ECLI:CZ:US:2023:3.US.1281.23.1
sp. zn. III. ÚS 1281/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Buštové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 16 Kss 7/2022-48, a rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 14. 2. 2023, č. j. MSP-8/2023-OPAJ-SO/5, za účasti Nejvyššího správního soudu a Ministerstva spravedlnosti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a ministra spravedlnosti, kterými byla podle §88 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") dočasně zproštěna výkonu funkce soudkyně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a též práv zaručených čl. 21 odst. 4 a čl. 28 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, podal předseda Okresního soudu v Mělníku Nejvyššímu správnímu soudu (jako soudu kárnému) návrh na zahájení kárného řízení se stěžovatelkou. Za spáchání v kárném návrhu blíže popsaného kárného provinění bylo navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce soudkyně podle §88 odst. 1 písm. d) zákona o soudech a soudcích. Stěžovatelka přitom byla již rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2022, č. j. 16 Kss 6/2021-129, pravomocně uznána vinnou kárným proviněním a bylo jí uloženo kárné opatření. Nyní ústavní stížností napadeným rozhodnutím ministra spravedlnosti byla stěžovatelka dočasně zproštěna výkonu funkce soudkyně, a to na dobu do pravomocného skončení kárného řízení. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byly námitky stěžovatelky proti rozhodnutí ministra spravedlnosti zamítnuty.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že již před podáním prvního kárného návrhu byla několikrát kontaktována předsedou Okresního soudu v Mělníku a též předsedou Krajského soudu v Praze ohledně projednání jejího dalšího působení v justici a cítila se proto být pod tlakem. Následně byl proti stěžovatelce podán druhý kárný návrh (kdy toto kárné řízení je předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti), a to za neustálého přesvědčování ze strany nadřízených o rezignaci na svoji funkci. Proti stěžovatelce byly opakovaně činěny kroky, jež vedly ke ztížení jejích pracovních podmínek. S ohledem na krátkost podání mezi jednotlivými kárnými návrhy bylo stěžovatelce znemožněno, aby odstranila průtahy v řízeních, za něž byla uznána vinnou v rámci prvního kárného řízení. Obrana stěžovatelky je nyní ztížena i tím, že stěžovatelka nemá přístup ke spisům, z nichž jsou odvozována kárná provinění. Kárný navrhovatel je tak nepřípustně zvýhodněn. Stěžovatelka rovněž namítá, že napadená rozhodnutí (tzn. dočasné zbavení funkce) jsou v rozporu se zájmy účastníků řízení na tom, aby byla jejich věc co nejrychleji rozhodnuta. Závěrem stěžovatelka uvádí, že se jedná o de facto vynucovanou generační obměnu soudců, která následuje trend omlazení justice. Na starší soudce je vyvíjen nátlak a ti mnohdy podlehnou a na svoji funkci "bez boje" rezignují. Takový postup je přinejmenším nedůstojný a stěžovatelka v něm spatřuje i přesah vlastních zájmů, kdy argumentuje trojgeneračním složením justice. Proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh kárného řízení jsou účastníkům řízení známy, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.
5. Napadené rozhodnutí kárného soudu je rozhodnutím o námitkách proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o dočasném zproštění výkonu funkce soudkyně, přičemž toto rozhodnutí je ze svojí povahy dočasné - do rozhodnutí soudu o kárném návrhu ministra. V době podání ústavní stížnosti nebylo ve věci stěžovatelky meritorně rozhodnuto, věc tedy není před kárným soudem pravomocně ukončena.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností se tak lze domáhat ochrany základních práv a svobod v zásadě jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele, a která tvoří samostatnou a uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
7. V tomto ohledu je rozhodnutí ministra spravedlnosti (ve spojení s rozhodnutím kárného soudu o námitkách) rozhodnutím dočasné povahy, které je však zásadní z hlediska subjektivních práv soudkyně [náleží jí po dobu zproštění výkonu funkce jen 50 % platu podle §100 odst. 2 zákona o soudech a soudcích); je zasaženo její právo na nerušený výkon veřejné funkce podle čl. 21 odst. 4 Listiny ve spojení se zárukou nezávislosti soudce]. O těchto otázkách přitom kárný senát již v dalším řízení opětovně nerozhoduje: v případě zániku funkce soudce již nejsou řešeny vůbec; v opačném případě dochází k doplacení zbývající části platu, dočasné omezení výkonu funkce však z povahy věci zpětně řešeno být nemůže. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí o dočasném zproštění z funkce tvoří samostatnou a uzavřenou součást řízení a jsou zároveň způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky.
8. Jakkoliv však Ústavní soud dospěl k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti, po posouzení jejího obsahu a napadených rozhodnutí uzavřel, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ke kárnému řízení se soudci v minulosti uvedl, že čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje i právo na nerušený výkon veřejné funkce soudce včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce [nálezy ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 53/06 (N 159/42 SbNU 305), a ze dne 21. 1. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145)]. Kárné soudy musí rozhodovat podle pravidel spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny a musí respektovat základní procesní práva kárně stíhaného soudce v rozsahu analogickém základním procesním právům osoby obviněné ze spáchání trestného činu.
10. Namítá-li však stěžovatelka zásah do práva na rychlé rozhodnutí věci, resp. na rozhodnutí v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jde o právo, které náleží účastníkům řízení, nikoliv samotnému soudci (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 11/15). Tato námitka proto nemá žádnou relevanci v řízení o této ústavní stížnosti.
11. Stěžovatelka svoji další obranu založila na tvrzení o údajné účelovosti samotného kárného návrhu i rozhodnutí o dočasném zproštění výkonu funkce. Tuto účelovost spatřuje v cíli "generační obměny soudů", které má být dosahováno právě kárnými řízeními vedenými proti služebně nejstarším soudcům. Konkrétní skutková tvrzení a důvody kárného návrhu a rozhodnutí ministra spravedlnosti však stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybnila. Za tohoto stavu proto podle přesvědčení Ústavního soudu Nejvyšší správní soud nepochybil, zamítl-li její námitky uplatněné proti předchozímu rozhodnutí ministra spravedlnosti. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti totiž hodnotí zdejší soud jako spíše spekulativní a značně paušalizující (viz zejména tvrzení o snaze "omladit justici" a dovozovaný přesah vlastních zájmů stěžovatelky) a postrádající konkrétní ústavněprávní relevantní výhrady, které by se opíraly o okolnosti posuzované věci. Navíc za situace, kdy napadená rozhodnutí jsou svojí povahou pouze dočasná, jak již bylo zmíněno shora.
12. Závěrem lze shrnout, že záruka nezávislosti soudů a soudců a požadavek fungování soudní moci se projevují v potřebě zajištění podmínek pro řádný výkon soudnictví (§118 zákona o soudech a soudcích). Podle čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky platí, že soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu. Relativní povaha ústavní záruky neodvolatelnosti soudců plyne především z kárné odpovědnosti soudců, kterou stanoví zákon.
13. V posuzované věci však zákonem předvídané podmínky pro rozhodnutí o dočasném zproštění stěžovatelky funkce soudkyně byly dány, což také Nejvyšší správní soud náležitě vysvětlil a velmi pečlivě odůvodnil, přičemž zejména zdůraznil, že se kárný navrhovatel věnuje skladbě agendy stěžovatelky v posledních letech systematicky, nicméně postupně přijímaná opatření (odebrání specializace, podstatné snížení nápadu v rejstříku "T") zatím nevedla k odstranění průtahů v jí vedených řízeních a vyvarování se chyb v některých řízeních.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu