ECLI:CZ:US:2023:3.US.1799.22.1
sp. zn. III. ÚS 1799/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TREVER, s. r. o., se sídlem Českomoravská 1181/21, Praha 9, zastoupené Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem se sídlem Jungmannova 26/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 č. j. 23 Cdo 3569/2021-797, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2021 č. j. 8 Co 496/2021-715 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2021 č. j. 12 C 23/2016 -638, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních rozhodnutí, Okresní soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., a EG.D, a. s., zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 172 896 608,98 Kč s příslušenstvím. Předmětem žaloby byla skutečná škoda ve výši 2 655 303,98 Kč a ušlý zisk ve výši 170 241 305 Kč z důvodu nepřipojení elektrárny na výrobu elektrické energie z odpadní dřevní biomasy do distribuční sítě. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a průtahy v nalézacím řízení. Nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí spatřuje v tom, že nalézací soud neodůvodnil svůj závěr o tom, že nárok stěžovatelky na ušlý zisk je promlčen, a o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nalézací soud nepoučil stěžovatelku o tom, že má doplnit svá tvrzení a důkazy ke své aktivní legitimaci. Odvolací soud se dle stěžovatelky nevypořádal s její argumentací ohledně právní povahy stanoviska společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., ze dne 19. 12. 2008 o tom, že souhlasí s připojením elektrárny do distribuční soustavy. K průtahům v řízení stěžovatelka uvádí, že od podání žaloby do vydání rozhodnutí nalézacího soudu uběhlo pět let, přičemž průtahy byly způsobeny spory o přistoupení společnosti EG.D, a. s., do řízení. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka dále namítá nesprávné právní posouzení otázky nepřímého zastoupení společnosti EG.D, a. s., společností E.ON Česká republika, s. r. o., které je dle stěžovatelky v rozporu s blíže nespecifikovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a nesprávné právní posouzení otázky zániku výše uvedeného stanoviska společnosti E.ON Česká republika, s. r. o. Stěžovatelka má za to, že předmětné stanovisko představuje právní jednání, kterým se společnost E.ON Česká republika, s. r. o., zavázala vůči stěžovatelce a závazek nesplnila.
5. Stěžovatelka dále nesouhlasí s odmítnutím svého dovolání z důvodu nenaplnění dovolacích důvodů. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelce jako profesionálce v oboru muselo být z okolností zřejmé, že společnost E.ON Česká republika, s. r. o., jedná jako přímý zástupce společnosti EG.D, a. s., je dle stěžovatelky v přímém rozporu s jeho předchozí judikaturou; nadto stěžovatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud svůj závěr ani řádně neodůvodnil. Dále stěžovatelka napadá závěry Nejvyššího soudu týkající se povahy a zániku výše zmíněného stanoviska. Otázka povahy stanoviska byla pro řízení stěžejní, neboť úzce souvisí s pasivní legitimací žalovaných; závěr o zániku stanoviska založil Nejvyšší soud na zcela nesprávném skutkovém stavu. Závěrem stěžovatelka namítá, že nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nižších soudů je dovolacím důvodem.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudků nalézacího a odvolacího soudu. Jak uvádí sama stěžovatelka, nedostatky právního posouzení nalézacího soudu, zhojil již soud odvolací, v tomto ohledu tak není ingerence Ústavního soudu namístě. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nevypořádání argumentace týkající se právní povahy stanoviska společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., ze dne 19. 12. 2008. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu nicméně vyplývá, že odvolací soud se problematikou okamžiku zániku rezervace připojení do distribuční soustavy vyplývající z uvedeného stanoviska řádně zabýval v bodech 30 až 36 napadeného rozsudku, přičemž v bodě 30 a 35 odůvodnil své posouzení týkající se povahy tohoto stanoviska a v bodě 36 dodal, že i pokud by přisvědčil argumentaci stěžovatelky stran povahy stanoviska, platnost stanoviska zanikla nejpozději v listopadu 2010 z důvodu nečinnosti stěžovatelky. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak nelze považovat za nepřezkoumatelný; právní závěry odvolacího soudu Ústavní soud považuje za z ústavního hlediska udržitelné.
10. Pokud jde o otázky povahy zastoupení společnosti EG.D, a. s., společností E.ON Česká republika, s. r. o., a posouzení zániku stanoviska společnosti E.ON Česká republika, s. r. o., ze dne 19. 12. 2008, Ústavní soud konstatuje, že se jedná o námitky týkající se čistě otázek podústavního práva, se kterými se již obecné soudy vypořádaly v napadených rozhodnutích a Ústavní soud jejich závěry neshledává neudržitelnými; stěžovatelka pouze pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, které vedla již v řízení před obecnými soudy, a činí tak z Ústavního soudu pouhou další instanci v soustavě obecných soudů, jíž však není.
11. Ve vztahu k odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem Ústavní soud připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu, Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu. V posuzovaném případě Ústavní soud porušení záruk spravedlivého procesu neshledal.
12. Jde-li o tvrzenou nepřiměřenou dobu řízení či průtahy, platí, že v řízení o ústavní stížnosti nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, odezněly-li a nejsou-li již nadále aktuální; prostor pro zásah Ústavního soudu je uzavřen [viz např. usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2981/07 (U 1/48 SbNU 961)]. Nadto, podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba, aby stěžovatelé - dříve, než se obrátí na Ústavní soud se stížností na průtahy v dosud probíhajícím řízení - využili možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853)]. Z dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka takový prostředek využila. Po skončení řízení má stěžovatelka navíc k dispozici jiné možnosti ochrany svých práv proti průtahům, než podání ústavní stížnosti [viz §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Ústavní soud proto za dané procesní situace ze všech uvedených důvodů k dané námitce nepřihlédl.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněných a k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v nejkratší možné době, Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu