ECLI:CZ:US:2023:3.US.1228.23.1
sp. zn. III. ÚS 1228/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem Pernerova 134/24, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 10 To 3/2023-486, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 9. 2022, č. j. 1 T 16/2022-453, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal vinným obžalovaného T. Z. podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obžalovanému uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra částku 141 985,20 Kč a České republice - Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje částku 112 564,80 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli oba tito poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních; podle §229 odst. 1 tr. řádu byl s celým svým nárokem na totéž řízení odkázán i stěžovatel jako poškozený.
3. Uvedeného přečinu se obžalovaný podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil tím, že v blíže specifikovaném místě a čase řídil motocykl v obci rychlostí 84 až 91 km/h středem komunikace, a to přesto, že se nacházel v obytné zóně, když v důsledku této místním poměrům nepřiměřené rychlosti srazil stěžovatele, který mu jako službu konající policista měřící rychlost neopatrně vběhl do cesty. Okresní soud dospěl k závěru, že nehodový děj zapříčinili jak obžalovaný, tak i stěžovatel jako poškozený porušením svých povinností. Zavinění na straně stěžovatele jako poškozeného shledal ve výši 40 % a na straně obžalovaného ve výši 60 %.
4. K odvolání stěžovatele i obžalovaného Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti na straně obžalovaného, při nezměněném výroku o trestu a při nezměněném odkazu stěžovatele jako poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"T. Z. [...] je podle 228 odstavec 1 trestního řádu povinen zaplatit [...] - poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR částku 118 321 Kč [...] - poškozené České republice - Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje, částku 93 804 Kč [...] Podle §229 odstavec 2 trestního řádu se poškození Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR a Česká republika - Krajské ředitelství policie Středočeského kraje se zbytky nároků na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních. [...] II. Podle 256 tr. řádu se odvolání poškozeného J. R. zamítá."
5. Krajský soud uvedl, že podle jeho názoru okresní soud pochybil v tom, že ačkoliv rovněž chování stěžovatele považoval za nezodpovědné, unáhlené a za další významnou příčinu nehodového děje, přesto nakonec zavinění za nehodový děj na straně stěžovatele jako poškozeného určil ve výši 40 % a naopak na straně obžalovaného ve výši 60 %. Odůvodnění tohoto rozdílu ovšem není podle krajského soudu ze strany okresního soudu v jeho rozhodnutí dostatečně vysvětleno. Krajský soud dospěl k závěru, že není namístě přičítat k řidičskému pochybení obžalovaného spočívajícímu zejména ve vědomém nedodržení dovolené a přiměřené rychlosti větší význam, než mimořádné neopatrnosti ze strany samotného stěžovatele jako poškozeného (byť šlo o policistu), který se snažil zdokumentovat okolnost, že obžalovaný se zjevně dopouští přestupku. Na druhou stranu přes uvedené pochybení okresní soud správně zohlednil výraznou míru spoluzavinění poškozeného v tom, že trestný čin ze strany obžalovaného kvalifikoval pouze podle základní skutkové podstaty podle §147 tr. zákoníku ve vztahu k výroku o vině, výraznou míru spoluzavinění poškozeného zohlednil i při stanovení trestu, pročež v tomto ohledu rozhodnutí okresního soudu netrpí žádnou vadou, pro kterou by nemohlo obstát. Popsané pochybení okresního soudu se prý však projevilo v rozhodnutí o náhradě škody. S ohledem na rovnocenné spoluzavinění nehodového děje proto krajský soud upravil částky, jejichž náhrada byla přiznána shora zdravotní pojišťovně a České republice - Krajskému ředitelství policie Středočeského kraje s tím, že obžalovaného zavázal povinností zaplatit jen část těmito subjekty požadovaných částek.
6. Jako zcela nedůvodné krajský soud shledal odvolání stěžovatele, který údajně nesl zásadní vinu na průběhu nehodového děje, byť krajský soud nijak nezpochybnil závažné poškození jeho zdraví, jakož i dopady nehody na jeho rodinu. Okresní soud nepochybil ani v tom, vycházel-li při určení výše bolestného a ztížení společenského uplatnění ze znaleckého posudku a z vyhlášky Ministerstva vnitra č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 277/2015 Sb."), a nikoliv podle stěžovatelem odkazované metodiky Nejvyššího soudu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že krajský soud na základě hodnocení důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když - mimo jiné - nezohlednil, že obžalovaný nejenže překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, ale svou jízdu nepřizpůsobil rovněž okolnosti, že rychlost byla na daném úseku vozovky přechodně snížena dokonce na 30 km/h, když obžalovaný pochybil i tím, že nepřiměřeně rychlou jízdou zároveň předjížděl v jeho pruhu jedoucí cyklisty, a to dokonce před přechodem pro chodce. Tyto skutečnosti podle stěžovatele krajský soud opomněl. Dále stěžovatel tvrdí, že nebyly akceptovány jeho návrhy na jeho dodatečný výslech a výslech jeho manželky, když celá událost měla zásadní vliv na stěžovatelovu rodinu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že nehodový děj byl posuzován i s ohledem na nahrávku z kamery, když ve spisovém materiálu není uvedeno, kdo tuto nahrávku poskytl a za jakým účelem. Stěžovatel považuje také za nekorektní, aby nehodu zpracovávalo pracoviště Policie České republiky, kde on sám v rámci služebního poměru působil. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že kdyby obžalovaný zvolil správnou techniku jízdy a brždění, k nehodovému ději by vůbec nedošlo. Za tímto účelem měla být provedena rekonstrukce. Krajský soud měl rovněž nechat vypracovat k ocenění škody způsobené stěžovateli znalecký posudek a postupovat dle metodiky Nejvyššího soudu, když takový postup by řízení prodloužil podle stěžovatele maximálně o jeden měsíc, a proto je zcela nepřípadný odkaz krajského soudu na nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016 [(N 148/82 SbNU 357); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud nejprve konstatuje, že je-li ústavní stížností napadán jako celek i rozsudek okresního soudu, který svým rozhodnutím již částečně zrušil krajský soud a sám ve věci znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti takového rozsudku okresního soudu (v uvedeném rozsahu) není Ústavní soud příslušný, jelikož z povahy věci není oprávněn zrušit něco, co již zrušeno bylo. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. K vlastní stěžovatelově argumentaci Ústavní soud poznamenává, že tato - v rozporu s výše naznačenými východisky - je vedena toliko na úrovni podústavního práva, kdy se stěžovatel zjevně snaží zvrátit závěry obecných soudů, aniž by k tomu ovšem použil náležitou ústavněprávní argumentaci; staví tak
zjevně Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu ovšem - jak je uvedeno shora - nepřísluší. Stěžovatel totiž v podstatě namítá, že obecné soudy nezohlednily některé faktické okolnosti, popřípadě je zhodnotily chybně.
13. Na základě podrobného seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími a stížnostní argumentací však Ústavní soud konstatuje, že se oba obecné soudy předmětnou kauzou zabývaly pečlivě a napadená rozhodnutí odůvodnily velmi přesvědčivě a logicky. Stěžovatel se proto ve skutečnosti domáhá přehodnocení jimi učiněných skutkových a na ně navazujících právních závěrů, což však zdejšímu soudu nepřísluší.
14. V tomto směru proto postačuje pro stručnost odkázat např. na rozsudek okresního soudu, který výslovně vycházel z toho, že obžalovaný skutečně jel zcela nepřiměřenou rychlostí, která byla navíc v rozhodném období v zastavěném úseku obce, kde k nehodě došlo, snížena dokonce až na 30 km/h. I z této okolnosti pak vycházel znalec, jehož soud i řádně vyslechl. Soudní znalec se také zabýval tím, proč jel obžalovaný se svým motocyklem středem vozovky (k tomu znalec uvedl, že motocyklisté se tak např. mohou vyhýbat nečistotám při krajích vozovky). Okresní soud se také výslovně (bod 12 rozsudku) zabýval povahou kamerového záznamu zachycujícího průběh dopravní nehody. Byť stěžovatel znovu v ústavní stížnosti nepřímo tento kamerový záznam zpochybňuje, neuvádí, že by tyto svoje výhrady uplatnil i v rámci odvolání, a že by se s nimi krajský soud v ústavních stížností napadeném rozhodnutí nevypořádal (když takovýto eventuální vadný postup krajského soudu nevyplývá ani z odůvodnění jeho rozhodnutí).
15. Rovněž soudem slyšený znalec nepotvrdil stěžovatelovo tvrzení, že se obžalovaný s motocyklem pohyboval dokonce v protisměru: k tomu znalec uvedl, že k takovému východisku se nedokáže vyjádřit a stejně tak nepotvrdil, že by obžalovaný mohl správnou technikou jízdy a brzdění vzhledem k okolnostem (tedy vzhledem k nepřiměřené rychlosti a ke skutečnosti, že mu stěžovatel náhle do směru jízdy vstoupil) nehodovému ději zabránit. Stěžovatel v ústavní stížnosti také neuvádí, co konkrétně by mohly obecné soudy zjistit z jeho případného dalšího výslechu a z výslechu jeho manželky, když zejména krajský soud výslovně zmínil, že si je vědom vážného zdravotního stavu ostatních členů stěžovatelovy rodiny; v této souvislosti však stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenaznačuje, jak by tato okolnost měla ovlivnit závěry obecných soudů, jak jsou uvedeny v ústavní stížností napadených rozhodnutích. Ústavní soud s ohledem na svoje postavení a vztah k obecným soudům také akceptuje, pokud obecné soudy měly průběh nehodového děje za dostatečně prokázaný, a proto nepřistoupily např. k provedení rekonstrukce nehodového děje.
16. Stěžovatel dále namítá, že se okolnostmi předmětné dopravní nehody neměl zabývat útvar policie, u kterého sám působil. Stěžovatel přitom neuvádí, zdali tuto námitku již v průběhu trestního řízení uplatnil a jakým způsobem na ni bylo reagováno, resp. co z ní vlastně plyne. O obsah této námitky totiž v ústavní stížnosti blíže nekonkretizuje. Stejně tak nevysvětluje, v čem obecné soudy pochybily, pokud nároky stěžovatele související s poškozením jeho zdraví hodnotily na základě vyhlášky č. 277/2015 Sb., která na eventuální nárok na náhradu škody za bolest a ztížení společenského uplatnění u příslušníků bezpečnostních sborů dopadá.
17. K tomu proto Ústavní soud pouze v obecné úrovni uvádí, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátkou), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Za této situace ovšem Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozsudku věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel tuto odpovídající argumentaci, nemůže ji Ústavní soud domýšlet za něj.
18. Ústavní soud konečně nesouhlasí se stěžovatelem v tom ohledu, že by krajský soud nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/15. Právě naopak, krajský soud zcela vystihl podstatu tohoto nálezu, když se v něm Ústavní soud - zjednodušeně řečeno - ohradil proti postupu, aby poškozeným v důsledku trestné činnosti byla přiznána náhrada škody na základě neúplných zjištění, kdy trestní soud musí eventuální nároky poškozeného na náhradu škody (újmy) posuzovat stejně precizně a na základě stejných principů, jako soud civilní; nejsou-li proto pro přiznání odškodnění ze strany trestního soudu splněny podmínky, musí soud poškozeného s jeho nárokem odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Přesně tak ovšem oba soudy ve stěžovatelově věci postupovaly.
19. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
20. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu