ECLI:CZ:US:2023:3.US.2046.23.1
sp. zn. III. ÚS 2046/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Marka Lompeje a Marie Lompejové, zastoupených JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL. M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2023 č. j. 1 As 9/2023-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, jakož i jejich právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Městského úřadu Otrokovice, odboru stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad") ze dne 10. 6. 2020 č. j. SÚ /23950/2020/TKA sp. zn. SÚ/9410/2019/TKA bylo stěžovatelům jako vlastníkům stavby podle §129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen "stavební zákon"), nařízeno odstranění dřevěné stavby u RD č. p. X1 na pozemku p. č. X2 (ostatní plocha) v k. ú. N. a byly stanoveny podmínky pro její odstranění. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podali stěžovatelé odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 8. 9. 2020 č. j. KUZL 57861/2020 sp. zn. KUSP 48852/2020 ÚP-Vác zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
3. Stěžovatelé napadli rozhodnutí vedlejšího účastníka u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2022 č. j. 29 A 180/2020-80 zamítl. Krajský soud s odkazem na rozsudek ze dne 29. 6. 2021 č. j. 29 A 70/2019-61, ve kterém se zabýval dodatečným povolením dotčené stavby, dovodil, že nešlo o stavbu, kterou bylo možné podřadit pod stavby uvedené v §79 odst. 2 písm. o) stavebního zákona, a proto bylo nutné pro ni vydat stavební povolení či provést ohlášení. Podmínky pro odstranění stavby stanovené v §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona byly podle krajského soudu splněny. Krajský soud také neshledal, že by stěžovatelé měli legitimní očekávání ohledně nepokračování v řízení o odstranění stavby.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci jde o přezkum rozhodnutí o odstranění stavby, námitky stěžovatelů však směřují proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, které však bylo přezkoumáno ve výše uvedeném rozsudku krajského soudu sp. zn. 29 A 70/2019. Proti rozsudku krajského soudu sp. zn. 29 A 70/2019 byla podána kasační stížnost vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 283/2021, v tomto řízení se bude Nejvyšší správní soud otázkou dodatečného povolení stavby zabývat.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé uvádějí, že rozpor s právem na soudní ochranu shledávají ve dvou základních rovinách, jednak v podjatosti oprávněných úředních osob rozhodujících ve správním řízení a jednak v tom, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nevyčkal na rozhodnutí svého senátu rozhodujícího ve věci sp. zn. 3 As 283/2021. Stěžovatelé namítají, že v případě podjatosti nejde o podjatost jedné snadno nahraditelné úřední osoby, ale o podjatost vedoucího odboru, tedy osoby, která se v rámci subordinace podílela na všech jednáních a úkonech Městského úřadu N., odboru stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad N."). Krajský soud ani Nejvyšší správní soud se k této námitce nevyjádřily, a to i přes opakované výtky stěžovatelů. Stěžovatelé uvádějí, že rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 29 A 70/2019-61 krajský soud zamítl jejich žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka, kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu N. ze dne 16. 1. 2019, jímž bylo zastaveno řízení o dodatečném povolení předmětné stavby podle §66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), z důvodu nedoplnění žádosti. Stěžovatelé podali dne 13. 9. 2021 proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, která je vedená u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 283/2021 a o níž nebylo doposud rozhodnuto. Stěžovatelé připouštějí, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci neměl povinnost přerušit řízení podle §48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, jsou však přesvědčeni, že jedině takový postup je v souladu se zásadou právní jistoty, zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti, neboť konečným a především jediným zákonným rozhodnutím o kasační stížnosti v nyní posuzované věci může být toliko takové rozhodnutí, které vychází ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti ve věci sp. zn. 3 As 283/2021, jež řeší otázky mající přímý vliv na řízení o odstranění stavby. Stěžovatelé dále upozorňují, že ačkoliv se v okolí jejich stavby vyskytují stavby obdobného charakteru, stavební úřad N. ohledně těchto staveb nevyžaduje dodatečné povolení ani rozhodnutí o výjimce. V této skutečnosti stěžovatelé shledávají porušení zásady legitimního očekávání a rovnosti v přístupu, jež jsou základními zásadami správního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury přistoupí Ústavní soud k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by je v daném konkrétním případě správní soudy interpretovaly způsobem, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by je bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud především nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že se správní orgány a soudy nevypořádaly s jejich námitkou podjatosti stavebního úřadu N. Usnesením Městského úřadu N., oddělení tajemníka ze dne 17. 5. 2019 č. j. 2746/2019/MěÚ bylo rozhodnuto o podjatosti Ing. Libora Čably a o jeho vyloučení z projednávání a rozhodování v řízeních vedených pod sp. zn. SÚ/2019/3789-2018/S, SÚ/2019/6617-2013/S, SÚ/2019/3953-2014/S, SÚ/2017/5943-2015/S, SÚ/2018/5667/2014/S a SÚ/2018/2881/S. Následně vedlejší účastník usnesením ze dne 3. 6. 2019 č. j. KUZL 36351/2019 sp. zn. KUSP 32418/2019 ÚP-Do rozhodl o změně příslušnosti správního orgánu tak, že řízeními vedenými pod uvedenými spisovými značkami byl pověřen Městský úřad Otrokovice, odbor stavebního úřadu. Krajský soud v nyní posuzované věci ve svém rozsudku konstatoval, že správní orgány zjevně na stěžovateli vznesenou námitku podjatosti zareagovaly a věc byla následně projednávána a vyřízena nově určeným stavebním úřadem Městského úřadu v Otrokovicích. Ze správního spisu krajský soud nezjistil žádné skutečnosti svědčící tomu, že by řízení mohlo být negativně ovlivněno tím, že bylo zahájeno úřadem, který byl následně vyloučen z projednání věci.
10. Namítají-li stěžovatelé, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda stavba vyžaduje dodatečné stavební povolení, či zda na ni nedopadá výjimka podle §25 odst. 6 vyhlášky č. 501/2006 Sb., Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že se krajský soud těmito otázkami výslovně nezabýval proto, že o nich rozhodl již v řízení, ve kterém posuzoval i žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby (výše zmíněný rozsudek sp. zn. 29 A 70/2019). Z rozsudku krajského soudu přesto zcela zřejmě plyne, že k umístění stavby bylo třeba povolení podle stavebního zákona, neboť nesplňovala podmínku minimální odstupové vzdálenosti 2 m od hranice sousedního pozemku. Ústavní soud konstatuje, že v době od podání ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 3 As 283/2021. Rozsudkem ze dne 3. 8. 2023 č. j. 3 As 283/2021-33 Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů s odůvodněním, že stavební úřad N. postupoval v řízení o dodatečném povolení stavby v souladu s požadavky tehdy účinné právní úpravy. Námitky stěžovatelů, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu by mělo být vodítkem pro rozhodování Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci (a proto měl Nejvyšší správní soud vyčkat na vydání tohoto rozhodnutí), jsou tedy s ohledem na skutečnost, že ani této kasační stížnosti stěžovatelů nebylo Nejvyšším správním soudem vyhověno, bezpředmětné.
11. Jde-li o námitku legitimního očekávání, kdy v případě obdobné stavby na sousedním pozemku nepožadovaly správní orgány rozhodnutí o umístění stavby územní souhlas, Nejvyšší správní soud řádně a srozumitelným způsobem vysvětlil, že v nyní posuzované věci jde o přezkum rozhodnutí o odstranění stavby, zatímco námitka stěžovatelů týkající se jejich legitimního očekávání ohledně požadavků správních orgánů na dodatečné povolení stavby zcela zjevně směřuje proti rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (přezkoumaném v již odkazovaném rozsudku krajského soudu sp. zn. 29 A 70/2019) a Nejvyšší správní soud se jí proto nemohl zabývat.
12. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zejména na jeho závěr, že ačkoliv řízení o odstranění stavby a řízení o jejím dodatečném povolení spolu velmi úzce souvisí, nenáleží soudu v tomto řízení přezkoumávat, zda stavba měla být dodatečně povolena, či nikoliv.
13. Závěrem Ústavní soud nad rámec věci dodává, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 29 A 70/2019 dospěl k závěru, že stavební úřad N. při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů postupoval plně v souladu s požadavky §2 odst. 4 správního řádu.
14. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují argumentaci, kterou uplatnili již před správními orgány a soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněná, přesvědčivá, nenesou známky svévole a závěry z nich vyplývající nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu