ECLI:CZ:US:2023:3.US.1312.23.1
sp. zn. III. ÚS 1312/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. F., zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 40, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 6 Tdo 1085/2022-453, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2022, č. j. 6 To 31/2022-387, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 7 T 93/2021-338, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2022, č. j. 7 T 93/2021-365, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to buď jako celku, anebo alespoň v rozsahu výrokových částí, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově vině, anebo v rozsahu výrokových částí, jimiž obecné soudy rozhodly o nároku na náhradu škody, kterou měl stěžovatel jemu za vinu kladenou trestnou činností způsobit. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 37 odst. 3, čl. 36, čl. 11, čl. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), jehož se dopustil - zjednodušeně řečeno - tím, že při opakovaném uzavírání smluv z oblasti životního pojištění, resp. úrazového pojištění, pojišťovnám uváděním hrubě zkreslených údajů (resp. zatajováním podstatných údajů) zamlčel skutečný počet již uzavřených pojištění tohoto druhu (s obdobným předmětem pojištění), a tak nové pojistné smlouvy s ním byly uzavírány ze strany pojišťoven při zohlednění nižšího počtu pojistných smluv, než které měl stěžovatel již uzavřeny. Kdyby ovšem poškozeným pojišťovnám sdělil pravdivé a úplné údaje o svém dosavadním pojištění, tyto by s ním nové pojištění buď vůbec neuzavřely, anebo muselo by se tak stát za jiných (speciálních) podmínek. Stěžovatel byl odsouzen podle §210 odst. 4 a §67 odst. 1 odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 80 000 Kč. Dále mu byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") uložena povinnost nahradit poškozeným Uniqua pojišťovna a. s. škodu ve výši 34 483 Kč a společnosti Kooperativa pojišťovna a. s. škodu ve výši 223 280 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu pak byla poškozená Uniqua pojišťovna a. s. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení o náhradu škody ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rovněž nyní napadeným usnesením. Krajský soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení respektovaly právo stěžovatele na obhajobu, když okresní soud v dané věci provedl dokazování v rozsahu, který postačuje pro rozhodnutí respektující základní zásady ovládající trestní řízení; okresní soud tedy postupoval tak, že byl v dané věci zjištěn skutkový stav, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti. Provedené dokazování je tak možno považovat za úplné s tím, že okresní soud hodnotil zjištěné důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž skutkové i právní závěry okresního soudu jsou správné a mají oporu v provedeném dokazování.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolací námitky stěžovatele podřaditelné pod zákonem předvídané dovolací důvody neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými a jiné dovolací námitky nebylo možno podřadit pod žádný důvod dovolání předvídaný zákonem, přičemž nebylo ani v předchozích fázích řízení zjištěno porušení základních práv stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepředvídatelná a představují porušení principu rovnosti před zákonem. Stěžovatel přitom odkazuje na jiná rozhodnutí civilních soudů, vydaná v řízeních, v nichž se pojišťovny rovněž domáhaly náhrady škody v podobě jimi vyplaceného pojistného, přičemž soudy podle stěžovatele rozhodly na základě zcela jiných principů. Obecné soudy se rovněž v dané věci nedostatečně zabývaly spoluzaviněním poškozených pojišťoven na vzniku eventuální škody, když v tomto rozsahu jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna. Pokud pak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůrazňoval rozdíl mezi nárokem na vydání bezdůvodného obohacení a náhradou škody, pak se podle stěžovatele jedná o argument překvapivý, na nějž nemohl dostatečně reagovat. Obecné soudy rovněž ve stěžovatelově věci těžko mohly rozhodnout o jeho povinnosti k náhradě škody, když ani vyjádření poškozených pojišťoven nebylo jednoznačné v tom, zda by za okolností, kdyby měly informace o pojištění stejného rizika ze strany stěžovatele, se stěžovatelem nové pojistné smlouvy vůbec neuzavřely, anebo zda by je sice uzavřely, ale za jiných podmínek. S takovým argumentem se údajně Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. Zcela opomenuta přitom byla i role pojišťovacího makléře, který se stěžovatelem pojistné smlouvy, z nichž je dovozována trestná činnost, uzavíral. Obecné soudy prý rovněž nezohlednily, že i vzdor stěžovatelem uváděným údajně nepravdivým nebo neúplným údajům byly pojistné smlouvy platně uzavřeny a pojišťovny pochybily mimo jiné v tom, že nevyužily svého práva podle nich neplnit a od těchto smluv odstoupit. Nejvyšší soud prý stěžovatele v napadeném rozhodnutí zesměšňoval, když se v rámci odůvodnění rozhodnutí o jeho argumentaci vyjadřoval jako o "nářcích". Tím postupoval nedovoleným způsobem.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že tento v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnil před obecnými soudy, a tyto se s nimi náležitě vypořádaly, když - na rozdíl od stěžovatele - považuje Ústavní soud (zejména) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za velmi instruktivní, snažící se důsledně vypořádat každou jednotlivou úvahou stěžovatele, přičemž odůvodnění je rovněž kontextuální a jde dokonce nad rámec dovolací argumentace stěžovatele. V dané souvislosti je pak v napadených rozhodnutích vysvětleno, že na stěžovatelovu věc nelze bez dalšího uplatňovat závěry civilních soudů, pokud se tyto zabývaly nárokem pojišťoven na vrácení jimi vyplaceného pojistného. Jak obecné soudy v této souvislostí zdůraznily, podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí je posouzení trestné činnosti stěžovatele a nikoliv jen posouzení podmínek pro eventuální vrácení již vyplaceného pojistného. K tomu pak Nejvyšší soud ještě doplnil, že v dané věci nemohou zcela obstát úvahy stěžovatele ohledně neplatnosti pojistných smluv či odstoupení od nich ze strany poškozených pojišťoven, neboť - zjednodušeně řečeno - stěžovatelem uváděné nepravdivé (neúplné) údaje se netýkaly samotných pojistných událostí (což by důvodem pro odstoupení být mohlo), ale týkaly se podmínek, za nichž k uzavření pojištění vůbec došlo. Pro omezení nároku na náhradu škody ve vztahu k poškozeným pojišťovnám by naopak - jak opět vysvětlil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud - bylo podstatné, pokud by poškozené pojišťovny stěžovateli jím požadované plnění poskytovaly i přes vědomost z jejich strany, že stěžovatel při uzavírání pojistných smluv uvedl nepravdivé (neúplné) údaje. Tak tomu však v nyní posuzované věci zjevně nebylo, neboť pojišťovny se o trestné činnosti stěžovatele dozvěděly až s několikaletým zpožděním od doby, co stěžovateli naposledy jím požadované pojistné vyplatily.
10. Obecné soudy se také podrobně věnovaly stěžovateli namítanému spoluzavinění ze strany poškozených pojišťoven, když k tomu uvedly, že takto by bylo možno uvažovat jedině v případě, že by bylo zjistitelné, že se poškozené instituce chovaly krajně neopatrně. Tak tomu ale opět zjevně nebylo, a proto je nepřípadný i stěžovatelův argument uváděný v ústavní stížnosti, že pojistné smlouvy s ním uzavírali zástupci poškozených pojišťoven.
11. Zjevně také není správné ani východisko stěžovatele, že v dané trestní věci bylo vlastně sporné, zda lze za škodu považovat celou částku stěžovateli vyplaceného pojistného; jedna z poškozených pojišťoven totiž měla uvést, že by za určitých okolností i při opakovaném pojištění stěžovatele vůči stejnému riziku s ním novou pojistnou smlouvu mohla uzavřít. V této souvislosti ovšem Nejvyšší soud vysvětlil, že se ze strany pojišťovny jednalo o pouhou hypotetickou úvahu, která však na rozsah stěžovatelem způsobené škody nemůže mít přímý vliv.
12. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak podle Ústavního soudu nelze považovat ani za překvapivé v tom, vysvětluje-li Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí rozdíl, že ve stěžovatelem odkazovaných civilních rozhodnutích obecné soudy spíše posuzovaly nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdežto ve věci stěžovatele se jednalo o náhradu škody, kterou stěžovatel způsobil jím páchanou trestnou činností.
13. Ústavní soud tak ve skutečnosti může do určité míry přisvědčit jen jediné námitce stěžovatele, a to, pokud upozorňuje, že se Nejvyšší soud v odst. 22 svého rozhodnutí o argumentaci stěžovatele vyjádřil jako o "nářcích". Takový slovní obrat jistě v dané souvislosti nebyl vhodný, nicméně toto formální pochybení nemůže na správnosti a tím i ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci ničeho změnit, když zcela ústavně akceptovatelná jsou i rozhodnutí, která řízení o dovolání stěžovatele předcházela.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v dané věci podle jeho mínění své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za spravedlivé. Proto Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu