ECLI:CZ:US:2023:3.US.1374.22.1
sp. zn. III. ÚS 1374/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Anny Derkun, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022 č. j. 26 Cdo 140/2022-140, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 6 Cmo 105/2020-114 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2020 č. j. 24 Cm 8/2019-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva dle čl. 11 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Krajský soud v Ústí nad Labem výše citovaným usnesením zamítl návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků účastníka ze dne 10. 12. 2018 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud výrok I. potvrdil ve správném znění, a to, že návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění účastníka ze dne 10. 12. 2018, kterým byla pro zajištění vyrovnaného rozpočtu společenství schválena platba dlouhodobé zálohy na opravy a investice na 70 Kč/m2, se zamítá. Odvolací soud neshledal v daném případě důležitý důvod dle §1209 občanského zákoníku pro přezkum neplatnosti napadeného usnesení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je v postavení menšinového vlastníka bytové jednotky ve společenství vlastníků jednotek, které je ovládáno jedinou osobou, dominantním vlastníkem většiny jednotek. Tento vlastník silou svých hlasů přijímá usnesení, jimiž provádí efektivní ekonomické "vytěsnění" menšinových vlastníků tím, že po dobu více než 6 let udržuje neadekvátně vysoké odvody do fondu oprav. Stěžovatelka se domnívá, že "důležitý důvod" dle §1209 občanského zákoníku spočívá především v jednání majoritního vlastníka, který zneužívá svého postavení.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Stěžejní námitkou uplatňovanou v ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s aplikací a interpretací §1209 občanského zákoníku ve světle jejího práva domáhat se soudního přezkumu usnesení přijatého na shromáždění společenství. Ustanovení §1209 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s občanským soudním řádem poskytuje dostatečný zákonný podklad, jakož i vymezení případů, mezí a způsobu uplatnění státní moci. V mezích právní úpravy společenství vlastníků jednotek je však zapotřebí uvědomit si, že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem, přičemž práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000 ze dne 13. 3. 2001). Právo člena společenství domáhat se soudní ochrany potom reflektuje též judikatura (zejména) Nejvyššího soudu, kterou obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně aplikovaly a která se ustálila na závěru, že otázku navýšení plateb do fondu oprav zásadně nelze považovat za záležitost, jež přímo zasahuje do právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití, přičemž v daném případě nejde o extrémní navýšení plateb, nýbrž o ponechání dosavadní výše příspěvku do fondu oprav ve výši 70 Kč/m2 podlahové plochy, který byl schválen již v roce 2016.
6. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky, neboť obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro případný kasační zásah.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu