ECLI:CZ:US:2023:3.US.1818.23.1
sp. zn. III. ÚS 1818/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem se sídlem Rybná 678/9, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. března 2023 č. j. 2 To 82/2022 - 1172, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. srpna 2022 č. j. 3 T 13/2020-1155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se, s odvoláním, na porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2021 č. j. 3 T 13/2020-940 uznal obžalovaného vinným spáchání zločinu podvodu dle ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), kterého se dopustil vylákáním finančních prostředků v celkové výši 9 082 000 Kč na stěžovateli. Následné odvolání obžalovaného Vrchní soud v Praze zamítl, pročež ten podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
3. Stěžovatel ve výše uvedeném trestním řízení vystupoval jako poškozený, který využil práva a možnosti připojit se s nárokem na náhradu škody ve smyslu ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a práva nechat se zastoupit zmocněncem dle ustanovení §50 odst. 1 trestního řádu. V souladu s ustanovením §154 odst. 1 ve spojení s ustanovením §155 odst. 4 trestního řádu rozhodl městský soud napadeným usnesením tak, že na náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku přiznal stěžovateli částku 46 706 Kč včetně DPH a částku 5 300 Kč bez DPH, ve zbytku uplatněného nároku městský soud návrh zamítl. Vrchní soud napadeným usnesením zrušil usnesení městského soudu a rozhodl tak, že náklady vzniklé v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody přiznal stěžovateli ve výši 53 119 Kč včetně DPH, ve zbývající části odvolání zamítl.
4. Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
5. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, má svůj právní základ v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm. Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm.
6. V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti ověřil, že obžalovaný podal proti výše citovanému rozsudku v trestním řízení dovolání vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 580/2023. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o dovolání, je návrhem nepřípustným.
7. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel má pravdu, pokud tvrdí, že proti usnesením soudu, kterými bylo rozhodnuto o výši náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody, nelze v souladu s §265a odst. 1 trestního řádu, podat dovolání. V daném případě však usnesení o náhradě nákladů nelze odtrhovat od rozhodnutí ve věci samé, neboť bude-li dovolatel úspěšný u Nejvyššího soudu, nalezne tento fakt odraz i v nákladech řízení. V této procesní situaci není důvod k tomu, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o dovolání. Stěžovateli nic nebude bránit v tom, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na něm založeném, podal novou ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovateli v takovém případě zachována.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj