ECLI:CZ:US:2023:3.US.2119.23.1
sp. zn. III. ÚS 2119/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023, č. j. 3 Tdo 1050/2022-3995, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 3. 2021, č. j. 32 T 5/2019-3026, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že s dalšími dvěma obžalovanými akceptovali poté, co proti nim bylo zahájeno trestní stíhání pro dotační podvod, nabídku dalších dvou obžalovaných, že za částku 10 000 000 Kč bude v jejich prospěch ovlivněno trestní stíhání. Jeden ze spoluobžalovaných následně částku 5 000 000 Kč podle dohody předal. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 2 000 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí samotného stěžovatele a dalších obžalovaných, jakož i záznamů rozhovorů mezi jednotlivými obžalovanými (které si nahrál a předložil sám stěžovatel). Soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, že předání peněz bylo "obranou" před účelovým trestním stíháním (spoluobžalovaní, kteří peníze převzali, se vydávali za osoby jednající mimo jiné jménem dozorujícího státního zástupce) a výhružkami, které u stěžovatele dokonce vyvolaly obavu o jeho rodinu. Z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by spoluobžalovaní, požadující po stěžovateli peníze, byli ve spojení s dozorujícím státním zástupcem. Soud tedy dospěl k závěru, že takové spojení pouze předstírali a stěžovatele nevydírali, nýbrž mu nabízeli ukončení trestního stíhání jako službu. Z rozhovorů mezi spoluobžalovanými neplyne, že by stěžovatel byl pod jakýmkoliv tlakem či dokonce byl obětí vydírání. Rozhovory soud vyhodnotil tak, že stěžovatel přijal nabídku spoluobžalovaných na ovlivnění trestního stíhání.
2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením ze dne 1. 12. 2021, č. j. 3 To 63/2021-3474. Vrchní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že stěžovatel se nestal obětí vydírání. Opak nelze dovodit ze skutečnosti, že stěžovatel předal orgánům činným v trestním řízení záznamy části hovorů mezi ním a ostatními obžalovanými a následně s policií spolupracoval. I z těchto záznamů (ač nejsou kompletní) lze dovodit, že způsob stěžovatelovy komunikace neodpovídá postavení oběti vydírání (rozhovory jsou vedeny v přátelském duchu, bez nátlaku a výhružek, sám stěžovatel přichází s různými možnostmi dalšího postupu). Podle nepravomocného rozsudku z jiné trestní věci se stěžovatel dopustil podobného jednání i v souvislosti s jiným trestním stíháním (v této věci požádal prostřednictvím emailové komunikace svého bratra o předání částky 3 000 000 Kč příslušníkům policie). Ačkoliv nelze z nepravomocného rozsudku dovodit stěžovatelovu vinu, zůstává podle vrchního soudu zjevné, že i v této věci vedl minimálně komunikaci o ovlivnění trestního stíhání. Stěžovatelova obhajoba, že je pravidelně obětí vydírání ze strany různých skupin, je nelogická ve světle faktu, že orgány činné v trestním řízení informoval o projednávané trestné činnosti s více než ročním odstupem. Naopak se jako logická jeví verze, že stěžovatel se na policii obrátil až ve chvíli, kdy na něj byla podána obžaloba, a ukázalo se zřejmým, že zaplacené peníze nepovedou ke kýženému cíli. Krajský soud se rovněž logicky vypořádal s návrhy na doplnění dokazování. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem o nadbytečnosti výslechu dalších policistů a opatření vyšetřovacích spisů z jiných trestních řízení. Ve vztahu ke stěžovateli nelze aplikovat §159c trestního řádu, neboť oznámení úplatku nebylo učiněno včas a dobrovolně. Podle vrchního soudu mohou po provedeném dokazování přetrvávat určité nejasnosti, zda osoby, které stěžovateli nabídly ovlivnění trestního řízení, jednaly jménem někoho jiného, neboť měly dílčí reálné informace ze spisu. Pro absenci dalších důkazů musí tato verze zůstat ryze v rovině hypotetické a pro stěžovatelovu trestní odpovědnost je navíc irelevantní.
3. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy nižších stupňů žádné důkazní návrhy neopomenuly a se všemi se řádně vypořádaly. Logicky je pak odmítly pro nadbytečnost, neboť jejich provedení nemohlo na závěrech o vině nic změnit (ostatně ani obhajoba neuvedla konkrétně, co má být danými důkazy potvrzeno). Mezi provedenými důkazy a závěry soudů nižších stupňů není žádný relevantní rozpor. Verzi obhajoby o údajném vydírání soudy přesvědčivě vyvrátily. Vycházel-li vrchní soud rovněž z nepravomocného odsuzujícího rozsudku v jiné trestní věci, nešlo o argument směrodatný pro rozhodnutí o vině. Soud z tohoto rozsudku pouze zjistil tu podpůrnou skutečnost, že stěžovatel obdobným způsobem o poskytnutí peněz na ovlivnění jiného trestního řízení hovořil i s jinými osobami, což obhajoba ani nijak nezpochybňuje. Uvedený rozsudek tak pouze dokládá účelovost stěžovatelovy obhajoby, dovozenou v dané trestní věci i bez znalosti uvedeného rozsudku. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce o nutnosti aplikace §159c trestního řádu. Toto ustanovení od roku 2016 přispívá k boji s korupcí tím, že vylučuje trestní postih oznamovatelů korupce, kteří slíbili poskytnout úplatek a od roku 2018 dokonce i těch, kteří již úplatek poskytli. V případě stěžovatele však nelze toto ustanovení aplikovat, neboť v době jeho účinnosti byl již stěžovatel osobou obviněnou a nikoliv podezřelou, jak ustanovení předpokládá. Navíc stěžovatel poskytnutí úplatku neoznámil bez zbytečného odkladu, nýbrž po bezmála dvou letech.
4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci nesprávně interpretovaly smysl §159c odst. 1 trestního řádu. Dané ustanovení podle stěžovatele upravuje trestněprávní odpovědnost pachatele a má povahu hmotněprávní úpravy. Soudy však nesprávně jeho retroaktivní aplikaci ve prospěch stěžovatele vyloučily. Postupovaly tak v rozporu se zákonem. Tím bylo zasaženo do stěžovatelova legitimního očekávání o dodržení zásady legality trestního řízení. Zároveň stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že oznámení o úplatku neučinil bezodkladně, což ve své výpovědi vyvrátil vypovídající policista.
6. Dále stěžovatel namítá, že v dané trestní věci došlo k mimořádné selekci důkazů ze strany policie a státního zastupitelství, což odporuje zásadě rovnosti stran trestního řízení. Obhajoba poukazovala na důležitost možnosti seznámit se s výsledky operativního pátrání. Soudy se s těmito návrhy řádně nevypořádaly. Pro nadbytečnost nelze podle stěžovatele odmítnout důkazy, s jejichž obsahem se soud neseznámí. Právě kvůli neprovedení navržených důkazů označil odvolací soud námitky obhajoby "hypotetické". Důkazy přitom měly potvrdit, že stěžovatel měl reálné obavy z postupu dalších osob a tím vysvětlit jeho další jednání.
7. Stěžovatel rovněž namítá, že skutkové závěry obecných soudů nemají oporu v provedených důkazech. V rozporu s provedenými (a dalšími výše uvedenými navrženými) důkazy soudy vyhodnotily stěžovatelovo jednání jako úplatek a nikoliv snahu zabránit těžké újmě způsobené protiprávním jednáním dalších osob. Tuto možnost ostatně připustil odvolací soud. Stěžovatel vydírání oznámil již v roce 2012 a po několika letech je odsouzen za poskytnutí úplatku osobám, které ho vydíraly. Závěr o stěžovatelově vině soudy navíc nepřípustně dovodily z nepravomocného rozsudku. Na jedné straně tvrdí, že nejde o směrodatný argument, avšak přesto z něj dovozují stěžovatelovo trestné jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Všechny námitky vycházejí z odlišného hodnocení skutkového stavu, přestože je stěžovatel označuje jako námitky odlišné právní interpretace (zejména) procesních pravidel trestního řízení. Fakticky by však bylo možné většině jeho námitek přiznat opodstatnění pouze tehdy, dospěl-li by Ústavní soud k závěru, že stěžovatel byl obětí vydírání a aktivně se nepokoušel ovlivnit trestní stíhání ve svůj prospěch (resp. že existují důvodné pochybnosti o takové skutkové verzi). K takovému závěru však Ústavní soud nemůže dospět, neboť jeho ústavní rolí není přezkoumávat skutkové závěry, k nimž soudy dospěly v trestním řízení. Ústavní soud může pouze zkoumat, zda soudy v průběhu daného řízení nepřekročily meze, které jim k jejich činnosti stanovuje ústavní pořádek. Jde-li o skutkové závěry, může Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout jen v případě tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Taková situace, spočívající v tom, že závěry soudů nelze z obsahu důkazů dovodit při jakékoliv jejich logické interpretaci, však v dané věci nenastala (zejména s ohledem na povahu provedených důkazů).
11. Vzhledem k výše uvedené povaze uplatněných námitek je v první řadě nutné odmítnout stěžovatelovu argumentaci ohledně aplikace §159c odst. 1 trestního řádu. Obecné soudy se touto námitkou řádně zabývaly (srov. zejména body 117 až 120 usnesení Nejvyššího soudu a bod 51 usnesení vrchního soudu) a s jejich právními závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje. Podle uvedeného ustanovení "policejní orgán rozhodne o dočasném odložení trestního stíhání podezřelého z trestného činu (...) podplacení podle §332 trestního zákoníku (...), pokud podezřelý slíbil úplatek, majetkový nebo jiný prospěch jen proto, že byl o to požádán, učinil o tom dobrovolně a bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, oznámí policejnímu orgánu skutečnosti, které jsou mu známy o trestné činnosti toho, kdo o tento úplatek, majetkový nebo jiný prospěch požádal, a zaváže se podat v přípravném řízení i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech". Z výše uvedeného popisu skutkových okolností je zřejmé, že podmínky pro aplikaci uvedeného ustanovení nemohly být v dané věci splněny, a to ani při jeho retroaktivní aplikaci. Především stěžovatel neoznámil rozhodné skutečnosti bez zbytečného odkladu, jak přesvědčivě odůvodnily soudy (srov. body 117 až 120 usnesení Nejvyššího soudu a bod 51 usnesení vrchního soudu). Stejně tak by ale bylo proti smyslu daného ustanovení (spočívající v rychlé a efektivní pomoci při postihu úplatkařství) aplikovat jej na osoby obviněné, obžalované nebo dokonce odsouzené. V jejich situaci lze využít instituty jiné (např. tzv. spolupracujícího obviněného). Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je dotčeným osobám garantováno právo na příznivější retroaktivní aplikaci norem o trestnosti a trestu. V daném případě by však nešlo o aplikaci retroaktivní, nýbrž analogickou, neboť podmínky daného ustanovení by nebyly (a nemohly být) splněny ani zpětně. Proto Ústavní soud nepovažuje za nutné věnovat se doktrinálnímu rozlišení mezi retroaktivní aplikací hmotněprávní a procesní úpravy.
12. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v rozsahu provedených důkazů a odmítnutí důkazních návrhů předložených obhajobou. V tomto směru lze bez zbytku odkázat na ústavně konformní závěry obecných soudů (srov. body 94 a 95 usnesení Nejvyššího soudu, body 48 a 49 usnesení vrchního soudu a body 113 až 121 rozsudku městského soudu). Soudy dostatečně a logicky vysvětlily nadbytečnost těchto důkazních návrhů. Tu je třeba vždy hodnotit k rozsahu již provedeného (či zamýšleného) dokazování. Obhajoba přitom relevanci důkazů (zejména tzv. operativních zjištění z jiných trestních věcí) nedokázala nikterak doložit (nebo alespoň kvalifikovaně tvrdit). Naopak soudy přesvědčivě vyloučily stěžovatelovu obhajobu, že by v dané věci byl vydírán. Byl-li snad stěžovatel vydírán v souvislosti s jinou trestní věcí, nebo nabyl-li osobního širšího dojmu, že systém trestní spravedlnosti v ostravském regionu je "systémově" nakloněn vyděračům, nezpochybňuje to nijak jeho trestní odpovědnost v dané konkrétní trestní věci, v níž neexistuje žádný (ani nepřímý) důkaz jakéhokoliv trestněprávně relevantního nátlaku na stěžovatele. Z tohoto hlediska není relevantní dokonce ani skutečnost, zda spoluobžalovaní, kterým stěžovatel úplatek poskytl, fakticky spolupracovali s osobami působícími v orgánech činných v trestním řízení, neboť ani to by neprokazovalo vydírání, kterému by se stěžovatel mohl oprávněně "bránit" poskytnutím úplatku. Právě tak Ústavní soud chápe vyjádření vrchního soudu o "nejasnostech" ohledně hypotetického zapojení subjektů ovlivňujících trestní stíhání.
13. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel již pouze zpochybňuje konkrétní závěry obecných soudů a snaží se Ústavní soud postavit do role další přezkumné instance. Jak již bylo uvedeno výše, žádný extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a závěry obecných soudů Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí jsou logická, mimořádně obsáhlá a neopomíjejí ani námitky stěžovatelovy obhajoby. Na jejich zevrubná odůvodnění lze pro stručnost odkázat.
14. Ústavněprávním deficitem není ani provedení nepravomocného rozsudku (či protokolu z hlavního líčení) z jiné trestní věci jako důkazu. Omezení pro to, co může být v trestním řízení důkazem, zakotvuje §89 odst. 2 a 3 trestního řádu. Soudy tedy mohou jako důkaz provést i nepravomocný rozsudek a protokol z hlavního líčení. Ty však musí (s ohledem na zásadu presumpce neviny) hodnotit jako jakýkoliv jiný důkaz a umožnit obhajobě se k němu vyjádřit. To vrchní soud v dané věci výslovně učinil (srov. bod 45 usnesení vrchního soudu), neboť nikterak nehodnotil, zda se stěžovatel dopustil nějakého trestného činu, nýbrž z obsahu provedených důkazů (a to zejména stěžovatelovy vlastní výpovědi) dovodil, že i v této trestní věci se stěžovatel snažil (se stejnou obhajobou) poskytovat peníze na ovlivnění vedeného trestního řízení. Takový postup podle Ústavního soudu neodporuje žádné ústavní zásadě. Ostatně obsah tohoto důkazu (zcela zapadajícího do souhrnu ostatních provedených důkazů) stěžovatel ani nikterak nezpochybnil.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu