ECLI:CZ:US:2023:3.US.1480.23.1
sp. zn. III. ÚS 1480/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kamila Ondráka, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2023, č. j. 3 As 258/2021-30, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2023, č. j. 62 A 36/2020-109, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel se ve správním soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 16. 1. 2020, č. j. JMK 8717/2020, sp. zn. S-JMK 170648/2019, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Hustopeče, odboru životního prostředí, č. j. MUH/74108/19/161, ze dne 11. 11. 2019. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným za spáchání přestupku podle §20 odst. 1 písm. c) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, za to byl potrestán pokutou ve výši 480 000 Kč.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 62 A 36/2020-65, rozhodnutí správního orgánu zrušil pro nepřezkoumatelnost. Současně však konstatoval nezákonnost tohoto rozhodnutí, a to ve vztahu k dílčímu závěru správního orgánu spojujícímu výši pokuty s potenciální výší odvodu za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu.
4. Ke kasační stížnosti žalovaného (správního orgánu) ve věci rozhodoval Nejvyšší správní soud, který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž jej zavázal právním názorem, že rozhodnutí správního orgánu (z listopadu 2019) není nepřezkoumatelné. Krajský soud měl tedy v dalším řízení za úkol přezkoumat zákonnost správního rozhodnutí s tím, že nedospěl-li by k závěru o nezákonnosti tohoto rozhodnutí, měl rovněž rozhodnout o návrhu stěžovatele na moderaci pokuty.
5. Krajský soud následně ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím žalobu zamítl (výrok I.) a současně snížil uloženou pokutu na 160 000 Kč (výrok II.).
6. Stěžovatel proti těmto rozhodnutím brojí ústavní stížností, v níž předně rozporuje závěr Nejvyššího správního soudu o přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu. Namítá, že vzhledem k závaznosti tohoto názoru kasační soud fakticky vyprázdnil pravomoc krajského soudu, čímž stěžovatele připravil o možnost účinné obrany proti rozhodnutí, jímž mu byla uložena pokuta, kterou nadále považuje za likvidační. Stěžovatel se vyjadřuje též k přípustnosti ústavní stížnosti a s odkazem na §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") dovozuje, že vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. pouze tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
9. Ústavní soud zjistil (z databáze infoSoud) a ověřil (dotazem u Nejvyššího správního soudu), že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností i kasační stížnost, o které je dosud vedeno řízení pod sp. zn. 3 As 47/2023. V takovém případě je třeba jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, jelikož by její projednání bylo v rozporu se shora zdůrazněným principem subsidiarity ústavní stížnosti. Byla-li by totiž ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, resp. mohlo by zároveň dojít k vydání protichůdných rozhodnutí v téže věci, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/13 ze dne 6. 11. 2013, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2277/19 ze dne 23. 7. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. Přípustnost ústavní stížnosti nelze dovozovat ani z ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., jež stanoví nepřípustnost kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno, přičemž v novém rozhodnutí byl podle §110 odst. 4 s. ř. s.
vázán právním názorem kasačního soudu. Stěžovatel totiž přehlíží, že citované ustanovení s. ř. s. je nutno vykládat v souladu s navazujícími judikatorními závěry zdejšího soudu i Nejvyššího správního soudu vymezujícími se vůči mechanickému či formalistickému použití tohoto ustanovení, které by v konečném důsledku vedlo k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu. Jak totiž vyplývá již z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 (N 119/37 SbNU 519) ze dne 8. 6. 2005, kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí krajského soudu nemůže být nepřípustná, pokud se předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu nemohl vyjádřit k meritu věci. Bude tak tomu zpravidla tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu v prvním rozhodnutí procesní pochybení nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Jak v tomto ohledu vysvětlil rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, "[o]dmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva" (srov. usnesení RS NSS 1 As 79/2009-165, bod 24).
11. Stěžovateli tudíž zůstalo zachováno právo brojit proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, neboť - stručně řečeno - Nejvyšší správní soud neměl možnost vyjádřit se k meritu věci (tj. k námitkám zpochybňujícím zákonnost rozhodnutí správního orgánu, resp. k námitkám týkajícím se výše uložené pokuty, jež byla moderována stěžovaným rozsudkem krajského soudu). Zformulováno ještě jinak, Nejvyšší správní soud krajskému soudu v nyní posuzované věci ve svém kasačním rozsudku vytknul toliko procesní pochybení, což znamená, že nedostal příležitost přezkoumat, zda krajský soud postupoval správně a v souladu se zákonem, konstatoval-li, že rozhodnutí správního orgánu není nezákonné, resp. rozhodl-li, že pokuta uložená správním orgánem je nepřiměřená. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatel byl v tomto ohledu krajským soudem též správně poučen (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3050/15 ze dne 22. 3. 2016).
12. V nyní posuzované věci je však především podstatné, že stěžovatel podal kasační stížnost, o níž ještě nebylo rozhodnuto, čímž nastala procesní situace, která - jak bylo vysvětleno výše - vylučuje souběžné uplatnění pravomoci Ústavního soudu.
13. Pro úplnost lze dodat, že nebude-li stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nic mu nebrání v podání nové ústavní stížnosti, v níž může eventuálně brojit rovněž proti rozhodnutím, která napadá již nyní. Deklaruje-li totiž Ústavní soud tímto rozhodnutím, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, neboť by tím stěžovateli odepřel přístup k soudu (denegatio iustitiae).
14. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřovat se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud předložený návrh odmítl jako nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj