ECLI:CZ:US:2023:3.US.2516.23.1
sp. zn. III. ÚS 2516/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Šárky Roškové, zastoupené Mgr. Ing. Jakubem Maškem, advokátem sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 29 ICdo 140/2022-92, 57 ICm 2815/2021, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2022, č. j. 105 VSPH 299/2022-71, 57 ICm 2815/2021, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2022, č. j. 57 ICm 2815/2021-50, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 103 VSPH 287/2021-830, 57 ICm 3134/2012, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 18. 1. 2021, č. j. 57 ICm 3134/2012-800 (KSLB 57 INS 5513/2009), ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2021, č. j. 57 ICm 3134/2012-808, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky a její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z předložené ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2020 č. j. 57 ICm 3134/2012-779, incidenční žalobu stěžovatelky na vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo rozvodem. Odvolání podané stěžovatelkou odmítl krajský soud usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 57 ICm 3134/2012-800 (dále "usnesení I"), jako opožděné.
3. Následoval návrh stěžovatelky, aby krajský soud vydal opravné usnesení, kterým opraví v obou výše uvedených rozhodnutích blíže specifikované údaje. Krajský soud tedy vydal dne 10. 2. 2021 opravné usnesení, kterým ve výrocích předmětných rozhodnutí opravil označení žalovaného a dlužníka, jehož byl žalovaný insolvenčním správcem. Oprava se týkala změny titulu žalovaného z Mgr. na JUDr. (u obou rozhodnutí), u označení dlužníka bylo v obou rozhodnutích zaměněno slovo "sídlem" na "posledním místem podnikání" a v usnesení I pak krajský soud navíc doplnil adresu, na které se dlužník zdržuje.
4. Současně s návrhem na vydání opravného usnesení podala stěžovatelka také odvolání proti usnesení I (odmítnutí opožděného odvolání) s tím, že lhůta pro podání odvolání byla zachována, a to právě s ohledem na vydané opravné usnesení. Vrchní soud však usnesení I usnesením ze dne 13. 4. 2021 (dále "usnesení II") potvrdil, neboť se oprava rozsudku, proti kterému odvolání směřovalo, netýkala změny práv a povinností účastníků řízení. Vydání opravného usnesení proto nezaložilo nový běh lhůty pro podání odvolání.
5. Proti usnesení II podala stěžovatelka žalobu pro zmatečnost, kterou se domáhala jeho zrušení. Krajský soud ji usnesením ze dne 11. 3. 2022 (dále "usnesení III") zamítl. Ztotožnil se totiž s názorem vrchního soudu, že drobné opravy rozsudku neměly vliv na obsah výroku rozsudku, a proto nemohlo mít opravné usnesení na běh lhůty vliv.
6. O navazujícím odvolání proti usnesení III rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 13. 6. 2022 (dále "usnesení IV") tak, že je potvrdil a zopakoval, že výrok o zamítnutí žaloby na vypořádání společného jmění manželů zůstal obsahově nedotčen, k žádné změně práv a povinností účastníků nedošlo, a proto se stěžovatelce vydáním opravného usnesení neotevřela nová lhůta k podání odvolání.
7. I proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila a napadla je dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2023 dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť právní posouzení věci, na kterém spočívá usnesení III, provedl vrchní soud v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud doplnil, že změna provedená v označení žalovaného a dlužníka se netýkala podstatných náležitostí označení účastníka řízení, protože nebylo pochyb, kdo je účastníkem řízení a kdo je v daném řízení dlužníkem.
8. Stěžovatelka vytýká obecným soudům přepjatý formalismus a tvrdí, že vady rozsudku, které byly napraveny opravným usnesením, byly natolik zásadního charakteru, že mělo dojít k založení nové lhůty pro podání opravného prostředku. Teprve přesné označení účastníků totiž podle stěžovatelky zakládá vykonatelnost rozsudku. Záměna titulu Mgr. a JUDr. mj. údajně způsobila, že rozsudek odkazoval na neexistující osobu, resp. neexistujícího insolvenčního správce.
9. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud nyní neshledal.
11. Jak již bylo výše naznačeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
12. Nutno konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí v podstatě vůbec žádný relevantní ústavněprávní argument, neboť obsahem její argumentace je pouze polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Stejně jako v řízení před Nejvyšším soudem prezentuje a trvá na vlastní verzi skutkového stavu. Žádným způsobem se přitom nevymezuje ani proti jeho závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na ní samotné, aby předložila Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadené rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět. Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotné stěžovatelky.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal v postupu obecných soudů vady, jež by jej opravňovaly ke kasačnímu zásahu. Proti závěrům obecných soudů totiž zdejší soud nemá ústavněprávních výhrad, neboť obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně.
14. S odkazem i na odbornou literaturu pak Ústavní soud pouze připomíná, že nová lhůta k podání odvolání se účastníkům řízení otevírá rovněž tehdy, nebylo-li rozhodnutí ve znění před opravou v důsledku chyby v psaní materiálně vykonatelné. Ze shora stručně předestřené rekapitulace věci je nicméně zřejmé, že takováto situace v daném případě nestalo. Vadou, která by byla způsobilá otevřít nový běh odvolací lhůty, totiž nemůže být chyba v přehození číslic na adrese sídla žalobce, uvedení nesprávného data kolaudace nebo chyba v přepisu jména a příjmení žalobce, pokud žalobce byl jinak správně individualizován identifikačním číslem a adresou [viz JIRSA, Jaromír a spol. Občanský soudní řád, 3. část: Soudcovský komentář. Wolters Kluwer. Systém ASPI]. I tyto závěry doktríny podporují názor obecných soudů, podle kterého vydání opravného usnesení zásadně není způsobilé založit nový běh lhůty pro podání odvolání, a který Ústavní soud považuje ústavněprávně za plně přijatelný.
15. Ústavní soud dodává, že rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých soudy podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů nebylo možné stěžovatelce vyhovět, splňují nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu