ECLI:CZ:US:2023:3.US.139.23.1
sp. zn. III. ÚS 139/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., t. č. ve Vazební věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Petrou Severovou, advokátkou, sídlem 5. května 163, Sokolov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2022 č. j. 10 To 94/2022-1127 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2022 č. j. 5 T 12/2019-1097, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá, aby jeho ústavní stížnost byla v souladu s §39 zákona o Ústavním soudu projednána přednostně.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b) téhož zákona a zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) téhož zákona. V souvislosti s touto trestnou činností byl usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. 31 Nt 24012/2020 vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").
3. Dne 11. 5. 2021 byla pro uvedené skutky podána u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") obžaloba, která byla spojena ke společnému projednání s věcí stejného soudu vedenou pod sp. zn. 5 T 12/2019, v níž je stěžovatel stíhán pro zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) téhož zákona.
4. Napadeným usnesením krajského soudu bylo podle §72 odst. 1, odst. 3 tr. řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) téhož zákona.
5. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel soudům vytýká, že svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily a nevypořádaly se s jeho argumentací ohledně péče o nezletilého syna a s neúměrnou délkou trvání vazby. Dostatečně nekonkretizovaly důvody, pro které je třeba ho nadále ponechat ve vazbě, přičemž jejich argumentace zůstala od počátku vazby neměnná. Poukazuje na to, že v době, kdy byl vzat do vazby, žil s poškozenou a jejich dvěma dětmi ve společné domácnosti. V průběhu času se však poškozená odstěhovala, vyloučila obnovení vztahu se stěžovatelem a nezletilého syna svěřila do péče otce stěžovatele, což soudy nijak nehodnotily.
7. Uvedl-li krajský soud v napadeném usnesení, že stěžovatel nepožadoval, aby byl před rozhodnutím vyslechnut, jde o rozpor s faktickým stavem, neboť při hlavním líčení dne 26. 9. 2022 stěžovatel o výslech žádal.
8. Stěžovatel má za to, že krajský soud nekonkretizoval skutečnosti, z nichž shledal, že stěžovatel bude pokračovat v trestné činnosti, nereflektoval přitom okolnost, že došlo k zásadní změně jeho poměrů. Uvedená pochybení nenapravil ani vrchní soud, přestože je stěžovatel vazebně stíhán bezmála dva roky a osm měsíců. Soudy neshledaly ani možnost nahradit vazbu jiným institutem a svůj postup nijak nevysvětlily.
9. Stěžovatel je tak přesvědčen, že soudy svým rozhodnutím porušily jeho právo na osobní svobodu a rodinný život a zasáhly nepřiměřeně i do práv jeho nezletilého syna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
13. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení osobní svobody vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, včetně práva na soudní ochranu.
14. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu.
15. Pro posouzení dané věci je relevantní, že o dalším trvání vazby stěžovatele bylo rozhodováno ve stádiu řízení před soudem, kdy již byla podána obžaloba a proběhla hlavní líčení. Podání obžaloby představuje z hlediska vývoje trestního řízení zlomový moment, kdy se po skončení přípravného řízení vede řízení před soudem. Krajský soud měl tedy pro své rozhodování k dispozici kompletní spisový materiál z přípravného řízení, včetně obžaloby. Shledal-li trestní stíhání stěžovatele pro závažnou trestnou činnost nadále důvodným, přičemž jeho důvodnost posílila právě skutečnost, že se trestní řízení nachází ve stádiu řízení před soudem, jeho postup je z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
16. Nelze přisvědčit námitce, že soudy neuvedly konkrétní skutečnosti odůvodňující trvání předstižené vazby. Již z napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že se soud náležitě věnoval všem relevantním okolnostem a hlediskům, a své rozhodnutí odůvodnil přezkoumatelným způsobem, přičemž vrchní soud jeho úvahy potvrdil. Stěžovatel se měl dlouhodobě a soustavně dopouštět vůči poškozené řady trestných činů násilného charakteru. Přestože proti němu byla již podána první z později spojených obžalob, v trestné činnosti pokračoval i nadále v podstatě stejně intenzivně. Nezanedbatelné je i zjištění, že v minulosti byl již opakovaně odsouzen k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to i pro totožnou trestnou činnost. Ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie přitom vyplývá, že stěžovatel je osobou se sníženým prahem pro uvolnění agrese, agresivitu považuje za zcela legitimní způsob dosažení svých cílů a takové jednání je v souladu s jeho disociálně strukturovanou osobností. Z dosavadních trestů nevyvodil žádné poučení a své trestní jednání opakuje, přičemž zcela absentují výčitky svědomí, naopak u něj převažuje tendence vinit ze svých problémů ostatní. S ohledem na uvedená zjištění, především na skutečnost, že stěžovatel trestnou činnost opakoval i v rámci předchozího trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno na svobodě, nelze krajskému soudu vytýkat, že z toho vyvodil trvající obavu, že by mohl v trestné činnosti pokračovat, přičemž tato obava neoslabila ani s časovým odstupem, když ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že stěžovatel je k takovému jednání predisponován. Míru rizika proto nemůže vyvážit ani deklarovaná změna vztahu mezi ním a poškozenou.
17. Podstatné je, že se stěžovatel měl dopouštět opakovaně velmi závažné trestné činnosti, a to i přes opatření, která byla k náhradě vazby v jeho věci dříve přijata. Stěžovatelem zmíněné hledisko plynutí času proto nehraje takovou roli, jako skutečnost, že již měl obdobnou trestnou činnost opakovat i přes uložený dohled. Lze se proto ztotožnit se závěrem vrchního soudu, že měl-li stěžovatel takto selhat v době, kdy bylo jeho trestní stíhání vedeno na svobodě, jde o zcela zásadní moment, který i nadále zakládá nijak neoslabenou obavu, že by mohl podobnou trestnou činnost opakovat.
18. Argumentuje-li stěžovatel péčí o nezletilého syna, o kterého se nyní stará jeho otec, soudy právě s ohledem na jeho trestní minulost spojenou i s výkony trestu odnětí svobody a na další uvedené skutečnosti důvodně neshledaly uvedenou okolnost za natolik významnou a silnou, aby bylo možné považovat za dostatečné vazební důvody nahradit jinými zákonnými opatřeními. Soudům proto nelze vytýkat, že dosažení účelu trestního řízení upřednostnily před zdržením se zásahu do rodičovských práv, na něž stěžovatel odkazuje.
19. K námitce, že krajský soud v napadeném usnesení v rozporu s faktickým stavem uvedl, že stěžovatel nepožadoval, aby byl před rozhodnutím vyslechnut, se dostatečně vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud (viz body 15 - 18 usnesení vrchního soudu). Podstatné je, že stěžovatel byl před rozhodováním o vazbě slyšen při hlavním líčení dne 26. 9. 2022, kde měl možnost se k dalšímu trvání vazby a jejím důvodům vyjádřit v přítomnosti obhajoby (srov. §73d odst. 3 písm. d) tr. řádu). Této možnosti také využil, což v ústavní stížnosti nepopírá. Napadeným rozhodnutím krajského soudu vydaným v neveřejném zasedání tak nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatele.
20. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého soudního řízení, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
21. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu