ECLI:CZ:US:2023:3.US.1436.22.1
sp. zn. III. ÚS 1436/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Strojírny - RINOH, s. r. o., se sídlem Luční 67/12, Plzeň, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2022 č. j. 1 Afs 295/2021-46 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2021 č. j. 30 Af 50/2018-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení principu rovnosti a zákazu svévole zakotveného v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušení zásady přiměřenosti.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka v roce 2011 získala od Ministerstva průmyslu a obchodu dotaci na uskutečnění projektu "Zápustková kovárna" v maximální výši 25 000 000 Kč. Dne 30. 9. 2014 na základě podnětu poskytovatele dotace zahájil Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") u stěžovatelky daňovou kontrolu, při níž dospěl k závěru, že se stěžovatelka při čerpání dotace dopustila několika porušení podmínek pro poskytnutí dotace. Správce daně proto podle §44 odst. 1 písm. b) a písm. j) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v rozhodném znění, rozhodnutími ze dne 12. 7. 2017 č. j. 1354102/17/2300-31473-400650 a č. j. 1354100/17/2300-31473-400650 vyměřil stěžovatelce odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 3 630 000 Kč a do Národního fondu ve výši 20 569 997 Kč. Následně rozhodnutími ze dne 4. 9. 2018 č. j. 1712645/18/2300-31473-400650 a č. j. 1712649/18/2300-31473-400650 správce daně stěžovatelce vyměřil penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 3 630 000 Kč a 20 569 997 Kč. Odvolací finanční ředitelství všechna rozhodnutí správce daně potvrdilo.
3. Stěžovatelka se následně proti výše uvedeným rozhodnutím bránila správními žalobami. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem žaloby stěžovatelky zamítl, Nejvyšší správní soud pak v záhlaví označeným rozsudkem zamítl i kasační stížnost stěžovatelky.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá, že došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť správní soudy i správní orgány se vzájemně rozcházejí v důvodech, pro které stěžovatelka nesplnila podmínky pro udělení dotace, přičemž tato otázka byla pro celé řízení zcela klíčová. Stěžovatelka má za to, že došlo k natolik zásadním pochybením při zjišťování skutkových okolností případu, že skutková podstata nebyla řádně zjištěna. Dotace byla dle stěžovatelky poskytnuta na inovaci výrobního postupu příruby. Pro posouzení toho, zda byl naplněn účel dotace, bylo proto dle stěžovatelky potřeba zodpovědět odborné otázky týkající se výrobních postupů a strojírenství, pročež měl správce daně dle stěžovatelky ustanovit znalce. Správce daně, ani odvolací správní orgán však znalce neustanovily, ačkoli se toho stěžovatelka v řízení opakovaně dovolávala. V soudním řízení pak stěžovatelka předložila vlastní znalecký posudek, krajský soud však jeho provedení k důkazu v rozporu s principem plné jurisdikce odmítl; pochybení nenapravil ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka dodává, že v řízení o stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně je důkazní břemeno na správci daně. Stěžovatelka dále cituje ze svého znaleckého posudku a uvádí, že tvrzení správních orgánů a soudů o údajném nezavedení schváleného inovativního procesu výroby přírub vychází z premisy, která je v rozporu s odbornými závěry znalce. Stěžovatelka shrnuje, že ačkoli dle svého mínění a názoru znalce postupovala v souladu se schváleným dotačním projektem, z důvodu laických závěrů správních orgánů převzatých správními soudy byla nucena vrátit celou poskytnutou dotaci a zaplatit penále ve výši 100 % dotace, což mělo na stěžovatelku v její majetkové sféře rdousící efekt. V důsledku předchozího trestního řízení, napadených rozhodnutí, pandemie covid a válečného stavu na Ukrajině bude stěžovatelka pravděpodobně nucena ukončit své podnikání. Nad rámec uvedeného stěžovatelka uvádí, že je možné, že v dílčích skutečnostech postupovala v rozporu s rozhodnutím o poskytnutí dotace, její možná pochybení však nebyla úmyslná a byla dána toliko její neznalostí. Intenzita těchto pochybení tedy nebyla taková, aby zdůvodňovala úplné odnětí dotace a uložení penále ve 100% výši. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu informace a podklady ke svým majetkovým poměrům a konstatuje, že cena krajským soudem zmiňované zakázky byla stanovena nediskriminačně.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Stěžovatelka podstatnou část argumentace v ústavní stížnosti zaměřuje na zpochybnění skutkového závěru obecných soudů, že nenaplnila cíl a účel dotovaného projektu. Nejvyšší správní soud však již stěžovatelčiny námitky podrobně vypořádal, přičemž jednotlivá stížnostní tvrzení konfrontoval, jak se závěry správních orgánů a krajského soudu, tak i s obsahem správního spisu. Ústavní soud jeho závěry, jakož i jednotlivé části odůvodnění a přezkum správního spisu považuje za zcela udržitelné, na ústavní úrovni žádnou vadu neshledal. Neprovedení znaleckého posudku Nejvyšší správní soud odůvodnil tím, že jelikož deklarovaná metoda měla být zavedena do výroby již koncem roku 2013, je znalecký posudek z roku 2019 vyjadřující se k výrobním procesům stěžovatelky z hlediska efektivity, novosti a ekologičnosti v daném případě zcela irelevantní. Z hlediska stěžovatelkou namítaného porušení práva na soudní ochranu je podstatné, že obecné soudy neprovedení důkazu dostatečně a logicky odůvodnily, a nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu, což teprve by mohlo být považováno za ústavněprávní deficit [srv. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)]. Pokud jde o tvrzenou překvapivost soudních rozhodnutí, Nejvyšší správní soud jasně odůvodnil, že ačkoli v některých dílčích námitkách stěžovatelce přisvědčil, nosné důvody pro uložení odvodu zůstaly nedotčeny, a proto není z hlediska procesní ekonomie účelné rozhodnutí krajského soudu rušit. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud neshledal ústavněprávní deficit. Brojí-li stěžovatelka v závěru, a v zásadě formou alternativní argumentace, proti výši uložené sankce, pak Ústavní soud upozorňuje, že není jeho rolí přezkoumávat konkrétní výši odvodu poskytnuté dotace či výši uloženého penále.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu