ECLI:CZ:US:2023:3.US.1677.22.1
sp. zn. III. ÚS 1677/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBALICA, a. s., se sídlem Věštínská 36/9, Praha 5, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., FCIArb, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022 č. j. 21 Cdo 3684/2021-470, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2021 č. j. 14 Co 124/2021-317 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2020 č. j. 33 EXE 994/2020-195, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 1. 2021 č. j. 33 EXE 994/2020-207, za účasti IT credit, s. r. o., se sídlem Pernerova 502/50, Praha 8, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 1319/10, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 45 180 459,22 Kč s příslušenstvím prodejem zastavených nemovitých věcí (pozemků v k. ú. Lety u Dobřichovic). Důvodem pro zastavení exekuce měla být dle stěžovatelky skutečnost, že exekuovaná pohledávka ani zástava neexistují, neboť úvěrová smlouva, z níž je pohledávka odvozována, je absolutně neplatná. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu první instance potvrdil; Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v záhlaví označeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy své právní závěry řádně neodůvodnily, jejich rozhodnutí jsou tak dle stěžovatelky nepřezkoumatelná. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s její argumentací týkající se otázky neplatnosti úvěrové smlouvy a se stěžovatelkou citovanou judikaturou. Nejvyšší soud pak dle stěžovatelky pochybil, když její odvolání bez řádného vypořádání dovolacích námitek odmítl. Obecné soudy rovněž podle názoru stěžovatelky pochybily při provádění důkazů, neboť namísto důkazu výslechem svědků provedly důkaz protokolem o výslechu svědků z jiného soudního řízení. Stěžovatelka se domnívá, že výpověď těchto svědků byla stěžejní pro posouzení otázky neplatnosti úvěrové smlouvy. Namítá, že dané pochybení obecných soudů je o to závažnější, že v posuzované věci obecné soudy dospěly k opačným závěrům než soud v řízení, ve kterém výslech svědků provedl. Dále stěžovatelka brojí proti skutečnosti, že obecné soudy nezastavily předmětnou exekuci navzdory skutečnosti, že se jednalo pouze o šikanózní výkon práva společnosti IT credit, s. r. o.
5. Ve vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastnice rozporuje argumentaci stěžovatelky o neplatnosti úvěrové smlouvy a upozorňuje na Ústavním soudem konstantně zdůrazňovanou zásadu, že v pochybnostech má být právní jednání vykládáno ve prospěch jeho platnosti. K nepřezkoumatelnosti napadených usnesení konstatuje, že rozhodnutí nižších soudů jsou odůvodněna nadstandardně a zcela logicky a srozumitelně vysvětlují skutková zjištění i právní závěry obecných soudů. K námitce týkající se provedení protokolu o výslechu svědků vedlejší účastnice namítá, že sama stěžovatelka protokol v řízení před soudem první instance předložila a s jeho provedením vyslovila souhlas. Ohledně námitky týkající se šikanózní povahy exekučního řízení vedlejší účastnice uvádí, že podle ustálené judikatury je šikanózním takový exekuční návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění, ale snahou zatížit povinného náhradou nákladů exekuce. V posuzované věci jsou však soudní řízení vedena pouze z důvodu, že stěžovatelka již více než 6 let odmítá zaplacení sporné pohledávky s odkazem na své opakované tvrzení o neplatnosti úvěrové smlouvy.
6. V replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka dále rozvíjí svou argumentaci týkající se neplatnosti úvěrové smlouvy. K tvrzení vedlejší účastnice, že stěžovatelka s použitím protokolu o výslechu svědků souhlasila, stěžovatelka namítá, že to nemůže mít vliv na nezákonnost postupu soudu první instance, a doplňuje, že obecné soudy neodůvodnily, proč výslech svědků neprovedly. Dále se stěžovatelka vyjadřuje k právní povaze původního věřitele jako družstevní záložny.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy svá skutková zjištění a právní závěry řádně odůvodnily, včetně odkazů na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem připomíná, že obecné soudy nemají povinnost vypořádat každou jednotlivou námitku navrhovatele, pokud odůvodnění svého rozhodnutí založí na vlastní ucelené a podložené právní argumentaci.
11. Nahrazení důkazu výslechu svědka provedením protokolu o výslechu svědka jako listinného důkazu by bylo ústavněprávně relevantní vadou řízení, pokud by stěžovatelka s jeho provedením během prvostupňového řízení nesouhlasila či namítala nevěrohodnost daných svědků. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení stěžovatelka sama provedení předmětného listinného důkazu navrhla, což v ústavní stížnosti ani replice nijak nezpochybňuje, Ústavní soud vadu řízení neshledal. V tomto ohledu se lze ztotožnit s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 2. 12. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, na nějž odvolací soud ve svém odůvodnění odkázal.
12. Ve zbytku tvoří ústavní stížnost pouhou polemiku stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Stěžovatelkou opakovaně vznesená argumentace týkající se platnosti úvěrové smlouvy a vztahů mezi družstevní záložnou, jejími členy a nečleny je však čistě problematikou podústavní, kterou se již podrobně zabývaly tři instance obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, obecné soudy své závěry opřely o relevantní judikaturu vrcholných soudů a řádně odůvodnily; z hlediska ústavního pořádku zdejší soud jejich závěry neshledává neudržitelnými.
13. Zjevně neopodstatněná je i námitka týkající se tvrzeného zneužití práva. Za zneužití procesního práva Ústavní soud považuje "jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem nebo zmařit řádný postup řízení" [nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61)]. O zneužití práva se nejedná v situaci komplexního obchodněprávního sporu, v němž se jedna strana snaží domoci zaplacení dlužné pohledávky a protistrana se tomu intenzivně a pomocí mnoha procesních nástrojů brání.
14. Pokud jde o odmítnutí stěžovatelčina dovolání, pak Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je ve výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud je oprávněn do jeho rozhodnutí zasáhnout pouze v případě nedostatečného odůvodnění nepřípustnosti či jiné vady zakládající porušení práva na spravedlivý proces. V posuzované věci však Ústavní soud žádnou takovou vadu neshledal; Nejvyšší soud u jednotlivých dovolacích námitek stěžovatelce vysvětlil, že posouzení obecných soudů je v souladu s ustálenou judikaturou či že se nejedná o přípustnou dovolací námitku.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k výsledku řízení a vydání rozhodnutí v co nejkratší možné době, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu