ECLI:CZ:US:2023:3.US.2595.22.1
sp. zn. III. ÚS 2595/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HALÍŘ a DIVIŠ - opravy strojů s. r. o. se sídlem areál Škody - Ejpovice, Dýšina, zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 č. j. 27 Cdo 1675/2022-766, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2022 č. j. 25 Co 148/2021-708 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 5. 2021 č. j. 25 C 140/2016-649, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované společnosti Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., zaplacení částky 1 806 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud Plzeň- město rozsudkem ze dne 1. 9. 2019 č. j. 25 C 140/2016-370 žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2020 č. j. 25 Co 69/2020-426 rozsudek nalézacího soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil k dalšímu řízení. Nalézací soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl; odvolací soud jeho rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy svévolně hodnotily důkazní prostředky, zejména výpovědi svědků a sporné listiny, své závěry nedostatečně odůvodnily a odklonily se od ustálené judikatury. Napadená rozhodnutí dále trpí extrémním nesouladem právních závěrů se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Postup obecných soudů vedl k tomu, že stěžovatelka kvůli jednání žalované musela po dvaceti dvou letech úspěšné činnosti ukončit svou výrobu. Svévoli v hodnocení důkazů stěžovatelka spatřuje zejména v tom, že odvolací soud první, vyhovující, rozsudek nalézacího soudu zrušil, a aniž by sám důkazní prostředky provedl, označil hodnocení výpovědi svědka ze strany nalézacího soudu za nepřesvědčivé. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá jednotlivá skutková zjištění obecných soudů a upozorňuje na jejich nedostatky.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, že odvolací soud první rozhodnutí nalézacího soudu usnesením č. j. 25 Co 69/2020-426 zrušil, aniž by provedl dokazování. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud první rozhodnutí nalézacího soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a v takovém případě není podle §214 odst. 2 písm. d) ve spojení s §219a odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, povinen nařizovat jednání. V postupu odvolacího soudu tak Ústavní soud vadu ústavně právního charakteru neshledal.
9. Ve zbytku se stěžovatelčiny námitky soustředí na polemiku se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, které vedla již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se s jejími argumenty vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává závěry obecných soudů udržitelnými; do výkladu a aplikace podústavního práva nenáleží Ústavnímu soudu vstupovat. Na ústavní úrovni Ústavní soud žádnou vadu neshledal.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu