ECLI:CZ:US:2023:3.US.252.23.1
sp. zn. III. ÚS 252/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, LL.M., advokátem se sídlem Doudlebská 1046/8, Praha 4 - Pankrác, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 237/2022-1196 ze dne 29. 11. 2022, a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 237/2022-1201 ze dne 5. 12. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a žádost o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Praze o odvolání vedlejších účastníků, D. N. a J. N., prarodičů nezletilého vedlejšího účastníka V. J., proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ, č. j. 12 P 5/2017-1165 ze dne 8. 8. 2022, ve spojení s opravným usnesením č. j. 12 P 5/2017-1179 ze dne 10. 10. 2022. Krajský soud v Praze napadený rozsudek změnil tak, že nezletilý vedlejší účastník V. J. se svěřuje do společné péče vedlejších účastníků, svých prarodičů D. N. a J. N. Zároveň Krajský soud v Praze stanovil stěžovateli, otci nezletilého vedlejšího účastníka, povinnost přispívat na jeho výživu, a upravil styk stěžovatele s nezletilým vedlejším účastníkem. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze opravil výrok napadeného rozsudku, v němž opomněl rozhodnout o změně předchozích rozhodnutí.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti Krajskému soudu v Praze vytýká, že významně zasáhl do jeho práv tím, že upřednostnil svůj subjektivní náhled na výchovu a péči o nezletilé dítě před existující právní úpravou na zákonné, ústavní i mezinárodní úrovni a rozhodl v rozporu se zákonem. Dále Krajskému soudu v Praze vytýká, že změnu předchozího rozsudku Okresního soudu Praha-západ založil toliko na výslechu nezletilého vedlejšího účastníka, nezohlednil dostatečně jiné důkazy a nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, v důsledku čehož není rozhodnutí Krajského soudu v Praze dostatečně a srozumitelně odůvodněné.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, či hodnotil skutkové okolnosti věci jinak, než je hodnotí stěžovatel, nezakládá sama o sobě relevantní důvod k podání ústavní stížnosti. Na straně druhé však platí, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou v některých případech vybočovat z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
7. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit též prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu pak Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo vedeno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
8. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Praze všechna výše uvedená východiska respektoval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně a přesvědčivě vysvětlil důvody, proč změnil rozhodnutí prvostupňového soudu. Za klíčovou okolnost, která rozhodujícím způsobem předurčuje míru naplnění nejlepšího zájmu dítěte, považoval Krajský soud v Praze, jak možná výchovná prostředí vnímá a jak se v nich cítí sám nezletilý vedlejší účastník. Krajský soud přitom mohl vycházet z bezprostředního vnímání názoru nezletilého vedlejšího účastníka, který zjistil během jeho výslechu provedeného v rámci jednání dne 28. 11. 2022. Krajský soud v Praze zhodnotil projev nezletilého vedlejšího účastníka jako autentický, přesvědčivý a konzistentní s dříve vyslovenými postoji a přesvědčivě vysvětlil, proč zjištěné skutečnosti jasně svědčí ve prospěch svěření nezletilého vedlejšího účastníka do péče prarodičů.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry Krajského soudu v Praze napadá a uvádí, že soud nezohlednil či neprovedl další důkazy navržené stěžovatelem, jako např. znaleckého posudku ohledně možného ovlivnění postojů nezletilého vedlejšího účastníku zesnulou matkou či aktuálně jeho prarodiči apod. Všechny tyto výtky jsou však podloženy pouze tvrzením, že pokud by soud tyto důkazy provedl a tyto skutečnosti zohlednil, dospěl by k jinému pohledu na posuzované otázky. K tomu je ovšem nutné připomenout, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována také ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním předchozí polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavně relevantní námitky, které by jasně a přesvědčivě zdůvodňovaly, proč byla napadeným rozhodnutím porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, však ústavní stížnost neuvádí.
10. Ústavní soud dále podotýká, že jeho zásah do současného stavu v podobě zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, by představoval další destabilizaci prostředí, v němž nezletilý vedlejší účastník vyrůstá, a přinesl by opětovnou nutnost adaptace na nové podmínky, což se s ohledem na míru nestability vzniklou pro nezletilého vedlejšího účastníka událostmi roku 2022 jeví jako krajně nežádoucí. Pro zásah s takovýmito zásadními negativními důsledky pro nezletilého vedlejšího účastníka by musel mít Ústavní soud zcela zásadní a velmi významné důvody, svou povahou a závažností nejméně srovnatelné s mírou zásahu do práv nezletilého vedlejšího účastníka, a zároveň by takový zásah musel být zcela nezbytný. Tato situace však v posuzovaném případě nenastala a stěžovatel ani takové skutečnosti ve své ústavní stížnosti netvrdí.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době. Vzhledem k této skutečnosti a vzhledem k závěrům Ústavním soudem učiněným nebylo nutno rozhodovat samostatně o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu