ECLI:CZ:US:2023:3.US.1734.23.1
sp. zn. III. ÚS 1734/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka jako soudce zpravodaje, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. července 2021 č. j. 2 T 24/2017-541, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. srpna 2022 č. j. 3 To 469/2021-598 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2023 č. j. 6 Tdo 251/2023-647, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným pokračujícím zločinem podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a přečinem nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovateli byl dle §209 odst. 4 tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovateli bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil hradil způsobenou škodu.
3. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") napadeným usnesením tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") odvolání stěžovatele zamítl.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel předně namítá, že rozhodná zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Uvádí, že poškozenému muselo být zřejmé, že vrácení prostředků může být s ohledem na stěžovatelův zdravotní stav problematické, a že poškozený nemohl reálně očekávat, že prostředky budou vráceny v době, která byla dohodnuta. Dodává, že poškozený neuváděl ve své výpovědi v průběhu řízení pravdu, a že trestní odsouzení je založeno prakticky na jediném důkazu, kterým je výpověď poškozeného, přičemž zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými, ale průkaznými důkazy. Dále namítá, že krajský soud ústavně nepřípustným způsobem zasáhl usnesením ze dne 16. 12. 2020 č. j. 3 To 546/2019-448 do procesu dokazování, když se dle stěžovatele snažil své skutkové závěry prosadit proti závěrům, k nimž dospěl okresní soud. Dle stěžovatele krajský soud samostatně vyvozoval vlastní skutková zjištění z důkazů, které sám nikdy neprovedl. Tím dle stěžovatele krajský soud zasáhl do procesu dokazování a ustalování skutkového stavu okresním soudem, čímž porušil stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny, přičemž tímto porušením zatížil svůj napadený rozsudek i okresní soud tím, že se krajskému soudu podvolil, jakož i Nejvyšší soud tím, že proti tomuto postupu nezakročil.
6. Dále má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv projednáním odvolání proti rozsudku okresního soudu ve veřejném zasedání dne 31. 8. 2022 bez přítomnosti stěžovatele, ačkoliv stěžovatel požádal o odročení veřejného zasedání a doložil lékařskou zprávu IKEM ze dne 25. 8. 2022, z níž dle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že jeho zdravotní stav mu stále neumožňoval se účastnit úředních jednání. V lékařské zprávě byly popsány zdravotní obtíže stěžovatele ("diabetes mellitus 1. typu, flegmona DK") včetně medikace (Tramal). Připouští, že se jednalo o několikátou žádost o odročení veřejného zasedání, zároveň však zdůrazňuje, s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, přičemž k uplatnění tohoto základního práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatele a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud je napadené rozhodnutí obecného soudu dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval.
9. Na tomto místě je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Takové závěry však v posuzované věci neshledal.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se důkladně věnovaly prověření všech okolností případu a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily a dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestných činů. Okresní soud uvedl, že je nesporné, že v době, kdy si půjčoval od poškozeného, musel stěžovatel vědět, že nemá žádné disponibilní prostředky, jimiž by mohl své sliby o navrácení finančních prostředků plnit tak, jak uváděl ve smlouvě, potvrzení o půjčce a směnce (viz bod 61 rozsudku okresního soudu). Výpověď stěžovatele a poškozeného pak porovnával s dalšími důkazy (srov. body 63 a násl. rozsudku okresního soudu).
11. Pokud jde o stěžovatelovu námitku, že krajský soud nepřípustně hodnotil důkazy, které neprovedl a zavazoval okresní soud svým (nezákonně vytvořeným) právním názorem, Ústavní soud tomuto tvrzení nepřisvědčil. Usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2020, kterým byl v části řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí zrušen rozsudek okresního soudu ze dne 29. 5. 2019, je založeno na závěru, že část hodnocení předmětného rozsudku okresního soudu je nelogická (viz bod 15 usnesení krajského soudu č. j. 3 To 546/2019-448 ze dne 16. 12. 2020). Krajský soud v tomto usnesení uvádí, v čem jsou závěry okresního soudu nekonzistentní, a dává okresnímu soudu ke zvážení, zda doplnit dokazování ohledně majetkové situace stěžovatele v době půjček, zároveň mu ukládá, aby se zabýval tím, zda stěžovatel v době půjček mohl právem předvídat, že bude schopen je někdy v budoucnu splatit, zda bylo možné očekávat s ohledem na jeho majetkovou situaci a zdravotní stav, že tak bude moci učinit (body 16 a 20 usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2020). Dále okresnímu soudu ukládá, pokud opětovně vyhodnotí výpověď poškozeného jako nevěrohodnou, aby podrobněji vysvětlil, v čem nevěrohodnost spatřuje, a aby upřel pozornost na otázku, zda část nevěrohodné výpovědi může způsobit nevěrohodnost výpovědi celé. Krajský soud zrušil předchozí rozsudek okresního soudu dle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu pro vady rozsudku, nedošlo k tomu, že by vyvozoval vlastní skutková zjištění, jak namítá stěžovatel. Krajský soud postupoval v mezích odvolacího řízení, v jeho postupu Ústavní soud neshledal vady ústavněprávního rozměru, nepřisvědčil tak stěžovateli, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadami, plynoucími již z tohoto rozhodnutí. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, okresní soud, jako soud nalézací, provedl důkazní řízení, které - po zrušení jeho předcházejícího rozhodnutí odvolacím soudem - v intencích odvolacího soudu doplnil.
12. Okresní soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Podstatné dle okresního soudu je, že výpověď poškozeného se shoduje s výpovědí stěžovatele v tom, že poškozený stěžovateli půjčoval peníze a to vysoké částky, z listinných důkazů je dle okresního soudu zřejmé, že stěžovatel sliboval, že půjčené peněžní prostředky poškozenému uhradí. Z rozsudku okresního soudu dále plyne, že stěžovatel sám připustil, že se poškozený na jeho majetek ptal. Okresní soud dodal, že stěžovatel dokázal vystupovat vždy tak, jak potřeboval, a že znal možnosti elektronické peněženky. Z uvedených důvodů okresní soud uzavřel, že uvěřil poškozenému, že byl přesvědčen o schopnosti svého tehdejšího přítele písemně stvrzené sliby dodržet, a že i po té, co mu nebylo nic zaplaceno z vystavené směnky, věřil, že když stěžovateli ještě poskytne další peníze, tak se stěžovateli podaří na dluh vydělat. Krajský soud následně napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu aproboval, přičemž uvedl, že se zcela ztotožnil s podstatnými závěry okresního soudu, které vymezil v bodech skutkové věty výroku o vině, odůvodnění rozhodnutí okresního soudu pak označil za správné. Nesouhlasil s právní kvalifikací jednoho z trestných činů, avšak s ohledem na odvolací přezkum z podnětu žalovaného nemohl změnit kvalifikaci z důvodu zásady zákazu reformationis in peius. Uložený trest pak označil za odpovídající. S ohledem na opakující se námitky stěžovatele považuje Ústavní soud za dostatečné odkázat ve zbytku na přesvědčivé a podrobné odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud přitom na jejich závěrech nespatřuje nic, co by mělo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.
13. Ani dalším stěžovatelovým námitkám Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatelem zmíněná zásada presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud po vyhodnocení důkazní situace dospěje obecný soud k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedený případ nastal právě v případě stěžovatele.
14. Vedením veřejného zasedání v odvolacím řízení v nepřítomnosti stěžovatele (obžalovaného) spojeného s námitkou porušení základního práva na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení se již zabýval Nejvyšší soud, který (v bodě 25 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) popsal, že z obsahu spisového materiálu plyne, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání o odvolání ve smyslu §233 odst. 1 tr. řádu opakovaně vyrozumíván. Krajský soud vyhověl čtyřem žádostem stěžovatele na odročení nařízeného veřejného zasedání s odkazem na zdravotní komplikace stěžovatele, čtyři nařízená zasedání odročil a stanovil pátý termín na 31. 8. 2022 s tím, že stěžovatel by se dostavil k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 a veřejného zasedání by se účastnil prostřednictvím videokonference. O odročeném veřejném zasedání byl stěžovatel vyrozuměn dne 21. 7. 2022. Dne 30. 8. 2022 požádal obviněný znovu o odročení nařízeného veřejného zasedání s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav, krajský soud jeho žádosti nevyhověl, o čemž informoval obhájce stěžovatele, načež stěžovatel téhož dne reagoval přípisem, ve kterém krajskému soudu vyjádřil přesvědčení, že mu odvolací soud chce upřít jeho ústavně zaručené právo být přítomen při projednání věci. Dne 31. 8. 2022 bylo v rámci veřejného zasedání o odvolání konstatováno, že se stěžovatel nedostavil, a že účast obhájce obviněného bude zajištěna prostřednictvím videokonference, poté krajský soud rozhodl o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že argumentace krajského soudu, podle níž, byl-li obviněný v rozhodné době schopen dopravovat se do zdravotnických zařízení, byl také schopen dostavit se do budovy Obvodního soudu pro Prahu 10, který je v místě jeho bydliště, a tam absolvovat veřejné zasedání prostřednictvím videokonference, je logická a nelze jí ničeho vytknout. Krajský soud (po četných předchozích omluvách z účasti obviněného na čtyřech nařízených veřejných zasedáních na základě obsahově rozmanitých lékařských zpráv) dle Nejvyššího soudu relevantně usoudil, že v pátém případě již podmínky pro vyhovění žádosti o odročení veřejného zasedání splněny nebyly, přičemž vycházel z důsledného hodnocení celého obsahu lékařské zprávy ze dne 25. 8. 2022, jakož i z kontextu všech ostatních předchozích lékařských zpráv. Tyto totiž v minulosti byly podpořeny informací např. o hospitalizaci obviněného či o jeho aktuálně zhoršené pohyblivosti, což mj. přimělo odvolací soud k adekvátní vstřícné reakci v procesním postupu - zajištění videokonferenční podoby konání veřejného zasedání. Dovodil, že stěžovatel možnosti nevyužil a využít nechtěl. Lékařská zpráva ze dne 25. 8. 2022 konstatovala dle Nejvyššího soudu v samotném závěru poměrně neorganicky zakomponované tvrzení "v současné době není schopen úředních jednání", přičemž dle Nejvyššího soudu z této zprávy nevyplynul kromě rekapitulace vývoje zdravotního stavu obviněného, pohybových obtíží a ustupující flegmony na pravé dolní končetině žádný další údaj, který by představoval zásadní překážku účasti obviněného u soudního jednání (nadto pro něj i pro obhájce zajištěného formou videokonference u soudu nejbližšího bydlišti obviněného).
16. Závěry krajského soudu odpovídají i závěrům nálezu sp. zn. III. ÚS 609/22 ze dne 31. 5. 2022, ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že "o tom, zda je obžalovaný schopen účastnit se jednání, rozhoduje vždy soud, lékařská zpráva je pouze podkladem pro jeho rozhodování. Pokud obviněný přednese "hájitelné tvrzení" o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje účast na jednání, je povinností soudu takové tvrzení zkoumat". Skutečnost, že obžalovaný předloží lékařskou zprávu, ve které je lékařem konstatováno, že není schopen účasti na jednání, však sama o sobě k závěru o neschopnosti jeho účasti na soudním jednání nesvědčí. Je na soudcích, aby na základě konkrétních okolností věci (náročnost plánovaných úkonů při jednání), zjištěného zdravotního stavu osoby (povaha onemocnění, zjištěná zdravotní omezení, možné důsledky a rizika účasti na jednání) a jejího předchozího chování (účast na jiných soudních jednáních, návštěvy lékařů, rehabilitací, pracovní aktivity, pracovní cesty, apod.) sami posoudili odůvodněnost omluvy. V citovaném nálezu Ústavní soud dodal, že sama skutečnost, že lékař ve zprávě konstatoval nezpůsobilost k účasti na soudním jednání, není sama o sobě dostatečná, neboť se jedná o kvalifikaci, kterou může provést toliko soud, a zdůraznil, že u lékařské zprávy nelze [pro závěr o neschopnosti obviněného účastnit se jednání] akceptovat pouze uvedení diagnózy, neboť takové vyjádření lékaře neobsahuje konkrétní informace, které povedou k posouzení zdravotního stavu obžalovaného.
17. V projednávané věci se Ústavní soud s postupem krajského soudu ztotožnil, když dospěl k závěru, že stěžovateli bylo umožněno účastnit se veřejného zasedání v odvolacím řízení, a to v souladu se závěry, které Ústavní soud formuloval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2971/09 ze dne 17. 2. 2010, na který stěžovatel odkazuje, neboť krajský soud vytvořil prostor pro účast obviněného na veřejném zasedání. Pokud krajský soud s ohledem na výše popsané okolnosti dospěl k závěru, že stěžovatel byl s přihlédnutím k svým předchozím cestám schopen dostavit se do budovy Obvodního soudu pro Prahu 10, který je v místě jeho bydliště, a tam absolvovat veřejné zasedání prostřednictvím videokonference, nepředstavuje jeho následný postup porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny, když vedení řízení bez přítomnosti řádně vyrozuměného stěžovatele lze mít v této věci za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu