ECLI:CZ:US:2023:3.US.1770.23.1
sp. zn. III. ÚS 1770/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 4 Afs 208/2022-63, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen "správce daně") ze dne 29. 5. 2017 byla stěžovatelce doměřena DPH včetně penále za zdaňovací období červen až prosinec 2011, duben až prosinec 2012 a březen až září a listopad 2013. Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2020 č. j. 38112/20/5300-21442-809464 vedlejší účastník změnil 21 dodatečných platebních výměrů za období červen až listopad 2011, duben až prosinec 2012 a březen až srpen a listopad 2013, rozhodnutím z téhož dne č. j. 38113/20/5300-21442-809464 vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům, kterými jí správce daně doměřil DPH za období prosinec 2011 a září 2013, a odvoláním napadené dodatečné platební výměry potvrdil. Vedlejší účastník odůvodnil ve všech případech doměření daně neuznáním stěžovatelkou nárokovaných odpočtů DPH na vstupu z plnění, která jí měla v rozhodných zdaňovacích obdobích poskytnout obchodní společnost Y.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 30. 5. 2022 č. j. 25 Af 160/2020-154 zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť neseznal žádná procesní pochybení, která by mohla mít za následek nezákonnost napadených rozhodnutí, současně nepřisvědčil stěžovatelce, že by hodnocení krajského soudu vylučovalo garanci práva na spravedlivý proces v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu i vedlejšího účastníka, že pro posouzení subjektivní stránky účasti na podvodu není podstatný obvyklý standard obchodních transakcí, který, je-li dodržen, vylučuje zaviněnou účast osoby povinné k dani na podvodu, a který by měly správní orgány prokazovat, nýbrž vždy jde o komplexní posouzení všech zjištěných okolností, zda v daňovém subjektu nárokujícím odpočet alespoň mohly vyvolat pochybnosti o nepodvodnosti transakce. Této povinnosti vedlejší účastník dostál, kdy zevrubně identifikoval a popsal na celém souboru skutečností, v čem konkrétně podvodné jednání spočívalo, přičemž tato zjištění podložil bohatým důkazním materiálem.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že účelově vyhodnotil svou dřívější rozhodovací praxi a v nyní posuzované věci k ní nepřihlížel, pominul řadu důkazních návrhů a vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, porušil zásadu dvojinstančnosti daňového řízení, aproboval nepřípustný stav, kdy při daňové kontrole prováděla úkony podjatá úřední osoba, svévolně akceptoval, že daňová kontrola nebyla zahájena řádně, a že finanční orgány a krajský soud neporovnávaly jednání stěžovatelky s reálným prostředím a odpovídajícím způsobem nezkoumaly, zda se její jednání skutečně vymykalo obvyklému standardu podnikatelského prostředí. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky svévolně vyšel z nepodloženého závěru, že středové společnosti nehradily své daňové povinnosti, a přestože správní orgány neprokázaly souvislost mezi neuhrazením daně a plněním poskytnutým dále v obchodním řetězci, dovodil vědomou účast stěžovatelky na podvodu na DPH. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že Nejvyšší správní soud svévolně odmítl argument, že bylo namístě zkoumat ceny obvyklé u přijatého reklamního plnění, a postavil své závěry na neprokázaném systému vratek, přestože jej v jiném svém dřívějším rozsudku odmítl vzít za prokázaný, přičemž přiznal relevanci rozporným výpovědím svědkyň K. a O. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky pochybil také v tom, že se (tak jako správní orgány i krajský soud) odmítl zabývat skutečnostmi, které prokazují, že stěžovatelka přijala veškerá a v daném podnikatelském prostředí oprávněně očekávatelná opatření, aby své účasti na podvodu na DPH zamezila.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadený rozsudek nenese známky svévole ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.
8. K jednotlivým námitkám stěžovatelky lze uvést následující. Jde-li o samotné zahájení daňové kontroly, kdy stěžovatelka tvrdí, že správní soudy nepřiznaly její argumentaci (ohledně pouze formálních úkonů správce daně ze dne 30. 4. 2014) odpovídající relevanci, Nejvyšší správní soud v bodě 24 a 25 napadeného rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, že z protokolu o zahájení daňové kontroly ze dne 30. 6. 2014, č. j. 2296383/14/3201-05401-806348, vyplývá, že při jednání za přítomnosti stěžovatelky byl vymezen předmět a rozsah daňové kontroly, tj. jaké daně a kterých zdanitelných období se kontrola týká, současně správce daně začal zjišťovat a ověřovat skutečnosti rozhodné pro daňové povinnosti. Správce daně tak při tomto jednání přistoupil k prověřování daňového základu a dalších okolností rozhodných pro stanovení daně, nikoli pouze k získání podkladových informací (k tomu Nejvyšší správní soud poukázal na rozsudek ze dne 1. 3. 2022 č. j. 7 Afs 231/2021-31).
9. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že procesní úkony podjatých osob mají právní relevanci. Nejvyšší správní soud vyšel z obsahu správního spisu, z něhož ověřil, že za podjaté osoby označila stěžovatelka podáním ze dne 24. 5. 2017 I. K., která prováděla daňovou kontrolu, a ředitele správce daně. V průběhu řízení stěžovatelka rozšířila námitku podjatosti o další úřední osoby, kdy namítala podjatost S. a H. Rozhodnutími ze dne 4. 11. 2017 a 14. 11. 2017 vedlejší účastník rozhodl, že uvedené osoby nejsou vyloučeny z žádného řízení nebo jiného postupu při správě daní u stěžovatelky. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem, že opakované námitky podjatosti stěžovatelky vůči osobám provádějícím daňovou kontrolu nemohly založit účinky předpokládané v §77 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "daňový řád"), neboť samotný nesouhlas stěžovatelky s výsledkem kontrolního zjištění nemohl bez dalšího založit důvodné pochybnosti ohledně nepodjatosti úředních osob správce daně. S odkazem na svou judikaturu Nejvyšší správní soud v bodě 27 rozsudku konstatoval, že ani úkony učiněné osobou podjatou nemusí automaticky bez dalšího vyústit v nezákonnost rozhodnutí vydaných ve věci samé. Závěru Nejvyššího správního soudu, který měl námitku stěžovatelky, že správce daně řádně nevypořádal námitky podjatosti, za nedůvodnou, proto nemá z pohledu ústavnosti Ústavní soud čeho vytknout. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem posoudil i námitku týkající se neprodloužení lhůty k vyjádření se ke zjištěním v rámci odvolacího řízení. Nejvyšší správní soud připustil, že vedlejší účastník pochybil, když v prvním odvolacím řízení neprodloužil stěžovatelce lhůtu k vyjádření ke zjištěným skutečnostem v předchozím odvolacím řízení, a řízení o této žádosti zastavil, toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost napadených rozhodnutí, neboť stěžovatelka na písemnost vedlejšího účastníka ze dne 16. 5. 2018 ("Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a Výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení") reagovala podáním ze dne 11. 6. 2018, tedy před vydáním předchozích rozhodnutí o odvolání ze dne 19. 6. 2018, a měla tak dostatečný prostor k tomu, aby řádně hájila svá procesní práva.
10. Stěžovatelka má za to, že se Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou nezákonnosti důkazů (získaných z trestního řízení) vložených do spisů finančních orgánů. Také toto tvrzení stěžovatelky se nezakládá na pravdě, neboť Nejvyšší správní soud v bodě 31 rozsudku s odkazem na §9 daňového řádu a svou judikaturu uvedl, že zákon správci daně přiznává oprávnění využít podklady předané mu jiným orgánem veřejné moci, přičemž v praxi půjde často právě o podklady pocházející z trestního řízení, tyto podklady musí být pořízeny nezávisle na příslušném daňovém řízení, v souladu se zákonem a musí být daňovému subjektu zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně navrhnout další důkazy. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy podklady byly pořízeny v rámci trestního řízení nezávisle na příslušném daňovém řízení, a dostaly se do sféry správce daně zákonným způsobem, veškeré podklady přitom byly stěžovatelce zpřístupněny, mohla se s nimi řádně seznámit, případně navrhnout jejich doplnění.
11. Ve věci samé stěžovatelka správním soudům vytýká nedostatečné vyhodnocení její námitky, že správní orgány dostatečně nezkoumaly, zda se jednání stěžovatelky vymykalo obvyklému standardu podnikatelského prostředí (stěžovatelka má za to, že postupovala v souladu s obvyklým podnikatelským jednáním a vytýkané objektivní okolnosti v ní nemohly vzbudit pochybnosti) a nerespektovaly judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které, jde-li o prokazování vědomostní složky, musí být v souladu se shora citovanou judikaturou úvahy o nestandardnosti transakcí činěny s přihlédnutím k tomu, v jakém prostředí se odehrály a jaké jsou zde běžné obchodní zvyklosti. Jak je zjevné z obsahu napadeného rozsudku (bod 32), Nejvyšší správní soud s odkazem na svá dřívější rozhodnutí připouští, že v určitých případech je posuzování obvyklého standardu, resp. obchodních zvyklostí konkrétního podnikatelského odvětví, v případě hodnocení vědomostní složky účasti na podvodu namístě, to je však možné pouze v případě, že způsob, povaha, předmět či jiné okolnosti obchodování daňového subjektu a jeho obchodních partnerů nejsou v rozporu s povinnostmi plynoucími z právních předpisů veřejného práva a transakce se pohybují ve standardním rámci předpokládaném právním řádem, což, jak zdůraznil Nejvyšší správní soud, v posuzovaném případě neplatí.
12. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu také v tom, že cíleně opomenul provést důkaz, který svědčil o závěru, že středové společnosti hradily své daňové povinnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, soud tedy rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) či nález ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03 (N 125/37 SbNU 573)]. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v bodě 34 rozsudku řádně vysvětlil, proč neshledal návrh stěžovatelky na provedení důkazu protokolem o výslechu svědka W. důvodným. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správ povahou středových společností a plněním jimi poskytovaným nezabýval, a stěžovatelce přičetl k tíži také jejich nekontaktnost, nelze tomuto jejímu tvrzení přisvědčit. Nejvyšší správní soud měl za to, že charakter středových společností, chybějící daň a porušení daňové neutrality vedlejší účastník identifikoval a popsal v celém souboru skutečností. Nejvyšší správní soud konstatoval, že středové společnosti k reklamním plněním žádnou hodnotu nepřidávaly, práva přes ně prošla jen fakturačně, prováděly hotovostní výběry z bankovních účtů svých nebo společností v tzv. druhé linii, po odhalení podvodu se staly nekontaktními a jejich daňová přiznání nebylo možné ověřit. Nejvyšší správní soud přitom výslovně uvedl, že skutečnost, že stěžovatelka neměla možnost ovlivnit postup středových společností po zahájení daňových kontrol, nemění nic na závěrech o jejím zapojení do daňového podvodu na DPH. Z tohoto závěru Nejvyššího správního soudu nelze nikterak vyvodit, že by kladl stěžovatelce k tíži nekontaktnost středových společností.
13. K námitce stěžovatelky týkající se neprokázání bližší spojitosti mezi neuhrazením daňové povinnosti a následným plněním poskytnutým stěžovatelce, kdy podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud účelově a nepřípustně ignoroval vlastní rozhodovací praxi, podle které je vždy je třeba hledat skutkové souvislosti a příčinnou souvislost mezi neodvedením daně a nárokováním odpočtu a prokázáním vědomosti o skutečnostech svědčících možnému podvodnému jednání za účelem vylákání odpočtu na dani mezi těmito subjekty, nelze než uvést, že Nejvyšší správní soud měl za přesvědčivě vedlejším účastníkem prokázané, že stěžovatelka o existenci podvodu na DPH minimálně vědět měla a mohla. Stěžovatelka namítá, že nebylo prokázáno, že by o navyšování ceny za reklamní plnění věděla, či mohla vědět, současně uvádí, že nelze automaticky vycházet z premisy, že plnění na počátku řetězce je vždy prodáváno za ceny obvyklé. Podle stěžovatelky se finanční orgány ani správní soudy obvyklou cenou plnění nezabývaly, jejich závěr o neúměrném navýšení ceny plnění je proto nepřezkoumatelný. Jak však Nejvyšší správní soud vysvětlil v bodě 35 rozsudku, rozhodnutí vedlejšího účastníka vycházela nikoli z absolutně vysoké ceny, nýbrž ze skokového (extrémního) navýšení ceny předmětných reklamních plnění u středových společností bez jakéhokoli ekonomického opodstatnění, které vedlejší účastník jasně identifikoval a opřel o příslušnou smluvní dokumentaci.
14. Tvrdí-li stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud přezkoumatelně a zákonně nevysvětlil, v čem měla spočívat podstata klíčové role M. D. (který nebyl v řízení ani vyslechnut), a spekulativně dovodil, že M. D. inkasovat finanční prostředky z "vytěžené" daňové ztráty, Ústavní soud odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu, jak je uvedl v bodě 39 a 42 rozsudku, podle kterých vedlejší účastník neodepřel stěžovatelce nárok na odpočet, protože by bylo prokázáno, že D. inkasoval vratky, nýbrž zapojení stěžovatelky do systému vratek dovodil z řady důkazů, například analýzou vkladů na bankovní účty D. (viz úřední záznam ze dne 5. 8. 2020). Z téhož důvodu nejsou relevantní námitky, které v ústavní stížnosti předložila stěžovatelka ohledně výpovědí svědkyň K. a O., jimiž mělo být prokázáno právě inkasování vratek D.
15. Stěžovatelka považuje za nepodložený také závěr správních soudů, že část zisku z 848 000 000 Kč měla jít k dispozici právě M. D. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 40 rozsudku, krajský soud explicitně netvrdil, že část zisku měla jít s jistotou D., pouze odkazoval na závěry vedlejšího účastníka, podle kterých měla velká část vratek připadnout právě D., s tím, že osud vytěžených 848 000 000 Kč není znám, což je v případě podvodných transakcí nikoliv neobvyklé. Stejně tak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky ohledně uplatnění nezákonné daňové solidarity (bod 41 rozsudku), kdy s odkazem na svou judikaturu vysvětlil, že není rozhodné, zda stěžovatelka odvedla daň, neboť nárok na odpočet daně nemůže být přiznán tomu, kdo jej uplatnil podvodným způsobem.
16. Stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti také nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nedisponovala dostatečným prostorem pro případnou realizaci obchodních jednání, ani webovými stránkami, tudíž ji údajně nebylo možné kontaktovat. Závěru Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelka neměla žádné webové stránky a pouze virtuální sídlo, což ve své podstatě znamená, že potencionální zákazník neměl reálně možnost ji za účelem využití jejích služeb vyhledat, nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout. Tvrdí-li stěžovatelka, že správní soudy účelově přehlédly, že webové stránky nejsou jediným možným komunikačním kanálem mezi poskytovatelem služeb a jeho zákazníkem, neuvedla, prostřednictvím jakého komunikačního kanálu se svými zákazníky jednala. Současně nelze stěžovatelce přisvědčit, že by Nejvyšší správní soud svůj závěr o údajné neefektivnosti reklamy opřel o skutečnost, že stěžovatelka měla pouze virtuální sídlo. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v bodě 36 rozsudku, závěr o neefektivnosti reklamních služeb pořizovaných od společnosti Y, založil zejména na skutečnosti, že tato tvořila téměř veškerá přijatá plnění stěžovatelky za předmětná období (což vedlejší účastník zjistil z evidencí pro účely DPH), a dále na absenci marketingového plánu, který by stanovil cíle reklamy a prostředky k jejich dosažení.
17. Poslední námitkou stěžovatelka vyslovuje své přesvědčení, že přijala veškerá v daném podnikatelském prostředí oprávněně očekávatelná opatření, aby své účasti na podvodu na DPH zamezila. Stěžovatelka popírá, že by se účastnila podvodu na DPH vědomě, a vytýká správním orgánům i správním soudům, že se opatřeními, které přijala s cílem zamezit své účastni na podvodu na DPH, nezabývaly. Ústavní soud má za zcela souladný závěr Nejvyšší správního soudu, který (za situace, kdy neměl pochybnosti o závěrech vedlejšího účastníka o vědomé účasti stěžovatelky na podvodném jednání) s odkazem na svou judikaturu v bodě 42 rozsudku uvedl, že přijetí preventivních opatření je z povahy věci možné posuzovat jen tam, kde není jisté, zda daňový subjekt o své účasti na podvodu věděl.
18. Ústavní soud uzavírá, že daňové orgány i správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Napadený rozsudek nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod jej zpochybňovat, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s argumentací Nejvyššího správního soudu v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jeho výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu