ECLI:CZ:US:2023:3.US.224.23.1
sp. zn. III. ÚS 224/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Michala Kounka a 2) Radky Kounkové, zastoupených JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem Havlíčkova 29, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, č. j. 33 Cdo 2740/2022-223, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2022, č. j. 47 Co 36/2022-191, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 9. 2021, č. j. 108 C 11/2020-140, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy a obsahu napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatelé domáhali z titulu vrácení přeplatku ceny díla vůči J. Kaliankovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 31 260 Kč.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") shora rubrikovaným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatelů ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil podle §219 o. s. ř. jako věcně správné.
5. Následné dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
6. Stěžovatelé s těmito závěry nesouhlasí a napadají je ústavní stížností, v níž je - obdobně jako v předchozím řízení - označují za překvapivé. Dále namítají, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Zpochybňují-li stěžovatelé v nyní posuzované věci postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelů - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
10. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
11. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, zdejší soud v postupu obecných soudů neshledal. Ústavní soud zde nemá za to, že by snad skutková zjištění byla v rozporu s provedenými důkazy. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatelé pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro ně nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Pro Ústavní soud je proto podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se obecné soudy řídily při posouzení nynější věci. Okresní i krajský soud dospěly k závěru (který ostatně nebyl rozporován ani samotnými účastníky řízení), že stěžovatelé s žalovaným uzavřeli platnou smlouvu o dílo (rozsudek krajského soudu, bod 11). Krajský soud se nicméně neztotožnil s okresním soudem v posouzení sjednané ceny díla. Tento skutkový závěr ovšem dostatečně odůvodnil, a to konkrétně jazykovým výkladem cenové nabídky, z níž dovodil, že cena díla byla sjednána pevnou částkou ve výši 152 500 Kč. Při zohlednění zaplacené zálohy ve výši 125 000 Kč pak krajský soud uzavřel, že stěžovatelé nemají nárok na vrácení jimi požadovaného přeplatku ceny díla (srov. tamtéž, bod 12). Ústavní soud současně bere v potaz, že zamítnutí stěžovateli uplatněného nároku by bylo namístě i tehdy, pokud by krajský soud vzal za své skutková zjištění okresního soudu, který na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že cena díla byla určena nikoliv pevnou částkou, ale násobkem hodinové sazby ve výši 250 Kč a počtem odpracovaných hodin v počtu 475. Jak přitom vyplývá již ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, okresní soud dospěl navzdory odlišným skutkovým zjištěním při zohlednění dalších nákladů (cestovné a materiál) ke stejnému závěru jako krajský soud, tj. že přeplatek na ceně díla nevznikl, a tudíž rozhodl o zamítnutí žaloby (srov. rozsudek krajského soudu, bod 16; rozsudek okresního soudu, bod 16).
13. Ústavní soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - tyto závěry jakkoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledává cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Zjištění skutkového stavu v nyní posuzovaném případě totiž nevykazuje ústavněprávní deficit, který by vyžadoval ingerenci Ústavního soudu. Rozhodnutí krajského soudu, ale v konečném důsledku ani rozhodnutí okresního soudu, totiž zjevně netrpí takovou vadou skutkových zjištění, že by k nim obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podaná ústavní stížnost tudíž postrádá ústavněprávní rozměr, a to tím spíše, že jsou v ní uplatněny pouze námitky, které byly prezentovány a obecnými soudy vyvráceny již v průběhu předchozího řízení. Stěžovatelé tak fakticky brojí pouze proti tomu, jak obecné soudy posoudily skutkové okolnosti jejich případu, kterážto argumentace ovšem nemůže v podmínkách nyní posuzovaného případu obstát.
14. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
16. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu