ECLI:CZ:US:2023:3.US.1493.23.1
sp. zn. III. ÚS 1493/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, evropským hostujícím advokátem zapsaným u Slovenské advokátní komory, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika a zástupcem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2023 č. j. 2 VSOL 30/2023-A-845 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-759, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V insolvenční věci dlužníka (stěžovatele) Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 9. 2022 č. j. KSBR 31 INS 256/2014-A-759 odvolání stěžovatele proti usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51, jímž bylo rozhodnuto o nařízení předběžného opatření, odmítl podle §208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako opožděně podané.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 17. 2. 2023 č. j. 2 VSOL 30/2023-A-845 usnesení krajského soudu ze dne 20. 9. 2022 č. j. KSBR 31 INS 256/2014-A-759 potvrdil ve správném znění: "Odvolání dlužníka ze dne 2. 3. 2016 doplněné podáním ze dne 27. 10. 2021 proti usnesení podepsaného soudu č. j. KSBR 31 INS 25648/2014-A-51 ze dne 25. 6. 2015 se odmítá."
4. Stěžovatel namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V napadených rozhodnutích a postupu obecných soudů spatřuje nepřípustný formalismus.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.
6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
8. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení krajského soudu, jímž bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro opožděnost. Proti usnesení vrchního soudu je však s ohledem na §229 odst. 4 o. s. ř. (v intencích §96 odst. 2 insolvenčního zákona) přípustná žaloba pro zmatečnost. Z podané ústavní stížnosti však nikterak nevyplývá, že by stěžovatel právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využil. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v souladu s §7 a §96 odst. 2 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení uplatní přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, včetně úpravy týkající se řízení o žalobě pro zmatečnost.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou a jako taková musela být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj