ECLI:CZ:US:2023:3.US.2505.23.1
sp. zn. III. ÚS 2505/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Beneše, zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem Gen. R. Tesaříka 256, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 22 Cdo 1476/2023-438, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a obce M., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i z dalších přiložených soudních rozhodnutí a dovolání, se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se obec M. (dále jen "žalobkyně") domáhala obnovy řízení ve věci určení vlastnictví, vedené Okresním soudem v Rokycanech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 4 C 259/2014, a to v části, týkající se změny provedené rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 18 Co 245/2016-189 ze dne 12. 9. 2016, tedy v části řízení, týkající se spoluvlastnického podílu na pozemcích v katastrálním území M., blíže specifikovaných ve výroku předmětného rozsudku.
3. Okresní soud usnesením ze dne 13. 3. 2019 č. j. 4 C 259/2014-290 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle soudu zápis v poplatkovém rejstříku nově předložený žalobkyní nemohl pro ni přivodit příznivější rozhodnutí ve věci ve smyslu určení, že kupní smlouva s Marií Benešovou (právní předchůdkyní stěžovatele) skutečně byla uzavřena.
4. Krajský soud usnesením ze dne 20. 1. 2023 č. j. 18 Co 215/2019-404, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se povoluje obnova řízení ve výše specifikované věci určení vlastnictví. Odvolací soud dospěl k závěru, že listina, kterou žalobkyně v žalobě na obnovu řízení navrhla k důkazu, sice v době původního řízení existovala, ale nebyla žalobkyni známa, takže ji ani při svých procesních úkonech netvrdila a jako důkaz nepředkládala. Žalobkyně o tomto důkazu nevěděla a ani jinak z procesního hlediska nezavinila nesplnění své povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní. Současně zdůraznil, že z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že sám soud si byl vědom skutečnosti, že při rozhodování ve věci samé dne 11. 4. 2016 důsledně nedbal zásady iura novit curia, když nevzal v potaz způsob zápisu smluv do poplatkového rejstříku, který byl u státního notářství veden, a dokonce se v budově soudu i po ukončení činnosti státního notářství od 1. 1. 1993 nacházel. Soud proto uzavřel, že po žalobkyni nebylo možné spravedlivě požadovat, aby o příslušném důkazu věděla či jej aktivním způsobem zajistila, a tím je naplněn první předpoklad pro povolení obnovy řízení. Navrhovaný důkaz je navíc ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, ale i judikatury okresního soudu a krajského soudu, schopen přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci; předloženými listinami lze prokázat převod vlastnictví předmětných nemovitostí na právního předchůdce žalobkyně.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro neodstranění vad odmítl. Konstatoval, že v podaném dovolání schází jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu. Podle soudu stěžovatel řádně neformuloval ani právní otázku, na jejímž řešení má být napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno (k tomu ani neuvedl relevantní judikaturu a k ní přiléhavou argumentaci). Z dovolání současně neplyne ani to, na základě jaké konkrétní právní úvahy se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a v čem je tato nesprávnost dána pro to, aby byl současně vymezen důvod ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání se proto podle závěrů soudu omezuje na pouhé konstatování nesouhlasu stěžovatele se závěrem odvolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tím, jak Nejvyšší soud posoudil podané dovolání. Postup dovolací instance označuje jako formalistický a poukazuje na princip ochrany slabší strany. Stran naplnění podmínek pro přípustnost dovolání uvádí, že "z kontextu podaného dovolání lze vyčíst námitku" - konkrétně to, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodována rozdílně". Posléze dodává, že "byť v dovolání není tato argumentace výslovně citována, je naprosto patrno, že námitky stěžovatele směřovaly tímto směrem, jakož i to, že bylo namítáno nesprávné právní posouzení věci". Relevantní ústavněprávní argumentaci však ústavní stížnost de facto postrádá.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Jestliže Nejvyšší soud použije §237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.
10. Ústavní soud po prostudování napadeného usnesení Nejvyššího soudu - a pro úplnost i samotného textu dovolání stěžovatele - dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu splňuje veškeré požadavky kladené na něj jak platnou právní úpravou, tak i příslušnou (citovanou) judikaturou. Rozhodnutí je adekvátním způsobem zdůvodněno a je z něj patrné, jaké konkrétní důvody soud vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele. Jeho ústavní stížnost je tak spíše pokračující polemikou se závěry (nejen) Nejvyššího soudu, která však postrádá jak ústavněprávní dimenzi, tak prakticky i jakoukoliv relevantní a srozumitelnou argumentaci; z ústavní stížnosti je patrno, že o bezvadnosti textu dovolání není zcela přesvědčen ani sám stěžovatel, který se spíše snaží o jakési "dokreslení" dovolacích námitek (pozn.: v tomto směru Ústavní soud pro ilustraci odkazuje na citaci pasáží ústavní stížnosti v bodě 6. výše).
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu