ECLI:CZ:US:2023:3.US.212.23.1
sp. zn. III. ÚS 212/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Terezy Virtové, zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 36 EXE 3662/2017-238 a příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. května 2021 č. j. 099 EX 3904/17-212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan byl opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 3662/2007-30 ze dne 12. 12. 2017 pověřen k provedení exekuce vůči povinné stěžovatelce, jíž byla vykonatelným rozsudkem obvodního soudu č. j. 12 C 70/2016-360 ze dne 11. 1. 2017 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 227/2017-392 ze dne 5. 9. 2017 uložena povinnost vyklidit blíže specifikované nemovitosti a předat je žalobci. Exekuci vyklizením předmětných nemovitostí soudní exekutor provedl ve dnech 10. až 17. 1. 2019.
3. Dne 13. 2. 2019 soudní exekutor vydal pod č. j. 099 EX 3904/17-118 příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž rozhodl o své odměně ve výši 290 400 Kč. V odůvodnění příkazu uvedl, že při stanovení odměny postupoval podle §7 exekutorského tarifu, přičemž na vyklízenou budovu nahlížel nikoli en bloc jako na jedinou stavbu, ale jako na nebytové prostory sestávající z 35 místností, k nimž připočetl jeden přilehlý pozemek (zahradu). Svůj nárok na odměnu proto stanovil částkou 360 000 Kč bez DPH, kterou však s ohledem na specifika daného případu s využitím svého moderačního práva snížil na částku 240 000 Kč + DPH. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala námitky, o kterých rozhodl obvodní soud usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-47 ze dne 15. 3. 2019 tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem potvrdil.
4. Uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností, jíž Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 1565/19 ze dne 23. 3. 2021 vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Učinil tak s odůvodněním, že se soudní exekutor i obvodní soud dopustili excesu při výkladu §7 exekutorském tarifu. Ústavní soud uzavřel, že "[r]ozhodujícím kritériem pro stanovení výše odměny podle §7 exekučního tarifu je podle komentářové literatury i názoru Ústavního soudu to, jak jsou vyklízené nemovitosti označeny v exekučním titulu. Určujícím při stanovení výše odměny v daném případě tak nemohlo být vyklízení jednotlivých nebytových prostor, ale vyklízení budovy č. p. X en bloc, tj. stavby jako celku".
5. Soudní exekutor dne 11. 5. 2021 vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 3904/17-212, jímž určil, že výše nákladů exekuce činí 217 800 Kč. K tomu uvedl, že výši odměny tak, jak by tato měla být v dané věci podle názoru Ústavního soudu vysloveném v citovaném nálezu stanovena, tj. za celkem 3 nemovitosti (3 x 10 000 Kč), vynásobil koeficientem šest, a to s přihlédnutím ke složitosti a namáhavosti předmětné exekuce. V této souvislosti poukázal na zcela mimořádné okolnosti posuzovaného případu a dále uvedl, že 5/6 stanovené odměny představuje minimální částku na úhradu mzdových prostředků jeho zaměstnanců, kteří se na provedení exekuce podíleli, a zbývající 1/6 představuje mandatorní výdaje na technickou a materiální podporu.
6. Proti druhému příkazu k úhradě nákladů exekuce stěžovatelka podala námitky, jimž obvodní soud usnesením č. j. 36 EXE 3662/2017-183 ze dne 8. 6. 2021 s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/19 vyhověl a výrok I. tohoto příkazu změnil tak, že výše nákladů soudního exekutora se určuje částkou 24 200 Kč. Exekutor fakticky vyklidil dvě nemovité věci, náleží mu tak podle obvodního soudu odměna pouze ve výši 2 x 10 000 Kč + DPH.
7. Proti posledně uvedenému usnesení obvodního soudu podal soudní exekutor ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2013/21 ze dne 29. 9. 2022 vyhověl a usnesení obvodního soudu zrušil. Jak Ústavní soud uvedl, nález sp. zn. I. ÚS 1565/19 se zabýval toliko ústavně konformní interpretací §7 exekutorského tarifu, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodujícím kritériem pro stanovení výše odměny exekutora podle citovaného ustanovení je to, jak jsou vyklizované nemovitosti označeny v exekučním titulu. V případě vyklizení bytového domu je tedy podle tohoto nálezu rozhodné, zda mají být podle exekučního titulu vyklizeny jednotlivé byty, nebo zda jde o vyklizení stavby jako celku. Uvedený výklad je pak per analogiam nezbytné aplikovat i na případy vyklizení nebytových staveb jako celku.
8. Ústavní soud se však v nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21 nezabýval přiměřeností odměny soudního exekutora. V žádném případě pak autoritativně nerozhodoval, jaká odměna má být stěžovateli přiznána, resp. jaká má být její konkrétní výše vzhledem k okolnostem věci. Obvodní soud přitom nebyl vázán jen nálezem sp. zn. I. ÚS 2013/21, ale byl také povinen respektovat i další ústavněprávní východiska rozhodování o odměně soudního exekutora. Především měl zohlednit mimořádné aspekty projednávané věci a poměřovat odměnu soudního exekutora hledisky odrážejícími stupeň dobrovolnosti plnění stěžovatelkou, složitost, odpovědnost a namáhavost činností vykonaných soudním exekutorem.
9. Obvodní soud posléze nyní napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 5. 2021 potvrdil. Obvodní soud poukázal na zcela mimořádný průběh exekuce, jejíž průběh navíc stěžovatelka ztěžovala, a to ačkoli byla opakovaně upozorňována na riziko nadstandardně narůstajících nákladů exekuce. Předmětem vyklizení navíc byla budova o mnoha místnostech zanesená kontaminovaným odpadem.
10. Posledně uvedené usnesení obvodního soudu spolu s příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 5. 2021 napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž uplatňuje dvě základní námitky. Jednak namítá, že nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/19 a I. ÚS 2013/21 jsou obsahově neslučitelné. Ať už se proto Ústavní soud nyní přikloní k jakémukoli řešení, bude se muset od jednoho z těchto nálezů odchýlit. Jediným řešením tak má být postup podle §23 zákona o Ústavním soudu, přičemž stěžovatelka navrhuje, aby plénum přijalo toto stanovisko: "Odměnu exekutora stanovenou vyhláškou č. 330/2021 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škodu způsobené exekutorem (dále též "exekuční tarif"), není možné zvýšit nad rámec výslovných ustanovení exekučního tarifu."
11. Tento právní názor podle stěžovatelky odpovídá převažující judikatuře Ústavního soudu. Naopak výklad, že si exekutoři mohou bez opory v právním předpise odměnu zvyšovat, považuje stěžovatelka za absurdní, přičemž pro srovnání poukazuje na advokátní tarif, který možnost navýšení odměny výslovně obsahuje a zároveň ji limituje trojnásobkem. Naopak exekuční tarif takovou možnost nezná, přesto by si exekutoři mohli zvyšovat odměnu i šestinásobně, a to aniž by si zároveň odměnu u lehkých případů snižovali.
12. Podle stěžovatelky nicméně existuje důvod ke zrušení napadených rozhodnutí i v případě, že by Ústavní soud rozpor mezi předmětnými nálezy neřešil. Stěžovatelka připomíná, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21 zavázal obvodní soud k tomu, aby se vypořádal s vyjádřením účastníků řízení. Stěžovatelka přitom argumentovala nesprávností a nepodložeností skutkových závěrů soudního exekutora, které nebyly podloženy ničím jiným, než jeho vlastním tvrzením. Obvodní soud neprováděl žádné dokazování, závěry soudního exekutora převzal a některé argumenty stěžovatelky ignoroval. Pokud Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21 opustil cestu paušalizace, nezbývá než vést standardní dokazování, které se nemůže omezit na tvrzení soudního exekutora. Exekuční řízení by se pak totiž dostalo do absurdní situace, ve které je soudní exekutor oprávněn náklady exekuce libovolně zvýšit k tíži povinného. Nález sp. zn. I. ÚS 2013/21 tak má vážné dopady nejen do práv stěžovatelky.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo soustavu soudů a není další instancí v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
15. K prvnímu okruhu stěžovatelčiných námitek je předně potřeba uvést, že Ústavní soud mimo jiné již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 konstatoval, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a tedy "je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§35 zákona o Ústavním soudu), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by - in eventum - měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z [§23 zákona o Ústavním soudu] se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují". K tomuto názoru se Ústavní soud přihlásil i v novější judikatuře (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1986/21 ze dne 22. 3. 2022).
16. Stěžovatelka tuto část své argumentace sice převážně staví na tvrzeném rozporu mezi dvěma v této věci vydanými kasačními nálezy, názor o existenci tohoto rozporu však Ústavní soud nesdílí. Ostatně Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21 podrobně vysvětlil, v čem spočíval právní názor vyjádřený nálezem sp. zn. I. ÚS 1565/19 a proč ho nález sp. zn. I. ÚS 2013/21 doplňuje, nikoli nahrazuje. Nezbývá tak než na odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21 (zejména jeho body 31 a násl.) odkázat.
17. Argumentace předložená stěžovatelkou v této části vychází z toho, že nález sp. zn. I. ÚS 1565/19 navázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007. Stěžovatelka následně cituje dle svých slov předposlední odstavec tohoto nálezu, jímž se měl Ústavní soud přihlásit k principu paušalizace náhrady nákladů řízení a v němž stěžovatelka spatřuje klíčovou myšlenku pléna Ústavního soudu pro veškerou navazující judikaturu Ústavního soudu, a to právě s výjimkou nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21. Skutečností ovšem je, že stěžovatelkou citovaný odstavec není klíčovou myšlenkou pléna Ústavního soudu, nýbrž odlišným stanoviskem soudce Vladimíra Kůrky.
18. Plénum Ústavního soudu naopak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 konstatovalo, že "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce", přičemž "do přijetí takové právní úpravy bude na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly ‚výši exekutorem vymoženého plnění' v souladu s naznačenými principy". A právě z toho Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2013/21 vyšel.
19. K druhému okruhu námitek Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelka sice namítá, že "argumentovala nesprávností a nepodložeností skutkových závěrů soudního exekutora, které nebyly podloženy ničím jiným, než jeho vlastním tvrzením", neuvádí již však, konkrétně které (nesprávné a nepodložené) skutkové závěry má na mysli. Ústavní soud tak k tomu může jen obecně uvést, že z napadeného rozhodnutí obvodního soudu je zřejmé, že obvodní soud nevyšel pouze z tvrzení exekutora či oprávněného, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž zejména z obsahu spisu.
20. Zavázal-li pak Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2013/21 obvodní soud "zohlednit mimořádné aspekty nyní projednávané věci a poměřovat odměnu [soudního exekutora] hledisky odrážejícími stupeň dobrovolnosti plnění [stěžovatelky], složitost, odpovědnost a namáhavost činností vykonaných [soudním exekutorem]", bude pro toto poměření obvykle významný právě obsah spisu. Smyslem není stanovit odměnu přesně ve výši všech nákladů, které exekutorovi vznikly, nýbrž se pomocí Ústavním soudem vylíčených vodítek úvahou dobrat k odměně, která v souladu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 8/06 bude přiměřená.
21. To rozhodně neznamená, že by si exekutor mohl náklady exekuce libovolně zvýšit, jak namítá stěžovatelka. Dojde-li (mimořádně) ke zvýšení odměny, bude na soudu, aby (obvykle ze spisu) ověřil, že odměna odráží "složitost, odpovědnost a namáhavost" věci (nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06). Samozřejmě nelze zcela vyloučit, že obsah spisu nebude odpovídat realitě. Vyvstanou-li takové pochybnosti, bude na soudu, aby se s nimi vypořádal. V posuzované věci nicméně stěžovatelka nyní neuvádí nic, co by tyto pochybnosti mělo vzbudit, krom obecného konstatování, že tvrzení soudního exekutora jsou nepravdivá. Za této situace Ústavní soud nemůže obvodnímu soudu vytknout, pokud ze spisu vycházel; tím spíše pokud obvodní soud zároveň ověřil, že spis byl veden řádně, a uvážil, že průběh exekuce byl pod mediálním dohledem.
22. Konečně, namítá-li stěžovatelka, že obvodní soud pominul její argument, že tytéž důvody, které vedly k přiznání odměny exekutorovi, byly již použity pro přiznání odměny (sic) oprávněnému, opět tato námitka postrádá jakýkoli prvek konkrétnosti. Alespoň v obecné rovině lze říci, že samo o sobě není nijak nelogické, pokud tytéž okolnosti vedou ke zvýšení nákladů jak oprávněného, tak soudního exekutora, přičemž v napadeném rozhodnutí obvodní soud dostatečně vysvětlil, že oprávněná zajišťovala ostrahu a zabezpečení objektu; náklady soudního exekutora byly jiné a k dvojímu proplácení téhož nedošlo. To, že zabezpečení objektu zajišťovala oprávněná, neznamená, že potřebu ostrahy a zabezpečení nelze zmínit při rozhodování o odměně exekutora v rámci popisu mimořádných okolností, za kterých musel pracovat.
23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu