ECLI:CZ:US:2023:3.US.1354.23.1
sp. zn. III. ÚS 1354/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. W., zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116, Říčany, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Co 347/2022-567, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen " městský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 5 a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava péče a výživného nezletilého syna D. a dcery M. E., jejichž otcem je V. W.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 50 P 47/2016-501, 50 P a Nc 402/2020, svěřil nezletilého do střídavé péče obou rodičů (výrok I.), přičemž určil speciální režim péče v průběhu prázdnin (výrok II.). Dále otci i stěžovatelce stanovil výživné na nezletilého syna (výroky III., IV. a V.). Ve výroku VI. uvedl, že se tímto mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 3. 2018, č. j. 50 P 47/2016-199. Obvodní soud následně rozhodl o péči a výživném nezletilé dcery, kterou svěřil do péče stěžovatelky (výrok VII.), přičemž upravil její styk s otcem (výrok VIII.). Současně určil otci ve vztahu k dceři výživné, a to běžné (výrok IX.) i dlužné (výrok X.). Obvodní soud dále ve výroku XI. stanovil, že tento rozsudek je ve výroku I., VII. a VIII. předběžně vykonatelný doručením účastníkům řízení a zastavil řízení o návrhu otce na výkon rozhodnutí (výrok XII.).
4. K odvolání stěžovatelky i otce ve věci rozhodoval městský soud, který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výrocích I., II., III., IV., VI., XI. a XII. (výrok I.). Ve výroku V. jej změnil tak, že od 1. 9. 2021 do 6. 9. 2022 se otci zvyšuje výživné na nezletilého syna z částky 7 000 Kč měsíčně na částku 8 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Nedoplatek na výživném na nezletilého za uvedené období městský soud přikázal otci zaplatit k rukám matky do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Městský soud dále změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích VII. a VIII., přičemž nezletilou dceru svěřil do symetrické střídavé péče obou rodičů (výrok III.), a to se speciálním režimem v průběhu prázdnin (výrok IV.). Rozsudek obvodního soudu byl stěžovaným rozhodnutím dále změněn ve výrocích IX. a X. tak, že otec je povinen platit výživné na nezletilou dceru ve výši 5 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky od 21. 3. 2022 do právní moci rozsudku, přičemž bylo rozhodnuto, že dluh na výživném na nezletilou dceru za období od 21. 3. 2022 do 28. 2. 2023 nevznikl (výrok V.). Městský soud současně rozhodl o výživném na dceru (od právní moci rozsudku), a to ve výši 3 000 Kč v případě otce (výrok VI.) a ve výši 1 000 Kč v případě stěžovatelky (výrok VII.).
5. Stěžovatelka s těmito závěry městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž po obsáhlé rekapitulaci průběhu předchozího řízení rozporuje především svěření nezletilé dcery do střídavé péče. K tomu opětovně uvádí, že "nezletilá nemá k otci dobrý vztah. Sama jej za otce nepovažuje a nikdy nepovažovala, neoslovuje jej tati, aktivně nevyhledává jeho přítomnost. Po dobu více než 5 let byl pro ni zcela cizím člověkem, který se o ni aktivně nestaral, nezajímal, nepečoval ani se k ní nechoval hezky." Stěžovatelka tvrdí, že otec se vůči nezletilé dlouhodobě dopouští stalkingu. Zdůrazňuje, že dcera byla svědkem otcova agresivního chování, směřovaného dokonce i vůči ní samotné, což však městský soud nezohlednil (uvádí též, že městský soud nevzal v potaz názor nezletilé, resp. ani názor nezletilého). Stěžovatelka se ohrazuje též proti vyměřenému výživnému. V neposlední řadě odkazuje na lékařskou zprávu vystavenou po skončení nyní posuzovaného řízení, v níž je konstatován špatný psychický stav nezletilého, což stěžovatelka přičítá zejména jeho komplikovanému vztahu s otcem.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry městského soudu, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, a to zejména v té části, v níž městský soud neshledal předpoklady pro stanovení jí požadované formy péče ve vztahu k nezletilé dceři.
8. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit závěry plynoucí z jeho ustálené judikatury, z níž se podává, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem zásadně nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud povýtce právě do této pozice, tj. pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním prostředkem, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů (primárně) k nezletilé dceři, jak byla vymezena obecnými soudy, resp. městským soudem, s jehož právními závěry polemizuje v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým městský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů její nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že městský soud při svém rozhodování vzal uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal předpoklady pro svěření nezletilých do střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění stěžovaného rozhodnutí, městský soud kladl důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
13. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že ze stěžovaného rozhodnutí dostatečně vyplývá, proč městský soud rozhodl o svěření nezletilých do střídavé péče. Městský soud přitom důsledně vycházel z premisy zdůrazněné Ústavním soudem (srov. výše), že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. rozsudek městského soudu, bod 86). Ve vztahu k nezletilému synovi městský soud potvrdil závěry obvodního soudu a zejména zohlednil, že střídavá výchova probíhá od září 2022 zcela bez problémů a je v zájmu nezletilého, který se zklidnil a má vynikající prospěch a rovněž se lépe začlenil do školního kolektivu. Městský soud tudíž nepřisvědčil stěžovatelčině tvrzení, že otcův vliv na nezletilého je negativní, neboť to neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu (srov. rozsudek městského soudu, bod 96). Ve vztahu ke stěžovatelkou nově předloženému důkazu pak Ústavní soud uvádí, že jej nemůže zohlednit, a to již jen proto, že - stručně řečeno - netvořil součást důkazního rámce, jenž byl použit ke zjištění skutkových okolností nyní posuzovaného případu. Městský soud se vypořádal rovněž s námitkou tvrzeně závadného chování otce a jeho prověřování ze strany Policie ČR (srov. tamtéž, bod 97). Ve vztahu k nezletilé pak městský soud po doplnění dokazování shledal, že je v jejím nejlepším zájmu mít nastavený stejný režim jako její sourozenec, když je již ve vyšším věku a zvládá delší odloučení od matky za předpokladu, že je s otcem a bratrem (dle městského soudu z dokazování vyplývá, že nezletilé režim rozšířeného styku s otcem prospívá a má na ni jednoznačně pozitivní vliv, čímž odmítl stěžovatelčino tvrzení o negativním působení otce - srov. rozsudek městského soudu, body 82 a 118). Ústavní soud též ověřil, že městský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - dostatečně reflektoval rovněž názory nezletilých (srov. rozsudek městského soudu, body 58 a 82). Za odůvodněné považuje Ústavní soud rovněž úvahy městského soudu týkající se výživného na obě nezletilé děti. Opakovat přitom, co bylo správně a přesvědčivě uvedeno městským soudem, považuje zdejší soud - i vzhledem k argumentaci stěžovatelky, která má spíše povahu nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí - za nadbytečné, a proto pro stručnost toliko odkazuje na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí.
14. Lze shrnout, že na takto odůvodněných závěrech městského soudu Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému shora zdůrazněnému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich excesivnosti či dokonce protiústavnosti.
15. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost změny stávající výchovy nezletilých ve prospěch stěžovatelky (ale též ve prospěch otce nezletilých) není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) ze dne 26. 5. 2014, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
16. Ústavní soud závěrem dodává, že městským soudem přijaté řešení, které nyní zdejší soud aprobuje, by současně nemělo být vnímáno jako "vítězství" otce či "prohra" matky. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný oběma rodičům, aby mysleli především a právě na blaho svých dětí, pro které je konflikt jejich rodičů bolestnou životní zkušeností [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019 (N 40/93 SbNU 67), bod 28].
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu