ECLI:CZ:US:2023:3.US.2357.23.1
sp. zn. III. ÚS 2357/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Chvojky, zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, sídlem Dlouhá 3458/2a, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2023 č. j. 10 Co 90/2023-105, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Davida Libeše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vedlejší účastník řízení (žalobce) se žalobou na ochranu rušené držby podanou podle §1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), domáhal, aby stěžovatel (žalovaný) odstranil oplocení, které nechal vystavět na hranici svého pozemku a pozemku ve vlastnictví obce, a které brání vedlejšímu účastníkovi řízení v přístupu ke dveřím do sklípku ve stavbě (garáži) ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") výrokem I usnesení ze dne 24. 5. 2023 č. j. 10 Co 90/2023-105 potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 2. 2023 č. j. 29 C 39/2023-34, kterým byla stěžovateli uložena povinnost odstranit oplocení bránící v přístupu ke sklípku (výrok I) a stěžovateli byla dále uložena povinnost zdržet se do budoucna rušení práva vedlejšího účastníka řízení přecházet nejkratší cestou přes pozemek stěžovatele ke dveřím do sklípku (výrok II) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III). Výrokem II uložil krajský soud stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 6 786 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas v šestitýdenní prekluzivní lhůtě (srov. §1008 odst. 1 obč. zák.). Vedlejší účastník řízení prokázal existenci držby práva přístupu ke sklípku jako součásti svého pozemku v podobě pokojného užívání této cesty, jakož i rušení této držby stěžovatelem vybudovaným oplocením. Zdůraznil, že právní stav ustupuje fakticitě. K prokázání nepravosti držby (§1007 obč. zák.) nepostačuje, že žaloba stěžovatele na zřízení služebnosti stezky ke sklípku byla pravomocně zamítnuta (rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 12. 2020 č. j. 11 C 468/2008-180 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 8. 2021 č. j. 14 Co 75/2021-2018).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Okresnímu soudu předně vytýká, že žalobu a výzvu k vyjádření doručil stěžovateli dne 20. 2. 2023 a již následujícího dne 21. 2. 2023 rozhodl o žalobě usnesením. Krajský soud toto pochybení nenapravil a návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl. Rovněž poukazuje na to, že byla-li již dříve zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka řízení na zřízení služebnosti nezbytné cesty, nemůže se toto rozhodnutí obcházet žalobou na ochranu rušené držby. Obecné soudy přitom zcela ignorovaly, že vedlejší účastník řízení právně ani fakticky žádnou držbou nedisponoval, což se podle stěžovatele podává právě z toho, že se svou žalobou na zřízení služebnosti neuspěl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejšího účastníka řízení na ochranu rušené držby. K tomu Ústavní soud podotýká, že řízení o žalobě na ochranu rušené držby je svou povahou srovnatelné s řízením o předběžném opatření, neboť, jak vyplývá z §177 až §180 o. s. ř., rozhodnutím soudu není jakkoli prejudikována případná sporná otázka právních vztahů, které stojí v pozadí rušené držby. O tom svědčí zejména pokyn zákonodárce soudu, aby se v řízení omezil na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení (§178 o. s. ř.) a požadavky na rychlost soudního rozhodování. Dále žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání v prvním stupni přitom není třeba nařizovat [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3358/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Dále je třeba připomenout, že jde o řízení podle §176 a násl. o. s. ř., jež má svůj hmotněprávní základ v §1003, resp. v §1007 obč. zák. S ohledem na provizorní a prozatímní charakter ochrany držby nedochází, jak správně zdůraznily soudy, v tomto řízení ani k posuzování právních otázek týkajících se např. oprávněnosti, řádnosti či poctivosti držby (žalovaný může toliko namítat, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil - srov. §1007 odst. 1 obč. zák.), ale soud se omezuje pouze na zjišťování faktického skutkového stavu. Navíc lhůty stanovené pro rozhodování soudů (viz §177 o. s. ř.) v těchto řízeních neumožňují rozsáhlé a podrobné zkoumání. Vyhovění posesorní žalobě nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k eventuální pozdější petitorní žalobě. Stěžovateli, kterému bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se zásahů do držby, resp. odstranit oplocení, jímž je narušena držba vedlejšího účastníka řízení, zůstává zachována možnost podat proti vedlejšímu účastníkovi řízení žalobu na ochranu svého vlastnického práva a v následném petitorním řízení prokazovat, že vedlejší účastník řízení neoprávněně zasahuje do vlastnického práva stěžovatele. Vzhledem k tomu, že v dané věci byla soudy náležitě zjištěna existence posledního pokojného stavu, jakož i jeho rušení ze strany stěžovatele, nelze s ohledem na výše uvedené přisvědčit námitkám stěžovatele ohledně porušení jeho práv na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2133/15).
9. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatele, že zamítnutí žaloby, jíž se vedlejší účastník řízení domáhal zřízení služebnosti průchodu ke sklípku, prokazuje jeho nepravou držbu, pročež měla být žaloba na ochranu rušené držby zamítnuta. Jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, skutečnost, že by mělo jít o nepravou držbu z rozhodnutí týkajících se žaloby na zřízení služebnosti, které měly obecné soudy v době rozhodování o žalobě na ochranu rušené držby k dispozici, nikterak nevyplývá a kromě toho stěžovatel nic takového netvrdil. Naopak obecné soudy vyšly z toho, že vedlejší účastník řízení držbu práva přístupu ke sklípku, resp. průchodu přes pozemek stěžovatele, vykonával dlouhodobě stejně jako jeho právní předchůdci, a to již od roku 1989.
10. Je pravdou, že stěžovatel měl omezenou možnost vyjádřit se k podané žalobě, když okresní soud o ní rozhodl hned následujícího dne poté, co ji stěžovateli doručil. Ostatně to, že se stěžovatel nemohl vyjádřit k tvrzením předloženým vedlejším účastníkem řízení a navrhnout důkazy před vydáním rozhodnutí okresního soudu, krajský soud vytknul okresnímu soudu. Toto pochybení však nebylo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když občanský soudní řád nepředpokládá, že v těchto věcech bude prováděno rozsáhlé dokazování (srov. §178 o. s. ř.). Ústavní soud nadto dodává, že veškeré své argumenty mohl stěžovatel uplatnit v opravném prostředku, což také učinil a krajský soud se jeho námitkami zabýval.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu