ECLI:CZ:US:2023:3.US.1613.23.1
sp. zn. III. ÚS 1613/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu práce České republiky, zastoupené advokátkou JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, Ovesná 356/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023, č. j. 21 Cdo 2854/2022-151, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2022, č. j. 16 Co 59/2022-127, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Leszeka Pająka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Vedlejší účastník řízení pracoval jako ředitel kontaktního pracoviště Úřadu práce České republiky (stěžovatele). Na začátku roku 2012 se tohoto pracovního místa vzdal, poté vznikl mezi ním a stěžovatelem jakožto zaměstnavatelem spor o to, zda má právo na náhradu platu podle §73a odst. 2 a §208 zákoníku práce.
2. Vedlejší účastník podal vůči stěžovateli žalobu, ve které se domáhal zaplacení náhrady platu ve výši 500 808 Kč. Okresní soud ji zamítl, vedlejší účastník podle něj neměl na výkonu práce pro svého zaměstnavatele zájem a žalobou se dopouští zjevného zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§8 občanského zákoníku).
3. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a odstupné vedlejšímu účastníkovi v plné výši přiznal. Dospěl k závěru, že se žádného zneužití práva nedopustil. Podle krajského soudu bylo na stěžovateli, aby se se svým zaměstnancem dohodl na dalším pracovním zařazení nebo s ním skončil pracovní poměr. Pokud tak neučinil, nelze podle něj v nečinnosti zaměstnance spatřovat zneužití práva.
4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost. Rozhodnutí krajského soudu podle něj odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a zároveň neexistuje důvod, proč právní otázku posoudit jinak.
5. Stěžovatel proti rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu podává ústavní stížnost, kterou se domáhá vyslovení, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 90 Ústavy České republiky, a zrušení obou napadených rozhodnutí.
II. Argumentace stěžovatele
6. Soudy podle stěžovatele porušily právo na spravedlivý proces tím, že dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje, má být soudní rozhodnutí konzistentní a jeho argumenty musí podpořit daný závěr.
7. Soudy neochránily zákonem stanoveným způsobem stěžovatelova práva, neboť namísto, aby rozhodly v jeho prospěch, poskytly ochranu (a tedy i náhradu platu) někomu, kdo se sám vzdal svého pracovního místa, pro zaměstnavatele nechtěl dále pracovat, a navíc porušoval pracovněprávní předpisy (protože se vyhýbal převzetí výpovědi, neoznámil aktuální adresu bydliště a podnikal bez souhlasu zaměstnavatele). Soudy se dostatečně nezabývaly otázkou doručování jím zhotovené výpovědi. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, že by při plnění povinnosti nabídnout zaměstnanci změnu pracovního zařazení postupoval liknavě.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Před samotným posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti musel Ústavní soud zvážit, zda Úřad práce jako orgán veřejné moci může v daném řízení jménem státu podat ústavní stížnost - tedy jestli zde vystupuje jako orgán veřejné moci, nebo jako právnická osoba.
9. Podle judikatury Ústavního soudu může být stát nositelem některých základních práv a svobod a domáhat se jich ústavní stížností, pokud v daném právním vztahu nevystupuje ve vrchnostenské pozici nositele veřejné moci, ale v rovnoprávném postavení s ostatními subjekty (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15, body 45-48).
10. Předmětem řízení před obecnými soudy v projednávané věci byla soukromoprávní žaloba, kterou se zaměstnanec (vedlejší účastník) domáhal toho, aby mu zaměstnavatel (stěžovatel - Úřad práce) zaplatil náhradu platu. Úřad práce tak v daném vztahu nevystupuje ve vrchnostenské pozici orgánu veřejné moci, ale jako subjekt soukromoprávního vztahu, jehož postavení je srovnatelné s jiným zaměstnavatelem. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Úřad práce v této věci ústavní stížnost podat může [podobně jako ji mohlo v jiných pracovněprávních věcech podat např. ministerstvo (usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03), soud (nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15) či státní zástupkyně (nález sp. zn. I. ÚS 182/05)].
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavnímu soudu nepřísluší všeobecný dozor nad rozhodováním obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasáhne jen tehdy, pokud jejich rozhodnutí nebo jiný zásah porušuje stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu. K tomu však v tomto případě nedošlo.
12. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), a že součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08, bod 29, nález sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1891/13, bod 22-24). Podle Ústavního soudu však nic nenasvědčuje tomu, že by napadená rozhodnutí těmto požadavkům nedostála.
13. S argumenty, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se obecné soudy už několikrát vypořádaly. Vysvětlily, proč považovaly za neúčinnou výpověď, kterou stěžovatel vyhotovil den poté, kdy se vedlejší účastník vzdal svého pracovního místa (bod 13 rozhodnutí okresního soudu a body 13-14 rozhodnutí krajského soudu). Zdůvodnily, proč nesouhlasí se závěrem okresního soudu, podle něhož se vedlejší účastník dopustil zjevného zneužití práva (bod 20 rozhodnutí krajského soudu a odstavec 2-3 rozhodnutí Nejvyššího soudu). A stejně tak se zabývaly tím, proč v daném případě nehraje roli jeho podnikatelská činnost (bod 13 rozhodnutí okresního soudu a bod 19 rozhodnutí krajského soudu). Jejich argumentace je smysluplná a přesvědčivá, je doplněna o odkazy na právní úpravu a má oporu v provedených důkazech. Z obou napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů soudy vycházely, jak je hodnotily a proč nepřisvědčily argumentům stěžovatele.
14. Ačkoli stěžovatel označuje závěry soudů za nespravedlivé, formalistické a v rozporu s dobrými mravy, sám nevysvětluje, co přesně je činí protiústavní. V ústavní stížnosti polemizuje se závěry soudů ohledně provádění a hodnocení důkazů a výkladu podústavního práva, opakuje již dříve uplatněné argumenty (jak lze vyčíst z bodu 2 a 5 rozhodnutí krajského soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu), předkládá svědecké výpovědi a hodnotí jednání vedlejšího účastníka z hlediska práva i morálky. Tyto skutečnosti však postrádají ústavněprávní rovinu.
15. Stěžovatel sice v obecnosti odkazuje na dva nálezy Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 176/96 a sp. zn. I. ÚS 403/03), ani jeden z nich však není v daném případě přiléhavý. Prvním z nich zrušil Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu proto, že ve zřetelně obtížné právní otázce věnoval odůvodnění jen dva stručné odstavce, ponechal v něm několik nesrozumitelných či jinak vadných závěrů a zcela opomenul argumentaci jednoho z účastníků. Druhým z citovaných nálezů Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů proto, že opomněly argumentaci účastníka řízení i některé provedené důkazy a celému odůvodnění (které bylo navíc místy nesrozumitelné) věnovaly ve zřetelně obtížné právní otázce jen jednu stránku. Žádnou z takto závažných ústavněprávních vad však napadená rozhodnutí netrpí (viz bod 14-15 tohoto usnesení).
16. Soudy v napadených rozhodnutích neporušily stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu, Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu