ECLI:CZ:US:2023:3.US.1459.23.1
sp. zn. III. ÚS 1459/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem, Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2023, č. j. 5 Tdo 830/2022-1224, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 7 To 82/2022, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2022, č. j. 6 T 262/2015-1084, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením o návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze na zabrání věcí tak, že se podle §101 odst. 2 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), zabírají blíže specifikované nemovitosti stěžovatele nacházející se v katastrálním území obce R., které byly již dříve zajištěny policejním orgánem. Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nyní rovněž napadeným usnesením tak, že usnesení soudu I. stupně zrušil v celém jeho rozsahu a sám znovu rozhodl tak, že se předmětné nemovitosti zabírají podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
3. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel dovolání založil na svém nesouhlasu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, aniž by se však dovolával extrémního nesouladu mezi obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků na straně jedné a skutkovými závěry na straně druhé, tedy dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Neuplatnil-li stěžovatel takový dovolací důvod, nemůže za něj dovolací soud jeho argumentaci jakkoliv doplňovat, neboť je obsahem dovolání vázán. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že extrémní rozpor není dán v případech, kdy svoji skutkovou verzi stěžovatel dovozuje z jiné skupiny důkazů, než obecné soudy, či pokud stěžovatel se soudy o důkazech či jejich hodnocení pouze polemizuje. Podle Nejvyššího soudu sice stěžovatel zpochybnil závěr obecných soudů, zda jednal v dobré víře či nikoli, resp. zda zajištěné nemovitosti byly skutečně získány trestným činem (jsou jeho výnosem), avšak neuvedl k tomu žádnou další argumentaci, kterou by vyvracel právní závěry soudů nižších stupňů založené na učiněných skutkových závěrech. Stěžovatelem namítané nerespektování dříve vysloveného právního názoru Nejvyššího soudu soudy nižšími Nejvyšší soud neshledal, přičemž naopak uvedl, že obvodní i městský soud právě v intencích dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu postupovaly, když doplnily dokazování, na jehož základě pak učinily nové skutkové závěry potřebné k rozhodnutí o zabrání věci.
4. Ve velmi stroze pojaté ústavní stížnosti stěžovatel stručně rekapituluje předchozí řízení a následně napadá závěry obecných soudů o skutkovém stavu. Zejména tvrdí, že předmětné nemovitosti řádně, zákonem aprobovaným způsobem nabyl, a podotýká, že způsob nabytí nemovitostí nebyl nikdy v občanskoprávním řízení zpochybněn. Stěžovatel zdůrazňuje, že je po dobu jedenácti let vyloučen z pokojného užívání zajištěných nemovitostí, přitom k zabrání věci došlo až po šestnácti letech po jejich nabytí a jedenáct let po jejich prvotním zajištění. To podle stěžovatele odporuje závěrům vysloveným v nálezech Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 818/20, či ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http:nalus.usoud.cz), že ústavnost zajištění věci má i své časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. Touto konkrétní námitkou se dle stěžovatele Nejvyšší soud řádně nezabýval a k ní se v odůvodnění nevyjádřil.
5. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
6. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
7. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument nad rámec prosté polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů a tvrzeného nedostatečného vypořádání se s námitkou nepřiměřené délky zajištění předmětných nemovitostí. Stěžovatel stejně jako v řízení před Nejvyšším soudem prezentuje a trvá na vlastní verzi skutkového stavu, aniž by se však nad rámec pouhých konstatování proti právním či skutkovým závěrům obecných soudů jakkoli argumentačně vymezil. Ostatně z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že ani on neměl možnost z důvodu stěžovatelem nedostatečně uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí soudů nižších stupňů skutečně řádně věcně přezkoumat.
8. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele.
9. Za této situace ani Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
10. Pro úplnost lze pouze k domnělému nevypořádání se s námitkou nepřiměřené délky zajištění nemovitostí doplnit, že stěžovatelem citovaná judikatura Ústavního soudu na nyní posuzovanou věc nedopadá. V odkazovaných rozhodnutích šlo totiž o zrušení zajištění nemovitých věcí a otázku důvodnosti zajištění, zda byla délka zajištění pro účely trestního řízení (zejména za účelem prokazování trestné činnosti, dokazování atd.) přiměřená, zda bylo zajištění po celou dobu nezbytně nutné a nebylo možné dřívější vrácení věci. V případě stěžovatele však nebyla předmětem řízení důvodnost zajištění věci jako dočasného opatření (ostatně za situace, kdy probíhá řízení o zabrání nemovitostí, nelze považovat jejich zajištění za a priori nelegitimní), ale naopak obecné soudy rozhodovaly o zabrání věci, tedy o situaci, kdy k vrácení zajištěné věci nedochází, a nelze proto hodnotit jeho včasnost. Časový odstup od zajištění věci až po její pravomocné zabrání tedy není takovou okolností, která by mohla mít na rozhodování obecných soudů o konečném zabrání věci vliv.
11. Jde-li tedy o postup Nejvyššího soudu při hodnocení námitek stěžovatele, lze pro stručnost plně odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, především na závěry o nedostatečnosti konkretizace jednotlivých námitek, o absenci relevantní argumentace a o neuplatnění všech dovolacích důvodů.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že stěžovatel neuvedl žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu neměla být ústavně konformní. Ústavní soud současně ani neshledal, že by se Nejvyšší soud odchýlil od svých dříve vyslovených závěrů.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu