i v její rodině, a s nimiž se léčila u vedlejší účastnice od roku 2010 do roku 2019. Závěr o stanovení diagnózy F 16 byl potvrzen všemi v řízení provedenými důkazy (lékařská dokumentace vedlejší účastnice, posudek o invaliditě z roku 2013, závěry Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, oddělení zdravotnictví ze dne 25. 5. 2020, psychologického posudku PhDr. Jiřího Pavláta ze dne 16. 1. 2019) s výjimkou výpovědi stěžovatelky. Uvedená diagnóza byla zapsána ve zdravotní dokumentaci podléhající lékařskému tajemství a z ničeho podle krajského soudu neplyne, že by vedlejší účastnice toto tajemství jakkoli porušila. Krajský soud přitom označil za pochopitelné, že se vedlejší účastnice snažila (za situace, kdy byla zjištěna u stěžovatelky kverulatorní a paranoidní tendence s podezřením na bludy) stěžovatelku uklidnit tím, že jí své úvahy o diagnóze a jejích projevech nezpřístupnila (jak obdobně předtím učinil již praktický lékař stěžovatelky Š.). Krajský soud se proto ztotožnil s okresním soudem, že takový postup není non lege artis. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
9. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 téhož zákona. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné.
10. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud vyšel z toho, že krajský soud dovodil neopodstatněnost stěžovatelkou uplatněného nároku jednak proto, že postup vedlejší účastnice při stanovení diagnózy i při zadržení informace o zdravotním stavu stěžovatelky byl lege artis, a jednak proto, že mezi stěžovatelkou tvrzenou újmou a údajným protiprávním jednáním vedlejší účastnice neshledal příčinnou souvislost. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu odůvodnil, že obstojí-li zamítavé rozhodnutí krajského soudu již s ohledem na závěr o nedostatku příčinné souvislosti, jehož správnost stěžovatelka nenapadá, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné. Stěžovatelkou vymezená právní otázka, zda zadržení informace o jejím zdravotním stavu představovalo porušení povinnosti, tedy za této procesní situace nemá povahu otázky, jejíž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu stěžovatelky by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
11. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu proto, že již samotným nezákonným odmítnutím nahlédnout do zdravotnické dokumentace podle ní došlo k zásahu do jejích práv, míjí se tato argumentace s odůvodněním napadeného usnesení dovolacího soudu, který srozumitelně vysvětlil, že přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, avšak dovolání se účinně dotýká jen jednoho z nich, takže řešení právní otázky, předložené dovolacímu přezkumu, se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod obstojí, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen.
12. Není přitom pravdou, že se obecné soudy se otázkou příčinné souvislosti nezabývaly a vycházely z toho, že k odmítnutí nahlédnout do zdravotnické dokumentace došlo po právu, tedy že jejich rozhodnutí bylo založeno právně na této právní otázce, kterou také učinila stěžovatelka předmětem argumentace ve své ústavní stížnosti. Okresní soud na str. 5 svého rozsudku výslovně konstatuje, že stěžovatelka "neosvědčila, že by tvrzené neblahé dopady do osobnostní sféry (typově) mohly být v příčinné souvislosti s jakýmkoliv jednáním nebo opomenutím lékařky." Stejně tak krajský soud konstatoval, že stanovení diagnózy v roce 2018 bez dalšího nevedlo k důsledkům tvrzeným stěžovatelkou.
13. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
14. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu