ECLI:CZ:US:2023:3.US.1762.22.1
sp. zn. III. ÚS 1762/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Česká fotovoltaická asociace, z. s., se sídlem Budilova 161/15, Plzeň, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Lochotínská 1108/18, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2022 č. j. 6 Afs 97/2020-54 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2020 č. j. 30 Af 27/2019-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených soudních a správních rozhodnutí, stěžovateli byla v roce 2007 přiznána dotace na poskytování vzdělávání zaměstnancům členů spolku. V daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2017 uplatnil nadměrný odpočet na DPH ve výši 79 750 Kč. Vzhledem k tomu, že Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj (dále je "správce daně") vznikly pochybnosti o tom, že byly splněny podmínky pro uplatnění nároku na odpočet daně ve smyslu §72 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o dani z přidané hodnoty, a tyto pochybnosti nebyly odstraněny, správce daně vydal platební výměr, kterým oproti nadměrnému odpočtu ve výši 79 750 Kč vykázanému v přiznání k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2017 vyměřil žalobci daň ve výši 12 096 Kč. Konkrétně se jednalo o podmínky použití přijatých zdanitelných plnění v rámci ekonomické činnosti žalobce, neboť přijatá plnění se vztahovala k plněním na výstupu, která spočívala v kurzech a školeních financovaných z prostředků dotace a poskytovaných bezplatně. Odvolací finanční ředitelství platební výměr potvrdilo.
3. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zamítl; Nejvyšší správní soud pak zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Správní soudy se neztotožnily se stěžovatelovou argumentací, že dotovaná plnění byla přípravnými úkony pro budoucí ekonomickou činnost.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní orgány ani soudy nezohlednily prohlášení stěžovatele v návrhu na pokračování dokazování ze dne 21. 5. 2018 jako důkaz o záměru pokračovat s pořádáním vzdělávacího programu i po skončení dotačního programu. Správní soudy navíc řádně neposoudily jako snímek z webových stránek stěžovatele jako důkaz o záměru stěžovatele a nezohlednily závěr Odvolacího finančního ředitelství o veřejně přiznaném závazku stěžovatele pokračovat na komerční bázi. Stěžovatel má za to, že v důsledku uvedeného nesprávného postupu nebyl stěžovateli přiznán nárok na nadměrný odpočet DPH. Stěžovatel dále brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, že za přípravnou činnost pro budoucí ekonomickou činnost nelze uznat činnost, jež je imanentní součástí realizace projektu financovaného z dotace a nemá úplatný ekvivalent.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, kterou vedl již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelovy námitky již ale byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává ústavněprávně udržitelnými. Na ústavní rovině žádné pochybení neshledal, a proto pro stručnost plně odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků správních soudů.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu