ECLI:CZ:US:2023:3.US.235.22.3
sp. zn. III. ÚS 235/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky ADPACK group, s. r. o., se sídlem Orlovská 752/147, Ostrava, zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Husova 1285/2, Ostrava, proti postupu Krajského soudu v Brně v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 31 INS 1176/2021 a rozhodnutí o potvrzení insolvenčního správce ve funkci, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 26. 1. 2022 doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v níž stěžovatelka brojí proti postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 31 INS 1176/2021, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, krajský soud usnesením ze dne 12. 2. 2021, č. j. KSBR 31 INS 1176/2021-A-8, zjistil úpadek Radka Šikoly (dále jen "dlužník"), povolil řešení úpadku oddlužením a ustanovil insolvenčním správcem JUDr. Daniela Ševčíka, Ph.D. Stěžovatelka je věřitelkou dlužníka a má v jeho insolvenčním řízení přihlášenou nezajištěnou a vykonatelnou pohledávku ve výši celkem 4 563 840,10 Kč. Její přihláška pohledávky je vedena jako P 12.
3. Dne 26. 11. 2021 se v uvedené insolvenční věci konala první schůze věřitelů. Na základě vyhlášky insolvenčního soudu ze dne 8. 11. 2021, č. j. KSBR 31 INS 1176/202l-B-50, mělo v rámci této schůze proběhnout hlasování o odvolání insolvenčního správce z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce.
4. V průběhu schůze věřitelů však soud konstatoval, že tento bod programu týkající se projednání podjatosti insolvenčního správce, hlasování o jeho odvolání z funkce a ustanovení nového insolvenčního správce nebude dodržen, neboť zde není potřebné kvorum pro případné hlasování o změně v osobě insolvenčního správce podle §29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Insolvenční soud současně rozhodl, že potvrzuje ve funkci stávajícího insolvenčního správce.
5. Stěžovatelka podává proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým byl ponechán ve funkci dosavadní insolvenční správce, a proti tvrzeně nesprávnému postupu tohoto soudu, který předcházel rozhodnutí o ponechání insolvenčního správce ve funkci a kterým nebyla některým věřitelům přiznána hlasovací práva, v důsledku čehož insolvenční soud nedodržel shora uvedený bod programu schůze věřitelů, ústavní stížnost. Stěžovatelka má za to, že kdyby došlo ke správnému právnímu posouzení hlasovacích práv věřitelů společnosti D.S. Leasing, a. s. (V9) a společnosti BEN SOL s. r. o. (V7) a hlasovací práva jim byla insolvenčním soudem přiznána, došlo by současně k odvolání insolvenčního správce a jeho nahrazení novým insolvenčním správcem.
6. Stěžovatelka současně Ústavnímu soudu sdělila, že ačkoliv si je vědoma, že proti rozhodnutí insolvenčního soudu a jeho postupu na schůzi věřitelů konané dne 26. 11. 2021 není přípustné odvolání, z opatrnosti je přesto podala. Za této situace, kdy souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhalo odvolací řízení, jehož výsledek mohl mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o této ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a usnesením ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 235/22, rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud následně z insolvenčního rejstříku zjistil, že o odvolání bylo rozhodnuto jinak, tj. věc byla vrácena prvostupňovému soudu bez věcného vyřízení (srov. přípis Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2022, č. j. 4 VSOL 93/2022-B-93). Důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti tudíž odpadl, a proto Ústavní soud usnesením ze dne 4. 4. 2023 rozhodl o pokračování v řízení.
8. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje procesní náležitosti dané zákonem o Ústavním soudu.
9. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud soudcem zpravodajem návrh odmítne, je-li podán někým zjevně neoprávněným.
10. Ústavní soud připomíná, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná institut tzv. actionem popularis, v jehož rámci může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele [srov. již usnesení ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita. Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné rovině vyjadřovat, neboť přezkoumává pouze to, zda případným zásahem došlo v případě konkrétního stěžovatele k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, přičemž stěžovatel musí nejdříve vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně před takovým tvrzeným zásahem poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci podstatné, že tvrzený zásah insolvenčního soudu, související s jeho postupem na věřitelské schůzi konané dne 26. 11. 2021 a zde přijatým rozhodnutím o potvrzení insolvenčního správce ve funkci, nepředstavuje zásah, který by se bezprostředně dotýkal základních práv přímo a bezprostředně právě stěžovatelky. Požadavek bezprostřednosti zásahu by totiž byl naplněn pouze tehdy, pokud by bylo s nepříznivým výsledkem rozhodnuto přímo o hlasovacích právech samotné stěžovatelky, což se ovšem v nyní posuzované věci nestalo. Uvedené, řečeno jinak, tedy znamená, že požadavek bezprostřednosti zásahu by byl dán toliko ve vztahu k přímo dotčeným věřitelům, o jejichž hlasovacích právech bylo rozhodnuto s výsledkem, jenž je pro ně nepříznivý (srov. shora). Tito věřitelé však možnosti ochrany svých práv prostřednictvím řízení o ústavní stížnosti nevyužili. S ohledem na zdůrazněné vyloučení možnosti podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby tedy platí, že stěžovatelka nemůže rozporovat nepřiznání hlasovacích práv ve vztahu ke shora uvedeným věřitelům označeným v daném insolvenčním řízení jako V 7 a V 9.
12. Předkládá-li pak stěžovatelka námitku, jejíž podstatou je argument, že kdyby došlo ke správnému právnímu posouzení hlasovacích práv těchto věřitelů a hlasovací práva jim byla insolvenčním soudem přiznána, došlo by současně k odvolání insolvenčního správce a jeho nahrazení novým insolvenčním správcem, Ústavní soud ji nepovažuje za přesvědčivou. Stěžovatelčin argument, který je striktně vzato nutno odmítnout již jen proto, že odporuje shora předestřenému požadavku kauzality, tedy jednoho příčinného kroku mezi zásahem a tvrzeným porušením základních práv (stěžovatelkou předestřený argument totiž zahrnuje dva kauzální kroky, tj. nepřiznání hlasovacích práv a následně ne/možnost hlasování o odvolání stávajícího insolvenčního správce), totiž nepřekračuje rámec pouhého obecného až spekulativního tvrzení, neboť - stručně řečeno - v daném případě není postaveno najisto, že by ostatní věřitelé skutečně hlasovali ve prospěch stěžovatelkou předkládané varianty v podobě odvolání z funkce stávajícího insolvenčního správce a ustanovení nového insolvenčního správce. Postoj ostatních věřitelů, a tedy i věřitelů V 7 a V 9, by přitom mohl Ústavní soud ověřit pouze za předpokladu, že by tito věřitelé sami, anebo společně se stěžovatelkou, brojili proti postupu a rozhodnutí krajského soudu ústavní stížností, což se ovšem nestalo. Ústavní soud tak musí stěžovatelkou předkládanou námitku odmítnout, neboť učinil-li by opak a této námitce vyhověl, znamenalo by to, že by ostatním věřitelům, kteří nejsou účastníky řízení o stěžovatelkou podané ústavní stížnosti, přisuzoval právní jednání a s ním spjaté právní následky, které ovšem tito věřitelé sami neprovedli a ani zjevně nezamýšleli. Ústavní soud by tak uvedeným věřitelům spekulativně vkládal do úst slova, která sami nevyřkli.
13. Lze tak učinit závěr, že v nyní posuzované věci stěžovatelka není aktivně legitimována k napadení shora specifikovaných zásahů insolvenčního soudu, jelikož v konečném důsledku ani netvrdí konkrétní reálný (a nikoliv pouze potenciální) zásah do svých základních práv. Nejde proto o věcně projednatelný návrh na zahájení soudního řízení, v jehož rámci by Ústavní soud mohl zkoumat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
14. Za této situace Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj