ECLI:CZ:US:2023:3.US.2118.22.1
sp. zn. III. ÚS 2118/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022 č. j. 7 As 335/2021-18, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 10. 2021 č. j. 52 A 11/2021-47 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 18. 1. 2021 č. j. KrÚ-6058/2021/108/OMSŘI/Es, sp. zn. SpKrÚ 66972/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, v záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský úřad Pardubického kraje zamítl jako nepřípustné odvolání stěžovatelky ze dne 29. 8. 2020 proti: 1) rozhodnutí Místního národního výboru v Dolní Čermné ze dne 10. 7. 1991 č. j. 58/91/328/1/P, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby "Lanškroun - vodovod II. stavba"; 2) rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 12. 10. 1992 č. j. 47/92/332/2/P, jímž bylo vydáno stavební povolení na výše zmíněnou stavbu; a 3) rozhodnutí Obecního úřadu Dolní Čermná ze dne 28. 12. 1995 č. j. Výst. 77/95/332/4/P, jímž bylo povoleno užívání uvedené stavby. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích v záhlaví označeným rozsudkem zamítl následnou správní žalobu; Nejvyšší správní soud pak v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí nebyla řádně doručena prvoinstanční rozhodnutí správních orgánů, a proto nemohou být pravomocná. Stěžovatelka nesouhlasí s judikaturou Nejvyššího správního soudu, aprobovanou Ústavním soudem, podle které pro zachování práva na spravedlivý proces stačí, že se účastník řízení s formálně nedoručenou písemností materiálně seznámí. Dále stěžovatelka namítá, že závěr o materiálním seznámení s písemností nelze založit na pouhých domněnkách a předpokladech, ale musí být řádně prokázán, a tuto myšlenku ilustruje na skutkových okolnostech případu. Za excesivní a svévolný stěžovatelka dále označuje závěr odvolacího správního orgánu a správních soudů, že v době nabytí vlastnického práva musela vědět, že kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních soudů, kterou vedla již v předchozím řízení. Všechny stěžovatelčiny námitky již byly vypořádány v předchozích rozhodnutích, přičemž Ústavní soud závěry obecných soudů shledává udržitelnými. Konkrétně s námitkou týkající se nabytí právní moci prvoinstančních správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vypořádal v bodech 17 až 21 napadeného rozsudku, v němž odkázal na pro senáty Nejvyššího správního soudu závazný názor rozšířeného senátu vyslovený v rozsudku ze dne 17. 2. 2009 č. j. 2 As 25/2007-118 (aprobovaný Ústavním soudem např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2853/14 ze dne 7. 10. 2014), podle kterého za doručené lze považovat i rozhodnutí, které nebylo formálně správně doručováno, pokud se s ním adresát fakticky seznámil. Následně důkladně posoudil skutkové okolnosti posuzované věci a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se fikce doručení uplatní.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu