ECLI:CZ:US:2023:3.US.1470.23.3
sp. zn. III. ÚS 1470/23
Nález
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele města Hodonín, sídlem Masarykovo nám. 53/1, Hodonín, zastoupeného Mgr. Petrem Práškem, advokátem, sídlem Sámova 410/28, Praha 10, směřující proti výroku V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2023, č. j. 38 Co 176/2021-395, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Jaroslava Jedličky a 2) Stanislavy Jedličkové, oba zastoupeni Mgr. Zdeňkem Jouklem, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Výrokem V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2023, č. j. 38 Co 176/2021-395, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Tento rozsudek se proto ve výroku V. ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Na stěžovatele jako spoluvlastníka sporných pozemků byla vedlejšími účastníky podána žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. O této žalobě rozhodoval Okresní soud v Hodoníně. Na základě rozhodnutí okresního soudu byl nově vytvořen pozemek, který v důsledku svého tvaru a šíře údajně nemohl být stěžovatelem využit k žádnému účelu, a současně rozdělením pozemku došlo k výraznému snížení odhadní ceny. Z těchto důvodů stěžovatel napadl rozhodnutí okresního soudu odvoláním. V odvolání navrhl, aby namísto rozdělení sporného pozemku došlo k jeho přikázání jako celku stěžovateli, který by pozemek využil jako veřejné prostranství (samozřejmě za odpovídající finanční náhradu).
2. Krajský soud v Brně ("krajský soud") odvolání stěžovatele nevyhověl a pozemek přikázal jako celek žalobcům - vedlejším účastníkům. Výrokem V. nyní napadeného rozhodnutí pak rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalobcům na nákladech řízení před soudy obou stupňů veškeré náklady řízení (326 278 Kč). Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo rozhodnuto v souladu s původním návrhem žalobců, a proto bylo namístě uplatnit hledisko úspěšnosti v řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným výrokem V. napadeného rozsudku krajského soudu bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Stěžovatel přitom nezpochybňuje samotné meritorní rozhodnutí o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví, nýbrž výhradně rozhodnutí o nákladech řízení. Namítá, že krajský soud jednak nerespektoval právní úpravu a rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně přikazování nákladů v rámci typově obdobných řízeních (vycházel prý z již překonané nálezové judikatury), a zároveň zcela iracionálním způsobem posoudil úspěšnost účastníků v řízení. Při poměřování úspěšnosti totiž pominul, že meritorně rozhodl de facto v souladu s návrhem obou stran sporu a nereflektoval ani změnu procesních stanovisek žalobců v průběhu soudního řízení. Tím, že krajský soud přikázal stěžovateli nahradit náklady řízení protistraně v plném rozsahu, a to v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, které má povahu tzv. iudicium duplex, došlo ze strany soudu k porušení základních práv stěžovatele. S odkazem na novější judikaturu totiž stěžovatel tvrdí, že v případě iudicia duplex má být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Recentní nálezová judikatura Ústavního soudu tedy stanoví pro přisouzení nákladů v daném typu řízení zcela opačné pravidlo, nežli použil v napadeném rozhodnutí krajský soud.
4. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že ve výjimečných případech může být postupováno jinak, ovšem takový postup by měl být podmíněn zvláštními okolnostmi případu, zejména např. šikanózním výkonem práva či obstrukčním jednáním. Stěžovatel je však přesvědčen, že mu není možné klást k tíži skutečnost, že až do konce řízení prosazoval jiný způsob vypořádání spoluvlastnictví, nežli ke kterému dospěl krajský soud.
5. Proto navrhuje, aby Ústavní soud jeho rozsudek v napadeném rozsahu zrušil.
II. Vyjádření účastníků řízení
6. Krajský soud se na výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Vedlejší účastníci ve vyjádření zdůraznili, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pro ně skončilo plným procesním úspěchem. Přestože předmětem sporu nebyla nijak složitá věc, spor trval přibližně 8,5 roku. Na délce řízení se podstatnou měrou podílel právě stěžovatel, který několikrát v průběhu řízení změnil svoje procesní stanovisko ohledně způsobu vypořádání. Přitom vedlejší účastníci se opakovaně snažili o smírné, mimosoudní vyřízení, dokonce nabízeli vyřešení sporu s tím, že se vzdají nákladů řízení. S mimosoudním vyřízením věci však stěžovatel nesouhlasil a svým procesním postupem nadále protahoval celou věc. To logicky vedlo i k nárůstu nákladů řízení. Vedlejší účastníci závěrem poukazují na účelovost jednání stěžovatele, o níž svědčí zejména to, že stěžovatel nevyužil vůči meritornímu rozhodnutí možnosti podat dovolání. Jednání stěžovatele lze proto označit za obstrukční a nekonstruktivní. Za takové situace by proto bylo odnětí práva na náhradu nákladů vedlejším účastníkům zjevně nespravedlivé.
8. Stěžovatel v replice k vyjádření vedlejších účastníků zdůraznil, že krajský soud své rozhodnutí zdůvodnil výhradně hlediskem úspěšnosti ve věci, což však nijak nerozvedl a neodůvodnil (např. právě vedlejšími účastníky tvrzeným šikanózním jednáním stěžovatele). Stěžovatel poukazuje na přijaté stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, ve kterém jsou kvalifikovaně popsána specifika řízení iudicii duplicis a právní závěry při posuzování otázky rozhodnutí o nákladech řízení, s nimiž se plně ztotožňuje. Stěžovatel se ohrazuje proti tvrzení o natahování soudního sporu a o šikanózním jednání a uvádí, že on nepodal soudní žalobu a současně nikdy nerozporoval požadavek vedlejších účastníků na zrušení spoluvlastnictví. Je pravdou, že stěžovatel ve věci opakovaně podával odvolání, na druhou stranu však odvolací soud vždy napadené prvostupňové rozhodnutí zrušil, případně napadené rozhodnutí sám změnil. S označením svého jednání jako obstrukčního či snad šikanózního proto nemůže souhlasit a dodává, že ani krajský soud nic takového netvrdí.
III. Návrh stanoviska plénu
9. Usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. III. ÚS 1470/23-17, III. senát Ústavního soudu přerušil řízení o této ústavní stížnosti a předložil plénu Ústavního soudu návrh na zaujetí stanoviska k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezech ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 a ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20.
10. Dne 13. 9. 2023 plénum k uvedenému návrhu přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, čímž odpadl důvod přerušení řízení. Proto Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2023, č. j. III. ÚS 1470/23-35, o jeho pokračování.
IV. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní soud připomíná, že řízení s povahou iudicii duplicis může být zahájeno k návrhu kteréhokoli z budoucích účastníků a přes formální označení, odpovídající dikci zákona, jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného současně, nehledě na to, kdo žalobu podal. Řízení týkající se vypořádání spoluvlastnictví je označováno za sporné v podstatě pouze proto, že není upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních, nýbrž v občanském soudním řádu, který však upravuje různé typy řízení, a to i takové, které pro jejich materiální povahu lze za sporná označit jen obtížně.
12. "Spor" o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může být zahájen na základě žaloby kteréhokoli spoluvlastníka, který se cítí být ve spoluvlastnictví nespokojen a nechce v něm setrvat. Soud vydává v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví konstitutivní rozhodnutí; návrhy účastníků přitom není vázán, vázán je pouze zákonným pořadím jednotlivých způsobů vypořádání podle §1144 a násl. o. z. (rozdělení věci, přikázání věci jednomu či více spoluvlastníkům za náhradu, nařízení prodeje věci ve veřejné dražbě). Volba konkrétního způsobu vypořádání je v konečném důsledku na úvaze soudu. Účastník řízení fakticky nemá nad způsobem vypořádání soudem zrušeného spoluvlastnictví kontrolu, navrhnout způsob vypořádání ani není jeho povinností, nedisponuje předmětem řízení volně jako například v případě žaloby na plnění, čímž je výrazně oslabena dispoziční zásada ovládající jinak sporné řízení. Právě výše zmíněná specifika řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je třeba mít na paměti i při rozhodování o nákladech takového řízení.
13. S ohledem na nejednotnost vlastní rozhodovací praxe Ústavní soud k této problematice přijal sjednocující stanovisko. Podle právní věty přijatého stanoviska ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, platí, že: "V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody." Tímto stanoviskem je Ústavní soud v tomto i dalších řízeních vázán.
14. V nyní posuzované věci Ústavní soud uvádí, že při vázanosti právě citovaného stanoviska nepřehlédl, že vedlejší účastníci navrhovali zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v té podobě, jak bylo nakonec soudy skutečně rozhodnuto. Nelze se však ztotožnit s tvrzením, že by toto řešení stěžovatel odmítal a priori akceptovat.
15. Již z prvního vyjádření stěžovatele k podané žalobě totiž vyplývá, že stěžovatel projevil vůli věc vyřešit mimosoudně a smírně, ve věci bylo vypracováno několik návrhů směnných smluv, geometrických plánů atp. (viz vyjádření k žalobě ze dne 16. 5. 2014; č. l. 21 a násl.). Jednání mezi účastníky o mimosoudním smírném řešení probíhala opakovaně. Stěžovatel nakonec s mimosoudním řešením nesouhlasil z toho důvodu, že o stěžovatelův spoluvlastnický podíl projevily zájem třetí osoby, které byly ochotny od stěžovatele podíl odkoupit. Jelikož je stěžovatel jakožto veřejnoprávní korporace - obec - vázán principem účelného hospodaření se svými prostředky, nemohl na navrhovaný smír přistoupit. Stejné motivy vedly stěžovatele k podání prvního odvolání (viz odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, č. l. 93 a násl.).
16. Výše uvedené pouze ilustruje, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo v této věci komplikované a dále je komplikovalo rovněž postavení stěžovatele, na kterého se vztahuje mj. i zákon o obcích a povinnosti plynoucí z jeho postavení veřejnoprávní korporace. Od počátku řízení však nelze chování stěžovatele označit za obstrukční či šikanózní ve smyslu shora uvedeného stanoviska.
17. Jak se nicméně podává z obsahu napadeného rozhodnutí (odst. 12), krajský soud postupoval při rozhodování o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že "nelze pominout výsledek řízení a skutečnost, že v konečném důsledku bylo rozhodnuto v souladu s původním návrhem žalobců, který žalovaný po celou dobu řízení odmítal akceptovat." Přestože tedy stěžovatel v pozici žalovaného nebyl ve věci neúspěšný, což plyne ze samotné povahy řízení, podrobně popsané v citovaném stanovisku, krajský soud přiznal žalobcům plnou náhradu nákladů řízení. Krajský soud toto své rozhodnutí opřel mj. o nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 186/20. Tento nález byl však výše citovaným stanoviskem Ústavního soudu překonán (viz odst. 49 stanoviska Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23), přičemž z důvodu stručnosti postačuje na odůvodnění tohoto stanoviska odkázat, neboť se v něm Ústavní soud podrobně vypořádal s touto překonanou argumentací.
18. Jelikož Ústavní soud v návaznosti na obsah spisu a průběh předchozího řízení nezjistil, že by se stěžovatel v řízení choval jakkoliv nestandardně v tom směru, že by např. průběh řízení záměrně zdržoval či uplatňoval opravné prostředky zjevně účelově a bezúspěšně, pak je nutné v plném rozsahu odkázat na závěry výše citovaného stanoviska. Podle něj zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.), a proto je pro rozhodování o nákladech řízení obecným východiskem, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku.
V. Závěr
19. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v části označené ve výroku tohoto nálezu zrušil.
20. Úkolem krajského soudu bude znovu rozhodnout o nákladech řízení. Při tomto rozhodování bude krajský soud vázán tímto nálezem a zejména stanoviskem pléna Ústavního soudu, na které se v tomto nálezu odkazuje.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu