ECLI:CZ:US:2023:3.US.1688.22.1
sp. zn. III. ÚS 1688/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti SD správní s. r. o., sídlem Tuřanka 1521/92b, Brno, zastoupené JUDr. Petrem Matějkou, advokátem, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 7 Afs 185/2021-49 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2021 č. j. 31 Af 18/2019-85, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "finanční úřad"), doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíců ledna, února, března, dubna, května a července roku 2014. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2019 č. j. 12088/19/5300-22443-702189 (dále též "první rozhodnutí o odvolání") vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na DPH za červen 2014. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2019 č. j. 12089/19/5300-22443-702189 (dále též "druhé rozhodnutí o odvolání") vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům za zdaňovací období leden, únor, březen, duben a červenec roku 2014; dodatečný platební výměr za květen roku 2014 pak vedlejší účastník změnil (avšak bez vlivu na výši doměřené daňové povinnosti).
3. Důvodem doměření daně bylo v obou případech neuznání stěžovatelkou uplatněných nároků na odpočet daně. V případě zdaňovacího období měsíce června roku 2014 nebyly stěžovatelce uznány odpočty daně související s daňovými doklady za IT činnost a IT zakázky vystavenými obchodní společností Mic import spol. s r. o. v likvidaci (IČO: 03053016, dne 4. 12. 2018 vymazána z obchodního rejstříku; dále též "MI"). Vedlejší účastník v prvním rozhodnutí o odvolání dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že fakturovaná plnění jí fakticky poskytla právě obchodní společnost MI a že neprokázala ani rozsah těchto plnění. V případě zdaňovacího období měsíců ledna, února, března, dubna, května a července roku 2014, pak nebyly stěžovatelce uznány nároky na odpočet daně související s daňovými doklady za nákup slitin (EN AC 42100) vystavenými obchodní společností Slévárny D+D METAL a. s. (IČO: 26330911; dále též "Slévárny"). Stěžovatelka u těchto obchodních případů deklarovala dodání zboží (daných slitin) do jiného členského státu Evropské unie (na Slovensko) jako plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně podle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též "ZDPH"). Vedlejší účastník však v druhém rozhodnutí o odvolání aproboval závěr finančního úřadu, že stěžovatelka neprokázala, že nákup, prodej a doprava slitin proběhly tak, jak deklarovala. Orgány finanční správy přitom prokázaly zásadní pochybnosti o důkazech předložených stěžovatelkou. Zjistily, že zboží nebylo převezeno na území České republiky, nýbrž se po celou dobu obchodní transakce nacházelo na území Slovenské republiky. Místem plnění tudíž byla Slovenská republika, kde započala i skončila přeprava zboží. Předmětná plnění proto nebyla předmětem daně podle §2 odst. 1 písm. a) ZDPH. Nebyla tak splněna jedna z podmínek pro přiznání nároku na odpočet daně, tj. existence zdanitelného plnění. Současně pak nebylo uznáno stěžovatelkou uplatněné osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu.
4. Stěžovatelka se proti prvnímu a druhému rozhodnutí o odvolání bránila (jednou společnou) žalobou podanou Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") dne 25. 5. 2019. Dne 6. 10. 2020, tj. po uplynutí lhůty k podání žaloby, pak stěžovatelka (po změně právního zástupce) doručila krajskému soudu podání nazvané "replika daňového subjektu k řízení o žalobě", ve kterém vznesla rozsáhlou argumentaci zpochybňující správnost závěrů orgánů finanční správy.
5. Dne 28. 4. 2021 u ústního jednání před krajským soudem pak stěžovatelka odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též "SDEU" nebo "Soudní dvůr") ze dne 18. 3. 2021 ve věci C-48/20, UAB "P." proti Dyrektorowi Izby Skarbowej w B.
6. Krajský soud žalobu jako celek zamítl výrokem I napadeného rozsudku. Neztotožnil se s tvrzením, že finanční úřad neunesl důkazní břemeno. Finanční úřad prokázal pochybnosti o věrohodnosti stěžovatelkou předložených důkazů a důkazní břemeno tak přešlo zpět na stěžovatelku. Ta jej však neunesla a neprokázala, že plnění uvedená na příslušných daňových dokladech jí byla poskytnuta obchodní společností MI (případně v jakém rozsahu). Neprokázala pak ani, že plnění jí přijatá od obchodní společnosti Slévárny, týkající se slitin, byla realizována tak, jak bylo stěžovatelkou deklarováno, a že tak šlo o zdanitelná plnění, která by byla předmětem daně v tuzemsku. Krajský soud dále konstatoval, že v rozhodnutí věci mu nebrání ani skutečnost, že usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. 1 Afs 334/2017-35 byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena předběžná otázka týkající se právních důsledků neprokázání konkrétních dodavatelů na nárok na odpočet daně. Stejně tak v rozhodnutí věci soudu nebrání ani skutečnost, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 11. 3. 2020 č. j. 1 Afs 334/2017-54 ohledně problematiky deklarovaného dodavatele položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Závěrem rozsudku krajský soud uvedl, že k tvrzením stěžovatelkou uplatněným v jejím podání ze dne 6. 10. 2020 a při ústním jednání nemohl přihlédnout. Žalobu lze rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. Novou (tj. v žalobě neuplatněnou) argumentací stěžovatelky uplatněnou po uplynutí dané lhůty se proto krajský soud nemohl zabývat.
7. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud částečně vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky. V návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie, jímž Soudní dvůr Evropské unie odpověděl na předběžnou otázku položenou rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, a na navazující rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že Soudní dvůr Evropské unie připustil i možnost, že nebude zjištěna identita dodavatele, přesto však budou splněny hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet DPH, pokud budou s ohledem na skutkové okolnosti k dispozici údaje potřebné k ověření, že dodavatel měl postavení plátce DPH. To mělo za následek vyhovění kasační stížnosti v tom rozsahu, který se týkal transakcí stěžovatelky s obchodní společností MI. Nejvyšší správní soud proto zrušil tu část výroku I napadeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti prvnímu rozhodnutí o odvolání, a rovněž příslušnou část výroku II o nákladech řízení (výrok I). Dále Nejvyšší správní soud zrušil první rozhodnutí o odvolání a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení (výrok II).
8. Ohledně transakcí stěžovatelky s obchodní společností Slévárny však shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou. Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud hodnotil stěžovatelčino rozšíření argumentace jako uplatnění nových žalobních bodů, a proto podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nepochybil, pokud se touto argumentací nezabýval. Ze stejného důvodu se pak Nejvyšší soud nezabýval obdobnou argumentací uplatněnou v kasační stížnosti, neboť v řízení o kasační stížnosti se nelze zabývat argumenty, které nebyly řádně uplatněny v řízení před krajským soudem. Proto krajský soud zamítl kasační stížnost ve zbývajícím rozsahu (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), neboť oba uspěli pouze částečně.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá tři okruhy námitek. Většinu své argumentace zaměřuje proti tomu, že krajský soud i Nejvyšší správní soud nevypořádaly její argumenty obsažené v podání ze dne 6. 10. 2020. Stěžovatelka připouští, že stála-li by její argumentace sama o sobě, šlo by o pozdě doplněné nové žalobní body. Podle stěžovatelky bylo v její situaci však klíčové, že později Soudní dvůr Evropské unie vydal rozhodnutí, v nichž předestřel obdobnou argumentaci, jakou předložila stěžovatelka. Pokud by stěžovatelka tyto argumenty přednesla při jednání před krajským soudem (tedy v době již po vydání předmětných rozsudků Soudního dvora Evropské unie), šlo by o argumenty založené na nové judikatuře, a již by tedy nemohly být opožděné. Tím, že stěžovatelka argumenty předložila ještě před ústním jednáním, nemůže být její situace horší.
10. Podle stěžovatelky jednal Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti sám v rozporu s pravidly, na nichž založil zamítavou část svého rozhodnutí, neboť kasační stížnosti částečně vyhověl na základě nové judikatury, která neexistovala v době podání kasační stížnosti (a tím méně v době, kdy rozhodoval krajský soud).
11. Konečně pak stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nevypořádal její námitku, kterou předložila v doplnění kasační stížnosti a kterou upozornila na nově vydané rozsudky Soudního dvora Evropské unie.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu jako celek, přestože výroky I a II bylo rozhodnuto o zrušení části rozsudku krajského soudu a o zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. V tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť řízení dosud neskončilo a bude dále pokračovat před orgány finanční správy.
14. Z výše uvedeného důvodu je třeba dále konstatovat, že napadá-li stěžovatelka rozsudek krajského soudu, jenž byl částečně zrušen, jde v tomto rozsahu o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
15. Ústavní soud tak uzavírá, že podmínky pro (kvazi)meritorní posouzení ústavní stížnosti jsou splněny v případě výroků III a IV rozsudku Nejvyššího správního soudu a v případě rozsudku krajského soudu v tom rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. 12089/19/5300-22443-702189 a o souvisejících nákladech řízení.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastníka a spis Nejvyššího správního soudu a poskytl stěžovatelce možnost repliky.
17. Nejvyšší správní soud se vyjádřil ke všem třem stěžovatelčiným argumentům. Nejprve Nejvyšší správní soud podrobně zdůvodnil, že přísná koncentrace řízení ve správním soudnictví reprezentovaná požadavkem, aby všechny argumenty byly v podobě žalobních bodů předloženy již ve lhůtě k podání žaloby, posiluje právní jistotu, neboť je zřejmé, co přesně je předmětem řízení, což umožňuje efektivně vést řízení a poskytovat tak účinnou ochranu veřejným subjektivním právům ve správním soudnictví. Tuto lhůtu rovněž Nejvyšší správní soud považuje za zákonodárcem provedené omezení zásahů správních soudů do aktů moci výkonné, jež je naplněním principu dělby moci. Nejvyšší správní soud připustil, že z takto konstruované zásady existuje několik výjimek, přičemž tou z nich, které se fakticky dovolává stěžovatelka, je výjimka založená na tom, že v případě judikaturního obratu nastává situace, v níž se některý argument, který byl za předchozího stavu irelevantním, nově stává relevantním a nelze klást účastníkovi k tíži, že ho nepředložil dříve. Této výjimky se ovšem stěžovatelka dovolávat nemůže, neboť jí odkazovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie nepředstavovala takový judikaturní obrat, nýbrž pouze "vyztužení" stěžovatelčiny argumentace, kterou stěžovatelka předložila již dříve, avšak po uplynutí lhůty k podání správní žaloby.
18. Naopak v té části, v níž bylo stěžovatelčině kasační stížnosti vyhověno, bylo namístě uplatnit incidentní retrospektivu, neboť Soudní dvůr Evropské unie svou odpovědí na předběžnou otázku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu fakticky překonal některá dosavadní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
19. Konečně, pokud jde o třetí stěžovatelčinu námitku, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka ve svém doplnění kasační stížnosti poukázala na dva rozsudky Soudního dvora Evropské unie. Jeden z nich (rozsudek ze dne 18. 5. 2021 ve věci C-248/20 Skatteverket) představoval obdobnou argumentační linii, jakou stěžovatelka předložila již ve svém podání ze dne 6. 10. 2020, a proto je třeba mít za to, že Nejvyšší správní soud tuto argumentaci vypořádal ve své reakci na kasační námitku směřující proti závěru, že stěžovatelčino podání představovalo nové, opožděně uplatněné, žalobní body. Druhá argumentační linie předestřená v doplnění kasační stížnosti (založená na rozsudku ze dne 15. 4. 2021 ve věci C-935/19 Grupa Warzywna) byla podána více než půl roku opožděně a navíc směřovala k otázce, která nebyla ani předmětem řízení před krajským soudem, proto se jí nemohl Nejvyšší správní soud zabývat.
20. Vedlejší účastník předložil v zásadě obdobnou argumentaci jako Nejvyšší správní soud. Dále upozornil na to, že Nejvyšší správní soud svůj závěr o opožděnosti doplnění žalobních bodů nezaložil na tom, že stěžovatelka své argumenty předložila ještě před tím, než byla vydána rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, jichž se následně dovolávala, nýbrž na tom, že tato rozhodnutí nepředstavovala judikaturní obrat, jak to požaduje ona judikaturou založená výjimka z povinnosti předkládat žalobní body výlučně ve lhůtě k podání správní žaloby.
21. V replice stěžovatelka polemizovala s argumenty Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastníka a setrvala na svém závěru, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
22. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
23. Ze shora uvedených důvodů je předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu pouze ta část řízení před správními soudy, jež se týká neuznání nároku na nadměrný odpočet DPH za transakce stěžovatelky s obchodní společností Slévárny. V této větvi případu je klíčové, zda se měl krajský soud zabývat argumentací předloženou stěžovatelkou v jejím doplnění žaloby, jež bylo podáno až po uplynutí lhůty k podání správní žaloby.
24. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti a v replice na vyjádření Nejvyššího správního soudu připouští, že její argumentace představovala nový žalobní bod a byla podána opožděně. Namítá ovšem, že v jejím případě byl dán důvod, proč se i přes jejich opožděnost měl krajský soud nově předloženými argumenty zabývat. Tento důvod stěžovatelka spatřuje v tom, že s jejími argumenty se později ztotožnil i Soudní dvůr Evropské unie.
25. Stěžovatelka původně transakci týkající se slitin vykázala tak, že šlo o nákup od obchodní společnosti Slévárny (za který odvedla rovněž DPH) a následně pak prodej do zahraničí osvobozený od DPH. Proto stěžovatelka nárokovala vrácení nadměrného odpočtu DPH. Tento nárok finanční úřad neuznal, neboť vyšlo najevo, že slitiny nikdy neopustily Slovensko, jejich prodej tak nebyl přeshraniční transakcí osvobozenou od DPH.
26. Stěžovatelčin argument obsažený v jejím podání ze dne 6. 10. 2020 je založený na myšlence neutrality DPH. Stěžovatelka namítá, že finanční úřad na jedné straně neuznal její nárok na nadměrný odpočet, avšak nijak nerozporoval zaplacení DPH stěžovatelkou při nákupu od obchodní společnosti Slévárny (a rovněž odvod DPH prodávajícím).
27. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by v jejím případě byl dán důvod k tomu, aby se krajský soud zabýval opožděně předloženou argumentací. Základní myšlenka koncentrace je taková, že žalobci mají veškerou argumentaci předložit ve lhůtě k podání správní žaloby. Výjimečný průlom do této zásady založený na pozdějším judikaturním obratu, kterého se dovolává i stěžovatelka, stojí na myšlence, že významná změna v judikatuře nově může učinit relevantními některé argumenty, které by původně žalobce neměl důvod činit, neboť z existující judikatury bylo zřejmé, že by nemohly být úspěšné, a nebylo by tak spravedlivé požadovat, aby je předložil již v původní lhůtě pro podání žaloby.
28. Stěžovatelka sama přišla s argumentací, která se později objevila rovněž v judikatuře. Není to tedy tak, že by až vydání nového rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie přimělo stěžovatelku změnit její strategii a předložit novou argumentaci. Uvedené však samo o sobě nevede bez dalšího k závěru, že by na stěžovatelčinu situaci nebylo možno vztáhnout judikaturu týkající se judikaturních odklonů. Šlo by totiž o nepřípustný formalismus, pokud by na jedné straně stěžovatelčino podání bylo hodnoceno jako nepřípustné rozšíření žalobních bodů, avšak kdyby stěžovatelka totéž podání zaslala krajskému soudu znovu po vydání rozsudku Soudního dvora Evropské unie, uplatnila by se na ně výjimka.
29. Relevantní odlišnost stěžovatelčiny situace je dána dvěma jinými důvody. Předně stěžovatelka tvrdí, že Soudní dvůr Evropské unie o dané otázce v minulosti nerozhodoval a klíčová rozhodnutí vydal až poté, co stěžovatelka sama učinila své podání. To znamená, že v dané situaci nešlo o judikaturní odklon, neboť v okamžiku podání správní žaloby tu nebyla žádná judikatura, která by stěžovatelku mohla odradit od přednesení argumentů, jež byly obsaženy v jejím pozdějším podání.
30. Druhým a významnějším důvodem potom je, že podstatou oné "sporné" argumentace byla námitka neutrality daně z přidané hodnoty. Neutralita je základní vlastností daně z přidané hodnoty, jak vyplývá i z odborné literatury, jež je významně starší než rozhodnutí, jež stěžovatelka napadala správní žalobou (např. Pařízková I. Daň z přidané hodnoty. In: Mrkývka P. a kol. Finanční právo a finanční správa, 2. díl. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 245; nebo Nerudová D. Harmonizace daňových systémů zemí Evropské unie. Praha: ASPI, 2005, s. 27-30). Je tedy zjevné, že stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby tuto argumentaci předložila včas.
31. Skutečnost, že stěžovatelka po podání žaloby změnila právního zástupce, a až její nový právní zástupce přišel s relevantní argumentací, jde výlučně k tíži stěžovatelky. Je věcí její procesní strategie, kým se nechá v řízení zastupovat a jaké argumenty do žaloby zahrne.
32. Z uvedených důvodů je třeba uzavřít, že krajský soud nepochybil, pokud stěžovatelčinu novou argumentaci označil za opožděnou a meritorně se jí nezabýval. Obdobně nepochybil ani Nejvyšší správní soud, když dospěl v napadeném rozsudku k obdobným závěrům.
33. Pokud jde o námitku, že Nejvyšší správní soud postupoval nekonzistentně, když na jedné straně stěžovatelčiny námitky založené na judikatuře Soudního dvora Evropské unie měl za opožděné a na druhé straně sám zrušil část rozsudku krajského soudu a jedno z rozhodnutí vedlejšího účastníka na základě nově vydaného rozsudku Soudního dvora Evropské unie, je třeba předně poukázat na to, že aplikace závěrů rozsudku ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie byla učiněna ve prospěch stěžovatelky, a proto jí nemohlo dojít k porušení jejích práv. Zároveň, jak vysvětlil Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, přistoupil k použití těchto závěrů na základě incidentní retrospektivy, neboť šlo o judikaturní obrat. Naproti tomu v případě druhé argumentační větve stěžovatelčiny kasační stížnosti z výše uvedených důvodů o judikaturní obrat nešlo.
34. Ani třetí stěžovatelčina námitka nevedla ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Přestože by bylo vhodnější, kdyby Nejvyšší správní soud přímo v odůvodnění napadeného rozsudku alespoň stručně vysvětlil, proč se nezabýval jejím odkazem na rozhodnutí ve věci Grupa Warzywna, bylo by zcela neúčelné, aby Ústavní soud rušil z tohoto důvodu rozsudek Nejvyššího správního soudu, je-li zároveň zřejmé, že by po navazujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu výsledek řízení zůstal stejný. Ústavní soud souhlasí, že doplnění kasační stížnosti bylo učiněno opožděně a stěžovatelka v něm problematizovala uložení penále, ač tento aspekt nebyl dosud předmětem žádného z předchozích stěžovatelčiných podání, a tím ani řízení před krajským soudem. K této námitce by tak Nejvyšší správní soud stejně nemohl přihlížet a případné nové rozhodnutí Nejvyššího správního soudu by pouze tuto skutečnost uvedlo výslovně.
35. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků stěžovatelčinu ústavní stížnost v celém rozsahu odmítl. Dílem ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (bod 13) podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný (bod 14) podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, a ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde ve zbylém rozsahu o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu