ECLI:CZ:US:2023:3.US.1335.23.1
sp. zn. III. ÚS 1335/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Kristinou Formánkovou, advokátkou, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti I. a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2023 č. j. 18 Co 295/2022-654, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) M. B., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha, a 2) nezletilých A. B. a M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. 99 Nc 3809/2020, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 4. 2021 č. j. 99 Nc 3809/2020-243 byla schválena dohoda rodičů, podle které se nezletilí svěřují do střídavé péče rodičů, která bude realizována tak, že nezletilí budou v péči stěžovatelky (dále také jen "matka") každý sudý týden a v péči prvního vedlejšího účastníka (dále také jen "otec") každý lichý týden. Proti tomuto rozsudku podal odvolání opatrovník z důvodu, že rodiče nejsou schopni dohodnout se na předávání dětí, opakovaně k předávání volají Policii České republiky. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 6. 2021 č. j. 14 Co 86/2021-272 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Usnesením okresního soudu ze dne 21. 12. 2021 č. j. 99 Nc 3809/2020-366 bylo počínaje dnem 7. 1. 2022 předběžně upraveno, že péče o nezletilé děti bude probíhat v týdenních intervalech od pátku 18:00 do následujícího pátku 18:00 hodin, kdy k předání nezletilých bude docházet vždy v místě bydliště toho z rodičů, který dosud péči zajišťoval. Citované usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 29. 12. 2021 č. j. 61 Co 257/2021-376. Dne 11. 2. 2022 opatrovník okresnímu soudu písemně sdělil, že chování obou rodičů (jak bylo zjištěno z pohovoru s nezletilou) je zcela alarmující, poškozující zdravý psychický vývoj dětí. S ohledem na tyto zjištěné skutečnosti opatrovník uvažoval o podání podnětu k zahájení správního řízení na udělení napomenutí rodičům za nevhodné chování v přítomnosti dětí i vůči nim. V případě, že rodiče budou pokračovat ve svém nevhodném jednání, opatrovník zvažoval i možnost podání návrhu soudu na umístění dětí do neutrálního prostředí.
3. Rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 8. 2022 č. j. 99 Nc 3809/2020-535 byli nezletilí svěřeni pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství rodičů do péče otce, matce soud uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého částkou 2 000 Kč měsíčně. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že oba nezletilí mají velmi pozitivní vazby k oběma rodičům a žádného z nich neodmítají, oba rodiče jsou způsobilí k výchově nezletilých. Ze závěrů znaleckého posudku soud vyvodil, že svěření dětí do střídavé péče není v jejich nejlepším zájmu, neboť děti jsou tímto modelem péče velmi psychicky zatěžovány, a zejména nezletilá opakovaně vyslovila přání mít jen jeden domov, mít klid a nepřejíždět velkou vzdálenost. V současné době je podle okresního soudu lepším vychovatelem otec, který je ve své výchově schopen podporovat vztah dětí s matkou, což činil po celou dobu probíhajícího řízení, naopak u matky není jistota, že by podporovala vztah dětí k otci, pokud by byly svěřeny do její výlučné péče, a podle názoru opatrovníka by dokonce s ohledem na chování matky mohl hrozit syndrom zavrženého rodiče.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2023 č. j. 18 Co 295/2022-654 rozsudek okresního soudu ve výrocích, kterými byli nezletilí svěřeni pro dobu do rozvodu i po rozvodu do péče otce, potvrdil, změnil jen výroky, kterými okresní soud stanovil výši výživného, a to tak, že s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů je matka povinna platit výživné na nezletilou ve výši 2 000 Kč měsíčně a na nezletilého ve výši 1 500 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se svěření dětí do střídavé péče a vyjadřuje přesvědčení, že v posuzované věci nebyla prokázána jediná zásadní překážka pro realizaci střídavé péče. Vyloučil-li střídavou péči krajský soud z důvodu souběžné docházky dětí do dvou školských zařízení, jež má představovat pro děti další výrazně zvýšeně nároky na jejich psychosociální vývoj a zhoršovat podmínky pro vzdělávání, nic takového v řízení podle stěžovatelky nebylo zjištěno, naopak obě děti se již v minulosti úspěšně adaptovaly na střídání prostředí dvou školských zařízení. Vycházel-li soud ve svých úvahách ze závěrů znaleckého posudku, stěžovatelka uvádí, že erudice znalkyně byla zpochybněna, a znalecký posudek nedosahuje kvalit, které by umožňovaly jej za znalecký posudek vůbec označit, stěžovatelka proto navrhovala vypracování nového znaleckého posudku. Krajský soud na zpracování nového znaleckého posudku rezignoval, a přes zásadní výtky k činnosti znalkyně v odůvodnění svého rozsudku na její závěry opakovaně odkazuje a vyvozuje z nich zásadní závěry. Uvádí-li obecné soudy, že se rodiče při střídavé péči musí dohodnout na školském zařízení, mimoškolních aktivitách či na tom, jak budou děti trávit letní prázdniny, má stěžovatelka za to, že na těchto záležitostech se rodiče musí dohodnout bez ohledu na to, zda jde o střídavou nebo výlučnou péči. Dávají-li obecné soudy za vinu stěžovatelce to, že se odstěhovala z původního místa bydliště dětí, ignorují, že stěžovatelka byla nucena poté, co otec proti sobě před nezletilými dětmi obracel nůž se slovy "že se zabije", opustit společnou domácnost, aby ochránila děti před projevy tohoto labilního chování otce, který nemohl unést rozpad rodiny. Stěžovatelka se poté snažila zajistit dětem co nejlepší možné prostředí v zázemí své rodiny (zejména rodičů), což je v takovýchto těžkých životních chvílích pochopitelné a ospravedlnitelné. Stěžovatelka závěrem namítá, že krajský soud zasáhl do participačních práv nezletilých, když nezjistil bezprostředně v řízení názor nezletilé.
III.
Vyjádření vedlejšího účastníka řízení a replika stěžovatelky
6. Soudce zpravodaj zaslal otci na jeho vlastní žádost ústavní stížnost k vyjádření. Otec je přesvědčen, že ústavní stížnost je nedůvodná, a k proklamovaným zásahům do základních práv stěžovatelky nedošlo. Otec upozorňuje, že stěžovatelka od počátku řízení navrhovala svěření nezletilých do své výlučné péče; teprve v průběhu řízení pod tíhou okolností, které směřovaly k rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých do výlučné péče otce, navrhovala střídavou péči. V průběhu řízení stěžovatelka soustavně popuzovala nezletilé proti otci, což bylo zjištěno ve věci činnými mediátory, soudci, znalkyní a orgánem sociálně právní ochrany dětí. Stěžovatelka na to však vždy reagovala tak, že všichni jmenovaní jsou podjatí a straní v řízení otci. Jak vyplývá z obsahu spisu, po celou dobu řízení matka soustavně bez vědomí a souhlasu otce navštěvuje s nezletilými velké množství rozličných "odborníků", zpravidla fakticky toliko rodinných poradců a koučů, těmto předkládá své jednostranné hodnocení rodinné situace, načež je nutí k sepisování zpráv, z nichž by mělo vyplynout, že péče otce je pro nezletilé zcela nevhodná, a nezletilí mají být svěřeni do výlučné péče matky (zprávy od osob Š., V., Š., K., N.). S jednostrannými a účelovými výsledky těchto "vyšetření" jsou v příkrém rozporu opakované pohovory s nezletilými, realizované orgánem sociálně právní ochrany dětí, jakož i výsledky znaleckého zkoumání, z nichž vyplynulo, že u nezletilých reálně hrozí navození a další prohlubování syndromu zavrženého rodiče (otce). Stěžovatelka přehlíží, že v rámci odvolacího řízení byly provedeny nové pohovory s nezletilými, z nichž vyplynulo, že zejména nezletilá se vyjadřuje tak, že nechce střídat školy a chce mít pouze jeden domov, a to ten v O. (viz pohovor prezentovaný při ústním jednání krajského soudu dne 24. 2. 2023). Z obsahu spisu orgánu sociálně právní ochrany dětí vyplývá, že stěžovatelka dlouhodobě nespolupracuje s orgánem sociálně právní ochrany dětí, nereaguje na korespondenci otce týkající se nezletilých a řešení jejich záležitostí, ani na výzvy a pokyny opatrovníka, ba naopak jej označuje za podjatého. Stěžovatelka ve svých podáních po celé tři roky opakuje několik konkrétních situací (údajné násilí, napadání, vyhrožování ze strany otce atd.), kdy ovšem z průběhu dokazování, především pak znaleckého posudku a výslechu účastníků, jakož i vyjádření opatrovníka, je zcela zřejmé, že se jedná toliko o jednostranná a nepravdivá tvrzení matky, která jsou důkazem výše již zmíněné manipulace nezletilých z její strany, přičemž je navíc krajně nevhodné, aby stěžovatelka nezletilé takovými věcmi zatěžovala. Otec uzavírá, že závěry obecných soudů jsou ve své podstatě správné, spíše jsou obecné soudy až příliš zdrženlivé v hodnocení jednání stěžovatelky k nezletilým.
7. Stěžovatelka ve své replice trvá na vadách znaleckého posudku, který je už z laického pohledu proveden neodborně a vnitřně rozporně. Stěžovatelka připouští, že s ohledem na průběh řízení změnila svůj postoj k otázce svěření nezletilých do její výlučné péče, to však nic nemění na tom, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Důvod, proč stěžovatelka navštěvovala v průběhu řízení odborníky, spočíval v tom, že viděla, jak děti odloučením od ní trpí. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že s otcem nespolupracuje, naopak otec nereaguje na zprávy stěžovatelky. Není také pravdou, že by nezletilá při pohovoru dne 8. 2. 2023 řekla, že chce být v O., nezletilá uvedla, že v obou školách je to dobré, daří se jí dobře. Stejně tak není pravdou, že stěžovatelka osočuje otce z vyhrožování, sama nezletilá sdělila, že otec "chodil po baráku s nožem" (viz záznam opatrovníka ze dne 3. 1. 2022).
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů či jakým způsobem bude tento styk realizován, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení a judikatury Ústavního soudu, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí řádně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními.
11. Ústavní soud předesílá, že základním kamenem jeho judikatury vztahující se ke svěření dítěte do péče je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
12. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů ve zhruba stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či ve výjimečných případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Možnost, že model střídavé péče nebude v budoucnu slučitelný se školní docházkou nezletilé, a v jejím zájmu od něj bude muset být upuštěno, připustil Ústavní soud taktéž ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739). Tuto otázku však Ústavní soud, který v bodě 27 citovaného nálezu současně nevyloučil, že by model střídavé výchovy nemohl přetrvat i poté, co nezletilá nastoupí do první třídy základní školy, blíže neposuzoval s tím, že to není v jeho kompetenci, ale toliko v kompetenci obecných soudů, které se touto otázkou budou muset zabývat, pokud se rodiče nezletilé na dalším fungování péče sami nedohodnou.
13. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu týkající se kritérií, jež musí být vždy zvažována při rozhodování o péči o nezletilé děti, kdy střídavá péče by měla být prioritou, pokud na ní rodiče trvají a jsou schopni řádnou péči o děti ve smyslu §907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zajistit, dále soud citoval rozhodnutí týkající se mimořádných případů, kdy střídavá péče není vhodná a v zájmu nezletilých dětí (nález sp. zn. I. ÚS 3065/21 ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2391/21 ze dne 19. 7. 2022 či sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014), a dospěl k závěru, že v dané věci jsou v souladu s citovanou judikaturou Ústavního soudu dány s ohledem na specifické okolnosti případu relevantní důvody pro vyloučení střídavé péče.
14. V bodě 27 rozsudku krajský soud podrobně odůvodňuje svůj závěr o tom, že není vhodné, aby nezletilá v první třídě střídala docházku do dvou základních škol. Zpochybňuje-li stěžovatelka tento závěr s poukazem na zprávy obou školských zařízení či vyjádření nezletilé, nutno poukázat na zprávu Základní školy X ze dne 19. 9. 2022, v níž se uvádí, že střídání škol je zatěžující nejen pro žákyni, ale i pro třídní učitelky. Jakkoli se podle dalších zpráv obou škol, které nezletilá navštěvuje, nezletilá na nový režim velice dobře adaptovala, nelze mít závěr krajského soudu, že sama skutečnost, že nezletilá střídání škol zvládá, avšak za cenu zvýšeného vypětí, případně omezení zájmových aktivit (aerobic, na který by si přála chodit), za vybočující z mezí ústavnosti. Z pohovoru s nezletilou ze dne 8. 2. 2023 sice vyplývá, že jí současný stav vyhovuje (zvykla si i na dojíždění, i když jí to nebaví, protože cesta je dlouhá), nezletilá připouští, že někdy v každé škole probírají dříve něco jiného, že v O. jsou oproti P. pozadu, matematiku mají jinou, také je jí líto, že vždy týden ve škole není, stýská se jí po kamarádech. Jde-li o nezletilého, ve zprávě mateřské školy v O. ze dne 30. 1. 2013 se uvádí, že střídání dvou mateřských škol je velmi náročné, a i když nezletilý přechody dobře zvládá, nemůže navštěvovat některé pravidelné kroužky a účastnit se lyžařského kursu. Nezletilý výslovně u pohovoru dne 8. 2. 2023 opakovaně uvedl, že by měl raději jen jednu školku, a to v O., kde má kamaráda, v P. žádného kamaráda nemá.
15. Ze zvukového záznamu z jednání konaného dne 20. 1. 2022 před krajským soudem Ústavní soud zjistil, že se opatrovník vyslovil proti svěření nezletilých do střídavé péče rodičů, konstatoval, že rodiče se nejsou schopni dohodnout na ničem, se vším se obracejí na opatrovníka. Opatrovník poukazoval na několik možných variant péče o děti, např. i ponechání střídavé péče do doby, než půjde nezletilý do školy, dokud vše nezletilá zvládá, takový model by však nebyl dlouhodobě únosný, pro nezletilou představuje střídání škol nepřiměřenou zátěž, není řádným členem ani jednoho kolektivu, ostatně i matka se vyslovovala v průběhu řízení proti dvěma školám pro nezletilou. Opatrovník je přesvědčen, že děti potřebují alespoň jistotu jednoho školského zařízení, když už jim neposkytnou jistotu rodiče. Ve svém závěrečném návrhu opatrovník navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu, přičemž zdůraznil, že matka veškerou zátěž z rozpadu rodiny přenesla na děti, a ačkoli bydlí v P. v bytě 1 + 1, nemá zaměstnání, a v P. ji nic nedrží, do O. se vrátit nehodlá.
16. Při rozhodování o tom, komu z rodičů svěřit nezletilé do péče, krajský soud vycházel zejména ze zpráv a vyjádření opatrovníka, a také ze závěrů znaleckého posudku, jimiž bylo opakovaně prokázáno, že děti jsou ze strany matky (nikoli však ze strany otce) nepřípustně psychicky zatěžovány. Přestože matka v průběhu řízení tvrdila, že otec není schopen se o děti bez pomoci třetích osob postarat a navštěvovala s dětmi další odborníky, aniž by těmto vyšetřením dětí byl přítomen též otec, nepodařilo se jí podle krajského soudu prokázat její tvrzení o tom, že otec není do budoucna vhodným pečujícím rodičem. Krajský soud měl za to, že opatrovník na základě svých zkušeností nabytých několikaletým vedením tohoto řízení, písemné i ústní komunikace s dětmi, rodiči i jejich vzájemných interakcí, vyjádření dětí i znalkyně měl tedy dostatek důvodů pro svůj závěr, že v případě svěření dětí do výlučné péče matky by hrozil syndrom zavrženého rodiče. Krajský soud vyjádřil názor, že není přesvědčen o tom, že by matka motivovala děti ke styku s otcem, že by o otci přestala mluvit negativně, že by byla ochotna přistoupit na jeho nabídku k tomu, aby se rodiče mohli o děti starat rovnoměrně, proto se přiklonil se k modelu otcovy výlučné péče, s tím, že otec i v průběhu odvolacího řízení svým postojem soud přesvědčil, že nebude dětem upírat matku, že bude podporovat jejich široký styk s matkou, neboť si je vědom toho, že děti mají matku rády a jsou na ni citově vázány.
17. Nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, že obecné soudy vycházely ze závěrů znaleckého posudku PhDr. Bc. Martiny Rezkové, a nepřistoupil k ustanovení nového znalce k vypracování znaleckého posudku, Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že jmenovaná znalkyně byla ustanovena usnesením okresního soudu ze dne 10. 1. 2022 č. j. 99 Nc 3809/2020-389. Stěžovatelka podala proti citovanému usnesení námitky, v nichž vyjádřila nesouhlas se způsobem, jakým soud uložil znalkyni odpovědět na určité otázky, jež stěžovatelka považovala za právní, a žádala jejich vyřazení ze seznamu kladených otázek, proti osobě znalkyně či její erudici však ničeho nenamítala. Z podání otce ze dne 14. 7. 2022 založeném v soudním spise vyplývá, že otec nahlédnutím do spisu, vedeném u opatrovníka, zjistil, že stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas se znaleckým posudkem, s tím, že o znalkyni má informace, že se dá snadno zmanipulovat. Další námitky vyjádřila stěžovatelka v doplnění odvolání ze dne 3. 11. 2022, ve kterém také sdělila, že předmětný znalecký posudek předložila k posouzení P. K., klinickému psychologovi, jenž znalecký posudek označil za nekvalitní a nepřezkoumatelný (předmětné odborné vyjádření stěžovatelka přiložila k doplnění odvolání). V doplnění odvolání stěžovatelka uvedla, že "Na místě je bezpochyby vypracování revizního znaleckého posudku, bez kterého ve věci nemůže být rozhodnuto."
18. Krajský soud se návrhem stěžovatelky na zadání revizního znaleckého posudku v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval a dospěl k závěru, že takový postup není v zájmu nezletilých dětí, neboť by znamenal další psychickou zátěž nejen pro děti, ale i jejich rodiče a nevedl by ke zklidnění zjitřených vztahů mezi nimi. Nezletilí podle krajského soudu po několikaletém soudním řízení potřebují především klid, stabilitu, potřebují vědět, kde bude jejich ,,hlavní" domov, se kterým s rodičů a jak často se budou stýkat, jaké školské zařízení budou navštěvovat, jaký budou mít okruh kamarádů a jakým koníčkům se nadále mohou věnovat. Krajský soud zdůraznil, že znalkyně metody, které použila při svém znaleckém zkoumání, obhájila ve své výpovědi před soudem, kde opakovaně vysvětlovala, jak ke svým závěrům (na základě soudního spisu, vyšetření dětí a rodičů a jejich vzájemné interakce) dospěla. Krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že k předmětnému znaleckému posudku a výpovědi znalkyně přistupuje pouze jako k jednomu z řady v řízení provedených důkazů, který ve spojení se skutečnostmi zjištěnými z vyjádření opatrovníka i samotných nezletilých dětí vedl krajský soud ke stejnému závěru, k jakému dospěl okresní soud, tedy že svěření nezletilých dětí do střídavé péče není s ohledem na specifické okolnosti případu v jejich zájmu.
19. Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud se nedopustil stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů nepřistoupil k zadání revizního znaleckého posudku a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
20. Ústavní soud po důkladném studiu spisu shledal, že jde o komplikovanou věc, o které však krajský soud rozhodl způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Krajský soud rozhodl na základě rozsáhlého dokazování provedeného okresním soudem, které doplnil, přičemž vycházel zejména ze zpráv školských zařízení, které nezletilí navštěvují, a opatrovníka. Právní závěr, že pro nezletilou není vhodné střídání dvou škol, vyslovil krajský soud, byť v jiném složení senátu, už ve zrušujícím rozsudku ze dne 8. 6. 2021. V řízení před krajským soudem se uvedené potvrdilo, když i z pohovoru s nezletilou vyplynulo, že výuka v obou školách probíhá co do dosažené úrovně probírané látky rozdílně. Z výpovědi otce před krajským soudem je pak zřejmé, že otec, který je učitelem, nezletilou prakticky denně (v době, kdy bydlí u něj) do školy připravuje, aby rozdíly ve školní výuce zvládla.
21. Namítala-li stěžovatelka porušení participačních práv nezletilých, Ústavní soud ve své judikatuře považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011 či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a pokud lze vůli dítěte zjistit jinak, není od věci je této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Není tedy povinností soudu v každém konkrétním případě vyslechnout nezletilého přímo před soudem. V nyní posuzované věci se znalkyně ve znaleckém posudku přiklání k tomu, aby nezletilí vzhledem k nízkému věku nebyli vystavováni soudnímu jednání, neboť jsou již tak silně psychicky zatíženi různými odborníky ohledně náročné rodinné situace z důvodu konfliktního vztahu mezi rodiči. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilých byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím znaleckého posudku a zpráv opatrovníka. Tento postup je i v souladu s §100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud proto neshledal pochybení obecného soudu v tom, že neprovedl výslech nezletilých způsobem, který by pro ně byl stresující, a který §100 odst. 3 o. s. ř. nevylučuje. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že opatrovník odmítl nahrávat pohovor s dětmi provedený dne 8. 2. 2023, tuto námitku přednesla stěžovatelka již při jednání před krajským soudem, krajský soud na ni reagoval tak, že nešlo ani tak o požadavek soudu, ale spíše o soudem přeposlaný požadavek stěžovatelky. Opatrovník odmítl nahrávání dětí při pohovoru s tím, že by způsobil dětem, již tak vystaveným konfliktu rodičů a probíhajícímu řízení, další nadbytečnou zátěž.
22. Jde-li o problematiku komunikace mezi rodiči, té se Ústavní soud ve své judikatuře již věnoval [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči nebo její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé výchovy, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či nařízení alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte.
23. V již shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 Ústavní soud zdůraznil, že "rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní vliv na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů neměly na zlepšení komunikace vliv, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při svěřování dítěte do péče pouze jednoho z rodičů. Dítě by pak mělo být svěřeno do péče právě toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem".
24. Uvedeným způsobem obecné soudy v nyní posuzované věci postupovaly, když rodičům byla zprostředkována účast na konzultacích s Mgr. Miroslavou Tomáškovou, rodinnou terapeutkou, proběhla tři setkání v říjnu a listopadu 2020, podle zpráv terapeutky rodiče nejsou schopni potlačit své vzájemné negativní pocity a zapomínají na zájem dětí. Rodičům byla následně dojednána terapie u terapeuta Mgr. Josefa Vlka (v červenci 2021), terapeut uvedl, že rodiče jsou natolik zasaženi svou minulostí, že nejsou schopni jakékoli vzájemné spolupráce a posunu. Namítá-li stěžovatelka, že se rodiče na podstatných záležitostech týkajících se dětí musí dohodnout bez ohledu na to, zda jde o péči střídavou či výlučnou, krajský soud připustil, že i v případě výlučné péče jednoho z rodičů by rodiče měli určitým způsobem spolu komunikovat a předávat si informace, upozornil však, že svěření dětí do střídavé péče vyžaduje komunikaci rodičů a jejich vzájemnou spolupráci na mnohem vyšší úrovni. Krajský soud měl z důkazů provedených soudy obou stupňů, ale i z vyjádření rodičů v rámci odvolacího řízení za prokázané, že takové komunikace rodiče schopni nejsou.
25. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr krajského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud se zabýval obsahově všemi referenčními kritérii nastíněnými v judikatuře Ústavního soudu k posuzování nejlepšího zájmu dítěte s tím, že referenční kritéria jsou vodítkem, v rámci kterého však musí být vždy aktuálně hodnocena i situace konkrétního dítěte a jeho osobnost, a rovněž zcela individuální další okolnosti té které projednávané věci.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu