ECLI:CZ:US:2023:3.US.140.23.1
sp. zn. III. ÚS 140/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kondlera, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 1 Nc 786/2022-116 ze dne 30. 9. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Výrokem II. napadeného usnesení Krajský soud v Hradci Králové jako soud nadřízený rozhodl podle §16 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v řízení o intervenční žalobě vedeném před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud"), že soudci okresního soudu Mgr. Michal Strnad, JUDr. Jiří Fuks, Ph.D., a Mgr. Stanislav Findejs nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci.
3. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti opakovaně odmítá jako nepřípustné ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jestliže jím řízení nebylo ukončeno a věc byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutí, kterým je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzované věci - rozhodnuto o nepodjatosti soudce (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2236/22 a tam citovaná judikatura; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti soudce řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
4. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
6. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
7. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce nicméně tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoli negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku bude např. odsouzen v trestním řízení anebo mu bude pravomocně uložena nějaká povinnost), a současně platí, že (2.) tuto námitku může stěžovatel uplatňovat i v dalším řízení (v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti brojící proti konečnému rozhodnutí).
8. Na druhou stranu i v případech, směřuje-li ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce obecného soudu není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat, se může uplatnit výjimka obsažená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Je však věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury vyložil. Nic takového stěžovatel v ústavní stížnosti neučinil.
9. Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 je Ústavní soud vázán, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu principu subsidiarity je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní soud proto podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o jejím odmítnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2023
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj