ECLI:CZ:US:2023:3.US.1501.23.1
sp. zn. III. ÚS 1501/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Laciny, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 28 Co 30/2022-240, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 11. 2021, č. j. 46 C 206/2020-123, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud") a té části napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ("obvodní soud"), která se týká finančního zadostiučinění a nákladů řízení.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal uložení povinnosti poskytnout mu zadostiučinění Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti, a to formou omluvy a finanční částkou ve výši 35 000 Kč. Předmětná satisfakce měla být stěžovateli poskytnuta za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 10 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ke kterému mělo dojít plošným a veřejně přístupným zveřejněním jeho majetkového oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o střetu zájmů").
3. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny, právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Stěžovatel uvádí, že nemajetková újma mu byla způsobena v době od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním jeho oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019 v Centrálním registru oznámení, přičemž Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 (č. 149/2020 Sb., N 22/98 SbNU 257; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz) tuto povinnost shledal protiústavní. Stěžovatel na tento nález odkazuje a tvrdí, že Ministerstvo spravedlnosti mělo na tento nález zareagovat bez zbytečného odkladu a nikoliv teprve na základě předžalobních výzev dotčených subjektů a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Předmětná základní práva, která byla ze strany Ministerstva spravedlnosti porušena, jsou totiž přímo aplikovatelná a ochrana před jejich porušováním nemůže být podmiňována podústavní právní úpravou. Stěžovatel zdůrazňuje, že odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů ("zákon č. 82/1998 Sb.") je objektivní, neumožňuje liberaci a předpokladem odpovědnosti není zavinění. Nelze přitom akceptovat konstrukci, kdy určitý úřední postup neoprávněně zasahující do základních práv je soudem vyhodnocen jako správný.
5. Stěžovatel odmítá argumentaci odloženou vykonatelností nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterou prý nelze vykládat tak, že po určitou dobu musí dotčené subjekty ještě strpět porušování svých základních práv. Odklad vykonatelnosti je totiž třeba vykládat jen jako lhůtu pro Parlament pro přijetí ústavně konformní zákonné úpravy a nikoliv pro jiné orgány státu, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti (bod 27 ústavní stížnosti). K tomu stěžovatel odkazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu [nálezy ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (body 53 a 54), ze dne 3. 2. 2016 sp. zn. I. ÚS 3599/15 (bod 27) nebo ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (bod 89)], z nichž má plynout, že derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována.
II.
6. Ústavní soud uvádí, že podstata problému řešeného v nyní posuzované věci spočívá z velké části ve výkladu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Je proto namístě připomenout některé nosné důvody tohoto nálezu.
7. Předně, Ústavní soud neměl žádné pochyby o tom, že zabránění výkonu veřejné moci ve prospěch zájmů soukromých (jejímu zneužívání) představuje legitimní cíl úpravy, obsažené v zákonu o střetu zájmů. Tímto legitimním cílem je totiž "nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci."
8. Ústavní soud dále zdůraznil, že zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího "věcí veřejnou", tedy stanou se součástí veřejně přístupného registru oznámení. Čím širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích ústavně souladnými, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. Má-li být totiž cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, a nikoliv pouhé uspokojení osobní zvědavosti, či dokonce zjišťování informací pro účely nezákonné či jinak nepřípustné, nelze považovat formální bariéru v podobě podání individuální žádosti za překážku, která by naplnění uvedeného účelu bránila. Poskytováním údajů z registru na žádost je zároveň dostatečně naplněna i preventivní funkce zpřístupňování údajů, tedy vědomost veřejných funkcionářů o možnosti kohokoli, kdo se identifikuje, zjistit údaje z registru oznámení a případný střet odhalit. "Jakkoliv totiž Ústavní soud plně rozumí požadavku transparentnosti a předcházení možnému zneužívání postavení veřejných funkcionářů, je současně třeba vidět, že kontrola správy věcí veřejných, ať již prováděné celostátními politiky, elitními úředníky, anebo lokálními zástupci, nesmí hypertrofovat v systém, kdy se do něj nebudou zapojovat a budou odrazovány od vstupu do něj osoby již jen proto, že jim není příjemné, aby bylo jejich soukromí (a soukromí jejich blízkých) narušováno, a to nad nezbytnou míru. Ústavní soud vychází z předpokladu, že výkon veřejných funkcí je primárně službou veřejnosti a jakkoliv osoby tuto službu vykonávající musí být podrobeny veřejné kontrole, nesmí být tato kontrola založena na apriorní podezřívavosti, skandalizaci, nedůvěře a celkové negaci. Pokud totiž budou celkové prostředí a atmosféra nastaveny takto negativním způsobem, vede to k důsledku, že se o veřejné funkce nebudou primárně ucházet ti nejschopnější, nýbrž - kromě čestných výjimek - ti "ostatní"."
9. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny, a proto návrhu zčásti vyhověl a zrušil ustanovení §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. "Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech "politiků", nikoliv v rozsahu poskytovaných informací."
10. V nyní posuzované věci podal stěžovatel předmětnou žalobu až poté, co Ústavní soud vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, přičemž požadoval omluvu a peněžité zadostiučinění za zveřejňování jeho oznámení o majetku, neboť tvrdil, že k porušování jeho práv docházelo již od září 2017 a skončilo teprve dne 6. 11. 2020.
11. Dále je třeba uvést, že Ústavní soud měl již o nastíněné problematice možnost rozhodovat. Nejprve totiž vydal dne 18. 10. 2022 senátní vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22, nicméně tento byl prakticky okamžitě dne 29. 11. 2022 překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, které je pro Ústavní soud i ostatní orgány veřejné moci závazný.
12. Závěry tohoto stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat tak, že nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatel svůj nárok fakticky odvozuje, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.).
13. V souladu se závazným právním názorem pléna Ústavního soudu, vyjádřeným ve zmíněném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, proto III. senát dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění stanoviska (k aplikaci na souzenou věc viz zejména body 38-53); zde uvádí III. senát pro srozumitelnost vlastního odůvodnění pouze ve stručnosti jeho základní východiska.
14. Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 vyplývá, že zákonná úprava nahlížení do registru oznámení nesplňovala požadavky, které pro ni z hlediska přiměřenosti zásahu vyplývaly ze základního práva dotčených veřejných funkcionářů před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny. Neústavnost §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů se u každého veřejného funkcionáře uvedeného v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů projevila tím, že do jeho oznámení o majetku bylo možné nahlížet anonymně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti. V žádném ohledu z něj ovšem nelze dovodit, že by veřejnost neměla mít právo do registru oznámení nahlížet a seznamovat se tak s údaji o majetku veřejných funkcionářů. Ani před vykonatelností nálezu neznamenalo právo nahlížet do registru oznámení možnost použít získané informace jakýmkoli způsobem; použil-li by někdo takto získané údaje nezákonným způsobem, dotčený funkcionář by se vůči němu mohl žalobou domáhat ochrany svých osobnostních práv.
15. Rekapitulované okolnosti jsou přitom podstatné pro důvod, pro který byla vykonatelnost zmíněného nálezu odložena a nenastala dnem jeho vyhlášení, jak je jinak obvyklé, nerozhodne-li Ústavní soud jinak (čl. 89 odst. 1 Ústavy a §70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ponecháním zákonné úpravy, jejíž neústavnost zjistil, po přechodnou dobu v platnosti a účinnosti, zohlednil Ústavní soud nejen míru zásahu do základních práv veřejných funkcionářů zaručených v čl. 10 odst. 3 Listiny, ale také účel neústavní zákonné úpravy, jímž je předcházení a odhalování střetu zájmů. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že povinností demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je nejen vytvořit veřejnému funkcionáři podmínky pro řádný výkon veřejné funkce spojený s povinností jednat ve veřejném zájmu, ale také zamezit tomu, aby svěřenou moc mohl využívat k prosazování vlastních (osobních) zájmů na úkor zájmu veřejného, nebo ostatních účastníků politické či hospodářské soutěže, stejně jako důvěry veřejnosti [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/17 (N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.) ze dne 11. 2. 2020, bod 89].
16. Právě tomuto ústavně aprobovanému účelu slouží i povinnost veřejných funkcionářů podávat oznámení a jí odpovídající právo každého do nich ve stanoveném rozsahu nahlížet. Vzhledem k tomu, že okamžitým zrušením §14 odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů by bylo nahlížení veřejnosti do těchto oznámení na neurčitou dobu znemožněno, dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě prostřednictvím odkladu vykonatelnosti dočasně upřednostnit tento veřejný zájem, aniž by tím byla nepřiměřeně dotčena uvedená základní práva a svobody veřejných funkcionářů. Ústavní soud nemohl sám zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim jejich zpřístupnění na žádost, a vymezit požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší (nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, bod 144).
17. Odklad vykonatelnosti není popřením účinné ochrany základních práv a svobod, což plénum z podrobně vyložených důvodů vedlo k závěru formulovanému ve výroku I. stanoviska, že Ministerstvo spravedlnosti neporušilo svou povinnost a nepostupovalo nezákonně, umožňovalo-li nahlížení do registru oznámení podle §13 odst. 3 věty první a druhé a §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů i v době ode dne vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti.
18. Nad rámec argumentace, obsažené v právě citovaném stanovisku pléna, Ústavní soud dále uvádí, že jím prováděná kontrola norem je založena na zásadě, podle které se uplatní derogační důsledky zrušovacího nálezu zásadně s účinky ex nunc. Platí totiž, že nálezy podle §57 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [tzn. rozhodnutí o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy] jsou vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak (§58 odst. 1 ve spojení s §70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podle názoru doktríny a také ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu toto rozhodnutí o odlišném datu vykonatelnosti zrušovacího nálezu může stanovit Ústavní soud výhradně s časovým posunem dopředu, nikoliv zpětně (proto se také zásadně hovoří o "odkladu" vykonatelnosti a nikoliv např. o zpětných účincích zrušovacího nálezu). Na základě stejné logiky také výslovně platí, že "[o]statní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat"(§71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tato zásada je odůvodněna především zájmem na právní jistotě již existujících právních poměrů a vztahů.
19. Jak Ústavní soud uvedl již ve stanovisku sp. zn. Pl.ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (č. 426/2010 Sb.; ST 31/59 SbNU 607), "zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy, státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu." Podal-li proto v nyní posuzovaném případě stěžovatel žalobu s poukazem na zákon č. 82/1998 Sb. a tato se věcně (tzn. co do tvrzeného nesprávného úředního postupu) týkala doby ještě před vyhlášením nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, plyne přímo z právě citované zákonné úpravy, že se účinky předmětného nálezu nedotýkají předchozí právní situace. Ve věci stěžovatele ostatně ani nebylo vydáno žádné rozhodnutí (tzn. vrchnostenský právní akt), který by v důsledku tohoto zrušovacího nálezu neměl být vykonán (§71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
20. Právě na tyto případy, kdy jde o výkon rozhodnutí vydaný podle protiústavní zákonné úpravy, dopadá judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatel také poukazuje a která řešila situace, kdy byla žalobcům uložena sankce za spáchání přestupku spočívajícího v porušení oznamovací povinnosti vyplývající z §12 odst. 2 zákona o střetu zájmů. V těchto případech aplikace správního práva trestního Nejvyšší správní soud zcela správně dovodil, že "mocenské oprávnění státu trestat nelze využít proti jednotlivci, který by byl trestán za porušení povinnosti, jejímž nutným následkem by bylo porušení jeho základního práva. Takové protiprávní jednání totiž není možné považovat za společensky škodlivé" (rozsudek ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 9 As 173/2020, identicky také např. rozsudek ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 2 As 277/2020; veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz).
21. Situace stěžovatele v nyní posuzované věci však byla zcela odlišná: nejednalo se totiž o případ z oblasti správního trestání, nýbrž o civilní žalobu, přičemž stěžovatel před vydáním opakovaně citovaného nálezu Ústavního soudu proti předmětné úpravě obsažené v zákoně o střetu zájmů nebrojil a nevyvolal žádné právní řízení, ve kterém by teprve mohl docílit jejího zpochybnění a případně i zrušení. Právě tím se ostatně liší tento případ od situace, na kterou stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 15/09 nebo sp. zn. Pl. ÚS 28/13).
22. Jinak řečeno, pouze v tomto případě by mohl být jeho případ tzv. iniciačním (tzv. Anlassfall) a účinky derogačního nálezu v řízení o konkrétní kontrole norem by se proto logicky musely přímo projevit v jeho právní sféře ["Výjimku z právě uvedeného představuje v řízení o konkrétní kontrole norem úzké propojení řízení, v němž dochází k přezkumu ústavnosti zákonů či jiných právních předpisů, s řízením o ústavní stížnosti, z něhož řízení o kontrole norem vzešlo (ustanovení §78 zákona o Ústavním soudu). Bude-li norma kvůli své protiústavnosti zrušena a uplatní-li se nosné důvody takového rozhodnutí (zrušujícího nálezu) v poměrech a při posouzení ústavní stížnosti, z níž řízení o kontrole norem vzešlo, pak je Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti povinen k přijatému derogačnímu nálezu přihlédnout; jinak by uplatněná ústavní stížnost nemohla splnit svoji funkci a umožnit stěžovateli ochránit svá ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody" (srov. stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 31/10)]. Postup stěžovatele byl však zcela odlišný. Proti předmětné zákonné úpravě se nijak nebránil a žalobu podal teprve poté, co z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 seznal, že je částečně protiústavní.
23. Ohledně doby následující po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 je třeba vycházet z okolnosti, že Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku, kterým byla zrušena některá ustanovení zákona o střetu zájmů, a to uplynutím dne 31. 12. 2020. To ovšem nutně znamená, že až do tohoto data byla tato zákonná ustanoveními platnou a účinnou součástí právního řádu a že podle nich mělo být i postupováno (k vyloučení jejich aplikace ve správním trestání viz shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel se proto mýlí, tvrdí-li, že odložená účinnost nálezu byla poskytnuta výhradně zákonodárci a nikoliv ostatním státním orgánům [pozn. ÚS: stejného omylu se dopouští rovněž IV. senát v dříve citovaném nálezu sp. zn. IV. 579/22, bod 28]. Pokud by totiž platil tento právní názor, nedával by předmětný odklad vykonatelnosti vůbec žádný rozumný smysl, protože striktní stanovení a reálné vynucení lhůty zákonodárci pro přijetí ústavně konformní právní úpravy není prakticky možné.
24. Logika, pro kterou Ústavní soud výjimečně přistupuje k odkladu vykonatelnosti derogačního nálezu, je přitom zjevná. Činí tak zásadně tehdy, byly-li by účinky okamžitého zrušení napadeného právního předpisu objektivně více nevýhodné nežli jeho časově omezené ponechání v platnosti. Tato situace nastala právě v nyní rozhodované věci.
25. Jak se totiž podává z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, Ústavní soud nezpochybnil legitimní cíl opatření spočívajícího v povinnosti veřejných funkcionářů předkládat majetková oznámení. Současně si však byl vědom (body 143-144), že "primární ústavní problém spočívá v ustanovení §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, které právě umožňuje nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle §2 odst. 1, musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno a petitem návrhu je Ústavní soud vázán. V důsledku zrušení ustanovení §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů se však stane nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě v praxi neproveditelným, a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona. Samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je totiž vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného §14b odst. 1 písm. a), b) a c). Je nicméně zřejmé, že po derogaci provedené tímto nálezem musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k materii upravené §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů. Do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemůže derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezil požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší."
26. Jinak řečeno, z citovaného odůvodnění je zřejmé, že Ústavní soud pečlivě vážil případné dopady svého rozhodnutí, přičemž nijak nezpochybnil samotnou povinnost veřejných funkcionářů předkládat majetková oznámení - pouze se vyslovil proti jejich neomezenému zveřejňování. Za této situace se proto Ministerstvo spravedlnosti nedopustilo protiústavního zásahu, když respektovalo odklad vykonatelnosti zrušovací části výroku obsaženého v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, a obecné soudy zcela správně a ústavně souladně dovodily, že nárok uplatněný stěžovatelem na omluvu a zadostiučinění nebyl oprávněný, protože Ministerstvo spravedlnosti mohlo nejpozději do 31. 12. 2020 stále vycházet z toho, že Ústavním soudem zrušená zákonná úprava je součástí platného práva. Obecné soudy proto logicky uzavřely, že v posuzované věci nebyl dán odpovědnostní titul, tedy nesprávný (protizákonný) úřední postup; navíc ani samotný stěžovatel netvrdí, že v jeho případě došlo ke konkrétním negativním dopadům zveřejnění informací z jeho soukromí.
27. Jak již bylo ale také zmíněno, tento právní závěr současně znamená, že Nejvyšší správní soud zcela správně a ústavně souladně konstatoval, že není namístě aplikovat režim správního trestání na případy, kdy dotčené subjekty odmítly majetková oznámení Ministerstvu spravedlnosti poskytnout. Na oblast správního trestání se totiž přiměřeně použijí principy platné pro oblast trestního práva a sankční rozhodnutí, které by vycházelo z protiústavní zákonné normy, by proto bylo nevykonatelné (§71 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).
28. Lze tak uzavřít, že o nesprávný úřední postup z hlediska nároku na náhradu nemateriální újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.) ze strany ministerstva nešlo (ani v mezidobí od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů, ani předtím). Podle §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemá nález Ústavního soudu, kterým byl jako neústavní zrušen zákon, za následek dodatečný vznik práva na náhradu nemateriální újmy za úřední postup, jenž byl v souladu se zrušeným zákonem v době, kdy byl platný a účinný. Článek 36 odst. 3 Listiny totiž nezakládá právo na náhradu škody způsobené výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentu. Důsledkem překročení mezí zákonodárce může být zrušení zákona nebo vyslovení jeho neústavnosti. Takový zásah "může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody" [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), bod 13].
29. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně, a že jejich odůvodnění vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a nijak nevybočují (s ohledem na opakovaně zmiňované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22) z judikatury Ústavního soudu.
30. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu