ECLI:CZ:US:2023:3.US.2338.22.1
sp. zn. III. ÚS 2338/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Matějem Řičánkem, advokátem se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 418/2022-474 ze dne 17. 5. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 177/2021-426 ze dne 25. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejích práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem č. j. 38 C 181/2019-310 ze dne 12. 2. 2021 částečně vyhověl žalobě stěžovatelky a uložil vedlejší účastnici Raiffeisenbank a. s. povinnost zaplatit stěžovatelce částku 212 000 USD s úrokem z prodlení. Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že návrh na zaplacení 212 000 USD s úrokem z prodlení se zamítá. Stěžovatelka podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které Nejvyšší soud výše uvedeným rozsudkem zamítl podle §243d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka už nemá žádné další zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Z těchto hledisek tedy Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky. V ní obsažená argumentace se opírá o námitku porušení práva na soudní ochranu tím, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno, a dále o námitku porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek v jeho procedurální rovině tím, že v důsledku protiprávního postupu vedlejší účastnice přišla o možnost efektivního vymáhání svých majetkových zájmů.
7. V otázce řádného odůvodnění zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu má Ústavní soud za to, že v situaci, kdy byla určitá otázka již Nejvyšším soudem v relativně nedávné době rozhodnuta, a dané rozhodnutí bylo navíc projednáno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu a schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, není potřebné setrvání Nejvyššího soudu na tomto právním názoru podrobně odůvodnit a postačuje odkaz na původní rozhodnutí. Vzhledem k povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku není dáno právo dovolatele, aby Nejvyšší soud na základě jeho odlišné právní argumentace přehodnotil svůj dřívější názor. Takové situace by naopak měly být zcela mimořádné. Z tohoto důvodu považuje Ústavní soudu odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ohledně prvního dovolacího důvodu (otázka, zda je pohledávka absolutní či relativní právo) za plně respektující požadavky práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
8. Druhá otázka, vznesená stěžovatelkou v jejím dovolání, se týkala posouzení, zda zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "AML"), chrání individuální zájmy osob poškozených trestnou činností a zda tedy představuje ve smyslu §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), tzv. ochrannou normu. Tato otázka doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, proto Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku poměrně podrobně vysvětlil svůj pohled, včetně odkazů na odbornou literaturu a obecná ustanovení AML. Dospěl nicméně k závěru, že účel AML je jiný než ochrana individuálních zájmů osob, takže nepředstavuje ve vztahu ke stěžovatelce tzv. ochrannou normu ve smyslu §2910 o. z. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí a vytýká mu, že jeho odůvodnění nereaguje na její argumentaci obsaženou v dovolání. Tyto námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, však nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť nelze mít za to, že by postup Nejvyššího soudu extrémně vybočoval z požadavků plynoucích z práva na spravedlivý proces zakotveného v hlavě páté Listiny (srov. např. stěžovatelkou citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2103/21).
9. Ve vztahu ke zbývajícím dvěma dovolacím otázkám (okamžik vzniku škody a adekvátnost způsobené škody) Ústavní soud souhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že po negativním vypořádání dvou výše zmíněných dovolacích otázek již nebylo nutné je řešit, neboť to nemohlo vést k úspěchu dovolání. Klíčové důvody zamítavého rozsudku Nejvyššího soudu jsou tedy stěžovatelce z jeho odůvodnění dostatečně patrné a srozumitelné, požadavky na řádnost odůvodnění tak byly v posuzovaném případě splněny. Námitky stěžovatelky týkající se porušení práva na spravedlivý proces proto Ústavní soud hodnotí jako zjevně neopodstatněné.
10. Druhý okruh námitek uvedených stěžovatelkou v ústavní stížnosti byl založen na porušení jejího práva vlastnit majetek v jeho procedurální rovině tím, že v důsledku protiprávního postupu vedlejší účastnice přišla o možnost efektivního vymáhání svých majetkových zájmů. Zde považuje Ústavní soud za klíčové, že materiální zásah do vlastnického práva stěžovatelky nastal nikoli v důsledku jednání veřejné moci, nýbrž v důsledku trestné činnosti konkrétních jednotlivců, kteří ji podvodně přiměli zaslat finanční prostředky na nesprávný účet, z nějž je poté převedli dále. Nemožnost uplatnit vůči těmto osobám nárok na náhradu škody neplyne z právních překážek, nýbrž z překážek faktických, tj. jednak obtíží při identifikaci těchto osob, jednak z jejich případné neschopnosti nároky stěžovatelky uhradit.
11. Z hlediska naplnění pozitivních závazků České republiky ve vztahu k procedurální ochraně vlastnického práva stěžovatelky, což je ostatně základem její argumentace v posuzované ústavní stížnosti, je podstatné, zda Česká republika vytvořila právní nástroje ochrany vlastnického práva stěžovatelky, nikoli to, zda v důsledku jednání od státu odlišných jednotlivců nemůže použití těchto právních nástrojů přinést zhojení škody, která v důsledku trestné činnosti těchto jednotlivců vznikla. Jinými slovy tedy není povinností České republiky, resp. korespondujícím základním právem stěžovatelky, zajistit, aby v případě, že se stěžovatelka nemůže domoci své pohledávky vůči osobám, které jí způsobily škodu, byl za tuto pohledávku odpovědný někdo jiný, vůči komu by nárok stěžovatelky efektivně uplatnitelný byl. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek tak v posuzovaném případě nemohlo dojít.
12. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu