ECLI:CZ:US:2023:3.US.1221.23.1
sp. zn. III. ÚS 1221/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V Holding, s. r. o., se sídlem Báňská 287, Most, zastoupené JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 114/2023 ze dne 2. 3. 2023 a usnesení Generálního ředitelství cel č. j. GŘC-768-593/TČ-2021-835830 ze dne 30. ledna 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
2. Usnesením Generálního ředitelství cel č. j. GŘC-768-593/TČ-2021-835830 ze dne 30. ledna 2023 o zajištění věci byly stěžovatelce dle ustanovení §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zajištěny finanční prostředky na jejím účtu až do výše 66 454 580,- Kč včetně jejich příslušenství a finančních prostředků dodatečně došlých na tento účet. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala dne 2. února 2023 stížnost, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zajištění finančních prostředků, aniž by takový postup byl řádně odůvodněný a přiměřený okolnostem, zakládá porušení jejího práva vlastnit majetek a ochrany vlastnictví. Stěžovatelka dále namítá, že napadená rozhodnutí neměla zákonný podklad a byla aktem svévole.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky uplatnitelnými před obecnými soudy. Trestní řízení je zákonem upravený proces, který co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a následně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do tohoto procesu před jeho definitivním skončením, s výjimkou zcela mimořádných situací, lze proto označit za nepřípustnou a také nežádoucí. Zásahy Ústavního soudu jsou tedy opodstatněné a naopak žádoucí pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva; v případě trestního řízení tedy v těch případech, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze jinak odstranit [viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)].
8. Konkrétně ve vztahu k zajištění finančních prostředků je klíčové, že zajištění představuje opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Jeho podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tento zajišťovací prostředek tedy svou povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku" s cílem náležitého zjištění trestných činů, spravedlivého potrestání jejich pachatelů i snahy v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva [k tomu srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 (N 187/79 SbNU 121)] proto není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění a zde není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
9. Ústavní soud kritéria přezkumu zajišťovacích opatření formuloval v nálezu sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018, na který ostatně odkazuje i sama stěžovatelka: "Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, tedy podle stávající právní úpravy pro takové opatření postačí. V této souvislosti je totiž třeba uvést, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině určité míry pravděpodobnosti, a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, jelikož může být dalším šetřením vyvrácen [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 3511/14 (N 173/78 SbNU 577) a další]."
10. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v posuzované věci nebyl splněn potřebný stupeň pravděpodobnosti, neboť závěry Generálního ředitelství cel a Městského soudu v Praze nejsou dostatečně odůvodněny konkrétními zjištěnými skutečnostmi. V obou napadených rozhodnutích jsou však jasně a konkrétně popsány činnosti stěžovatelky realizované v jasně vymezeném časovém období, a to včetně identifikace konkrétních fyzických a právnických osob, které byly do tohoto jednání zapojené, a popisu jejich jednání. Všechny tyto skutečnosti podle napadených rozhodnutí nasvědčují tomu, že popsanými jednáními mohl být spáchán trestný čin. Jak již bylo uvedeno výše, s ohledem na preventivní povahu institutu zajištění je zřejmé, že není potřebné mít postaveno najisto, že zajištěné finanční prostředky skutečně jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti, postačující je, že takový závěr je pravděpodobný. Neexistuje tedy jasně objektivně stanovená míra pravděpodobnosti, kterou by bylo třeba dosáhnout, aby mohl být institut zajištění uplatněn, a není rolí Ústavního soudu takovou míru stanovovat nebo v jednotlivých případech přezkoumávat, zda je dosažená míra pravděpodobnosti dostačující. Důvodem pro zásah Ústavního soudu by byly jedině situace, kde by došlo ke zjevnému excesu, tedy například pokud by ze zjištěných skutečností potřebné závěry vůbec nebylo možné učinit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.
11. Stěžovatelka dále namítá, že uplatněné zajišťovací opatření na ni dopadá příliš tíživě. K tomu je nutno podotknout, že přestože odhadovaná škoda byla vyčíslena na 66.454.580,- Kč a tomu odpovídal také rozsah možného zajištění stanovený v napadeném usnesení Generálního ředitelství cel, fakticky byl zajištěn pouze zůstatek na účtu ve výši 2.044.639,15 Kč. Rozhodnutí o zajištění bylo vydáno 30. ledna 2023, zatím tedy trvá necelých šest měsíců. Ani při zohlednění odkazů stěžovatelky na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva tedy nelze mít za to, že by v posuzované věci nebyla dána spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem a ochranou práv jednotlivce, neboť zajištění finančních prostředků pro stěžovatelku v nyní posuzované věci nepředstavuje nadměrné břemeno (excessive burden). Stěžovatelka sice tvrdí, že zajištění vede k faktickému znemožnění dalšího výkonu její podnikatelské činnosti, toto tvrzení však nijak dále nezdůvodňuje a z usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatelka v podnikatelské činnosti i nadále pokračuje. Městský soud v Praze navíc v napadeném usnesení podrobně rekapituluje i dopad dříve uplatněných zajišťovacích opatření a přesvědčivě zdůvodňuje, proč nyní posuzované zajištění nelze považovat za nadměrné břemeno fakticky znemožňující další výkon podnikatelské činnosti stěžovatelky.
12. Jakkoli je správný poukaz stěžovatelky na princip plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4 2014, že je třeba "s plynutím času stále více dbát na ochranu ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby zasažené zajištěním majetku na nerušeném užívaní vlastnictví a na podnikání", je nutno odlišit skutkové okolnosti citovaného případu od nyní posuzované věci. Jednak se ve věci I. ÚS 3502/13 jednalo o zajištění trvající více než 2 roky, také však byly předmětem sporu žádosti majitelek bankovních účtů, na kterých byly zajištěny finanční prostředky, o omezení zajištění peněžních prostředků, aby mohly být provedeny konkrétní platby, jako např. úhrada daně z přidané hodnoty nebo daně z příjmů právnických osob. V uvedeném případě tedy bylo zcela na místě zohlednit délku zajištění prostředků a jeho dopady na postavení stěžovatelek v dané věci, v nyní posuzované věci však takové okolnosti nenastaly.
13. Co se týče namítaného porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), není možné je vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Stěžovatelčina argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá zejména na tom, že "neměla možnost se kvalifikovaně vyjádřit k tomu, co je jí kladeno za vinu." Stěžovatelka však pomíjí, že účelem napadených usnesení není rozhodovat o tom, zda byl spáchán trestný čin. Jak již bylo vysvětleno výše, zajištění představuje opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Z toho mimo jiné vyplývá, že není na místě aplikace čl. 39 Listiny, který ve své stížnosti stěžovatelka zmiňuje, neboť toto ustanovení se týká požadavku zákonnosti ve vztahu k vymezení trestných činů a trestů, jakož i jiné újmy, které lze za jejich spáchání uložit. Zajištění však s ohledem na svou předběžnou povahu ani nemůže mít povahu trestu.
14. Co se týče dostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí a možnosti stěžovatelky napadnout tyto důvody, konstatuje Ústavní soud, že v napadených rozhodnutích jsou důvody pro zajištění majetku stěžovatelky uvedeny dostatečně konkrétně a podrobně. Jak je patrné z usnesení Městského soudu v Praze i z podané ústavní stížnosti, stěžovatelka měla možnost relevantní okolnosti zpochybnit a poměrně obsáhle tak také učinila. Městský soud v Praze se s argumenty stěžovatelky podrobně a přesvědčivě vypořádal v bodech 7 až 10 svého v záhlaví uvedeného usnesení. Lze tedy uzavřít, že napadená rozhodnutí vycházela z příslušné zákonné úpravy, byla přesvědčivým a dostatečným způsobem odůvodněna a nelze je tedy považovat za svévolná. Námitky stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, proto nejsou opodstatněné.
15. Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu