ECLI:CZ:US:2023:3.US.2265.22.1
sp. zn. III. ÚS 2265/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Vacka, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2022 č. j. 6 As 82/2022-25, spojené s návrhem na zrušení §12a odst. 2 písm. b), §20a odst. 4 písm. o) a §12c odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dále namítá porušení zásady rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a principu pacta sunt servanda vyplývajícího z čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Napadená zákonná ustanovení porušují podle stěžovatele čl. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, společnost OTE, a. s., dne 13. 10. 2021 uveřejnila oznámení, že pozastavila činnost společnosti Europe Easy Energy, a. s., jejímž zákazníkem byl i stěžovatel, z důvodu oznámení této společnosti o pozbytí možnosti dále dodávat plyn a elektřinu svým odběratelům. Společnost OTE, a. s., uvedeným oznámením dále informovala zákazníky společnosti Europe Easy Energy, a. s., že jim budou nově dodávat plyn a elektřinu dodavatelé poslední instance, kteří následně dodávky energií převzali, avšak za ceny několikanásobně vyšší než ceny sjednané mezi stěžovatelem a společností Europe Easy Energy, a. s. Stěžovatel uvedené oznámení ze dne 13. 10. 2021 napadl u správního soudu návrhem na zrušení opatření obecné povahy, žalobou proti správnímu rozhodnutí a žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2022 č. j. 5 A 137/2021-49 všechny návrhy odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení s odůvodněním, že ve věci není dána pravomoc správních soudů, neboť žalovaná není správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výklad správních soudů zakládá nelegitimní a nepřiměřenou nerovnost jednotlivých účastníků energetického trhu před zákonem. Dále stěžovatel rozporuje aktivaci režimu dodavatele poslední instance v situaci, kdy nebylo postaveno na jisto, že předchozí zánik spotřebitelských smluv je v souladu se zákonem, neboť veškeré náklady spojené se zánikem smluv jsou přeneseny z profesionálního operátora trhu a z licencovaných dodavatelů na spotřebitele. Stěžovatel v tomto kontextu dále upozorňuje, že jeho dodavatel nevyhlásil úpadek a své závazky vůči svým věřitelům-profesionálům splnil. Stěžovatel je přesvědčen, že popsaná situace je v rozporu s principem ochrany spotřebitele zakotveným v čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie. V důsledku výkladu přijatého správními soudy, že společnost OTE, a. s., je osobou soukromého práva bez veřejnoprávní odpovědnosti, nesou spotřebitelé v případném soudním sporu zcela nespravedlivě jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. Stěžovatel dále namítá, že soudem posvěcený postup, kdy tvrzení o nemožnosti plnit finanční závazky může dodavatele energie legálně vyvázat z jeho závazků vůči spotřebitelům, je flagrantním porušením principu rovnosti před zákonem, principu ochrany spotřebitele a principu spravedlnosti. Nejvyšším správním soudem navrhovaná žaloba na náhradu škody není efektivním opravným prostředkem.
5. K porušení práva na soudní ochranu stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud se nedostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele o veřejnoprávním postavení a výkonu veřejné moci ze strany společnosti OTE, a.s. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatele pro posouzení rozhodné, zda subjekt, o jehož právech a povinnostech se rozhoduje, není v rovnoprávném postavení s rozhodujícím orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na jeho vůli. Společnost OTE, a. s., se přímo podílí na výkonu veřejné moci, vztah mezi touto společností a stěžovatelem není vytvořen konsenzuálně a společnost vstoupila do vztahu stěžovatele a jeho původního dodavatele energií autoritativně a na základě veřejnoprávního předpisu. Stěžovatel rovněž poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/18, dle kterého je společnost OTE, a.s., povinným subjektem podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Stěžovatel splňuje požadavky §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že nalézaní hranice mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů, která je často nezřetelná, je primárně věcí obecné justice. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je totiž záležitostí podústavního práva, nikoli otázkou základních práv a svobod. Vymezení vlastní pravomoci je ve výlučné kompetenci Nejvyššího správního soudu, resp. zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., a Ústavní soud je oprávněn do jeho rozhodnutí zasáhnout pouze ve výjimečných případech, a to při nedodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, či jiných záruk spravedlivého procesu. Takové vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší správní soud stěžovateli vysvětlil, že společnost OTE, a. s., nerozhodovala o právech a povinnostech jiných osob v rámci veřejné správy. Její činnost je regulována výhradně soukromoprávní metodou regulace, neboť se jedná o podnikání v energetickém odvětví; jedná se o právnickou osobu odlišnou od státu, které zákon ukládá řadu povinností. Operátor trhu sice má výlučné postavení, když na základě výlučné licence plní specifické povinnosti uložené mu zákonem, avšak předmětná zákonná ustanovení mu nezakládají žádnou působnost v oblasti veřejné správy a nesvěřují mu žádné pravomoci k jejich realizaci. Operátor trhu naopak do interakce s ostatními účastníky energetického trhu vstupuje prostřednictvím smluv a podpůrně i obchodních podmínek. Stěžovatel s těmito závěry Nejvyššího správního soudu ve své ústavní stížnosti polemizuje a opakuje argumenty, které ale již byly vypořádány správními soudy. Ústavní soud přitom považuje závěry Nejvyššího správního soudu za udržitelné, přičemž neshledal ani žádnou vadu ústavněprávní relevance. S argumentací stěžovatele týkající se nespravedlnosti situace vzniklé ukončením činnosti jeho dodavatele energie se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť se netýká nosných důvodů napadeného rozhodnutí.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. K návrhu stěžovatele na zrušení napadených částí energetického zákona Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti, jak plyne z §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu