ECLI:CZ:US:2023:3.US.1407.23.1
sp. zn. III. ÚS 1407/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele plk. Mgr. Josefa Pšeničky, zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 3227/2022-115, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 30 Co 142/2022-96, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 25 C 9/2021-46, na základě žaloby podané stěžovatelem uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovateli částku 28 750 Kč se zákonným úrokem (výrok I), žalobu co do částky 371 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 50 770 Kč (výrok III).
3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu v jeho výroku II o věci samé potvrdil (výrok I), a ve výroku III o nákladech řízení ho ve výši náhrady nákladů řízení změnil tak, že tato činí 26 570 Kč, jinak jej potvrdil (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku městského soudu).
4. Částky 400 000 Kč s příslušenstvím se stěžovatel domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky tří řízení vedených proti němu Generálním ředitelstvím Vězeňské služby České republiky jako řediteli věznice podléhajícímu zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "služební zákon").
5. Městský soud se co do podstaty stěžovatelova nároku i co do výše jemu přiznaného zadostiučinění zcela ztotožnil s právními i skutkovými závěry, učiněnými obvodním soudem. Změnu výroku o nákladech řízení městský soud odůvodnil tím, že v dané věci nebyl dán prostor pro aplikaci §12 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle něhož (zjednodušeně řečeno) platí, že při spojení dvou a více věcí se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot takto spojených věcí. V případě stěžovatele se totiž ve svém důsledku jednalo o jediné žalobou požadované zadostiučinění, byť se formálně týkalo tří řízení. Tarifní hodnota sporu tedy podle městského soudu dosahuje toliko částky 50 000 Kč a nikoliv 150 000 Kč, jak nesprávně dovodil obvodní soud.
6. Následné dovolání stěžovatele rovněž nyní napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud, a to zčásti pro nepřípustnost ze zákona (směřovalo-li i proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení), a částečně též v rozsahu o věci samé, pokud stěžovatel rozporoval posouzení jeho dílčích nároků na zadostiučinění, jež ale svou výší nepřesahovaly částku 50 000 Kč a zároveň v dané věci nešlo o spor, pro něhož zákon z tohoto majetkového censu pro posouzení dovolání zakotvuje výjimku. Ve zbylém rozsahu nebylo dovolání přípustné z toho důvodu, neboť městský soud postupoval při stanovení přiměřené výše stěžovatelova zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Zcela správně tak oba soudy nižších stupňů zejména vycházely z toho, že základní sazba odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení činí pro první 2 roky 15 000 Kč až 20 000 Kč a poté 15 000 Kč za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Nedodržení lhůt stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí ve věcech služebního poměru je tak podle Nejvyššího soudu toliko základem pro vyřešení otázky, zda řízení bylo či nebylo (ne)přiměřeně dlouhé, na druhou stranu nedodržení těchto lhůt nemá samo o sobě přímou návaznost na výši odškodnění přiznaného poškozenému. Správnost závěrů soudů obou nižších stupňů pak lze dovodit i z toho, že sám stěžovatel žalobou uplatňoval nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení, nikoliv jinou újmou způsobenou konkrétními průtahy v důsledku nedodržení zákonem stanovených lhůt pro postup v rámci řízení o služebním poměru. Oba soudy nižších stupňů rovněž v souladu s ustálenou judikaturou posoudily jednotlivá kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele (z čehož dovodily výši zadostiučinění), když nadto Nejvyšší soud zdůraznil, že proti konkrétní výši zadostiučinění, jež byla přiznána soudy nižších stupňů konkrétnímu poškozenému, by mohl zasáhnout jedině tehdy, byla-li by takto přiznaná výše zadostiučinění zjevně nepřiměřená, což ovšem není případ stěžovatele.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na přesvědčení, že obecné soudy pochybily, pokud pro stanovení výše zadostiučinění v jeho případě vycházely z částky 15 000 Kč až 20 000 Kč, když tuto údajně neměly vztáhnout k období jednoho roku (resp. k období prvních dvou let) nepřiměřeně dlouhého řízení, ale ke každému nedodržení zákonem stanovené lhůty, která je stanovena pro konkrétní úkony a postupy v rámci řízení o služebním poměru. V dané souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020 (N 199/102 SbNU 267; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), z jehož odůvodnění zdůrazňuje, že i v rámci správního řízení je rozhodováno o základních právech a svobodách, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, která teprve ve svém souhrnu vedla k realizaci základního práva poškozeného. Ve stěžovatelově věci pak nadto postupoval nesprávně městský soud, pokud změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že vycházel z toho, že v řízení byl ve svém důsledku posuzován toliko jeden nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, když ovšem ve svém důsledku se jednalo o tři samostatné nároky a tři samostatná řízení, která byla hodnocena jako nepřiměřeně dlouhá. Ve věci se tak měl uplatnit obvodním soudem aplikovaný §12 odst. 3 advokátního tarifu, když takovému postupu odpovídá i výše stěžovatelem uhrazeného soudního poplatku za tři samostatné nároky. Ostatně jednotlivé nároky samostatně posuzoval i Nejvyšší soud při hodnocení stěžovatelova dovolání. Proto je podle stěžovatele nespravedlivé, byla-li mu městským soudem krácena náhrada nákladů řízení.
8. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Ústavní soud především uvádí, že ohledně námitek stěžovatele týkajících se snížení náhrady nákladů řízení, k němuž ve vztahu ke stěžovateli přistoupil městský soud, je třeba připomenout, že se Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Tak je tomu i v daném případě. To i proto, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože totiž úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (stanovící zároveň dokonce výluku pro rozhodování o náhradě nákladu řízení z přípustnosti dovolání), nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku okolo 25 000 Kč, o kterou ve své podstatě jde, neboť zhruba právě o ni městský soud snížil stěžovateli původně přiznanou náhradu nákladu řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019].
12. Ústavní soud v této souvislosti sice dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu, nicméně stěžovatel žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
13. K další argumentaci stěžovatele Ústavní soud především uvádí, že obecné soudy postupovaly zcela správně, když se zabývaly též celkovou délkou správního řízení, jehož byl stěžovatel na základě služebního zákona účastníkem. Naopak k výkladu prosazovanému stěžovatelem, tzn., že soudy neměly posuzovat přiměřenost délky jednotlivých řízení jako celku, ale měly přihlédnout ke konkrétním nedodržením zákonem stanovených lhůt, k nimž v rámci těchto řízení došlo, Ústavní soud uvádí, že takováto interpretace (byť může být v konkrétním případě pro stěžovatele výhodnější z hlediska výše přiznaného zadostiučinění) ve svém důsledku odporuje základním východiskům obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 570/20, na nějž se sám stěžovatel v ústavní stížnosti blanketně odvolává. Ústavní soud totiž v tomto nálezu mimo jiné podpořil změnu do té doby používané interpretační praxe, že i u správního řízení, zvláště dotýká-li se základního práva některého z účastníků řízení, musí být posuzována celková (eventuálně nepřiměřená) délka řízení. Je tedy třeba opustit praxi, podle níž v rámci takového správního řízení bylo možno zkoumat jen jednotlivé průtahy; ovšem přesně k takovému závěru stěžovatelem prosazovaná interpretace ve svém důsledku směřuje.
14. Městský soud podle názoru Ústavního soudu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí rovněž dostatečně vysvětlil, proč se domnívá, že pro účely náhrady nákladů řízení je možno stěžovatelem uplatněný nárok na zadostiučinění posoudit jako jednu věc a nikoliv jako tři samostatná řízení, u nichž by bylo nutno uvažovat o součtu jednotlivých - v tomto případě navíc náhradních (srov. k tomu §9 odst. 4 advokátního tarifu) - tarifních hodnot. S ohledem na výše vysvětlenou zdrženlivost ohledně svého eventuálního zásahu do rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení (navíc v nyní posuzované věci v rozsahu bagatelní částky, pro níž by nebylo přípustné už jen pro její rozsah ani dovolání) proto Ústavní soud výklad městského soudu akceptuje, resp. neshledává v něm exces, který by byl způsobilý dosáhnout ústavněprávní intenzity.
15. Závěrem lze proto shrnout, že obecné soudy napadená rozhodnutí řádně a dostatečně přesvědčivě vysvětlily a Ústavní soud je shledal ústavněprávně plně akceptovatelnými. Proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu