ECLI:CZ:US:2023:3.US.2607.22.1
sp. zn. III. ÚS 2607/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 979/2021 ze dne 30. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. a), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. 68 T 1/2019 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Krajský soud uvedl, že se obžalovaní, včetně stěžovatele, podíleli na soustavném páchání daňové trestné činnosti. Jednání stěžovatele v této skupině mělo spočívat stručně řečeno v tom, že umožnil zapojení obchodních společností do obchodních řetězců, přes které byly realizovány fiktivní nákupy a prodeje barevných kovů s cílem vylákání výhody na dani z přidané hodnoty, když do účetnictví společnosti přijímal faktury o nákupu zboží, přestože mu bylo jasné, že se žádné obchody nerealizovaly, a když bez aktivní úmyslné účasti stěžovatele by nebylo možné bez větších problémů tuto trestnou činnost realizovat.
4. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, když shledal, že je zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že byl odsouzen v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení. Namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho dovolací argumentací, a že rozhodnutí Nejvyššího soudu není řádně odůvodněno, když dle jeho přesvědčení v jeho případě nemohla být prokázána skutková podstata trestného činu krácení daně s tím, že minimálně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Poukazuje na svou dovolací argumentaci, ve které tvrdí, že činnost společnosti A byla nesprávně vyhodnocena jako protiprávní. Tvrdí, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkou týkající se výpovědi spolupracujícího obviněného R. Č., a že nepřihlédl k důkazům, svědčícím ve prospěch stěžovatele. Zdůrazňuje, že nebylo prokázáno, že by se trestným jednáním obohatil, když dodává, že v jeho případě není k páchání trestné činnosti dostatečný motiv, což zdůvodňuje tím, že je vysokoškolsky vzdělaný, ženatý a otec dvou dětí, který dosud vedl řádný život. V ústavní stížnosti stěžovatel dále uvádí, že se Nejvyšší soud měl zabývat i tím, zda bylo obecnými soudy prokázáno, že se stěžovatel dopustil i trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, přičemž připouští, že takový požadavek z dovolání stěžovatele přímo neplyne.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Z přiloženého dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem namítal absenci úmyslu zkrátit ve větším rozsahu daň, a že v řízení nebylo nesporně zjištěno, že by se v důsledku svého jednání jakkoliv obohatil či jinak zvýhodnil. Dále konstatuje, že dle jeho názoru jsou v trestním řízení vedeném proti němu skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž uvádí, že kdyby měl v úmyslu spáchat trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, nemohl by souhlasit s tím, aby on nebo jeho bratr figurovali ve společnosti B. Skutečnost, že přijal nabídku spoluobžalovaných, dle jeho názoru prokazuje, že trestnou činnost nepáchal. Stěžovatel dále dovozuje, že obecné soudy nesprávně posoudily činnost společností A a C, přičemž konstatuje, že jeho výpověď nebyla v trestním řízení vyvrácena. Dále uvádí své námitky proti výpovědi R. Č., spolupracujícího obviněného a tvrdí, že došlo k deformaci důkazu ve vztahu k obsahu této výpovědi. V dovolání následně dovozuje, že v jeho věci došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny a práva na spravedlivý proces, a že užití trestněprávního postupu v jeho případě, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
10. Z přiloženého dovolání je zjevné, že stěžovatel svoji dovolací argumentaci prakticky zopakoval i v ústavní stížnosti a opakovaně poukazuje na svůj výklad činnosti v obchodních společnostech, který interpretuje izolovaně a přikládá mu nepřiměřenou váhu; činí tak přesto, že obecné soudy (především krajský soud, jako soud nalézací) se důkladně věnovaly prověření všech okolností případu a srozumitelně vysvětlily, proč obhajobě neuvěřily a dospěly k závěru o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Vina nebyla dovozena jen z jednoho důkazu, jak stěžovatel dovozuje, ale z celé řady důkazů. Zároveň, po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud stěžovatelovou dovolací argumentací zabýval.
11. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou naplnění skutkové podstaty trestného činu, když námitkou vztahující se k subjektivní stránce jednání stěžovatele a dalších obviněných věnoval v bodu 70, a dále v bodech 93 a 94 napadeného usnesení. Odkázal přitom na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, kdy dle závěru Nejvyššího soudu za stávajícího stavu dokazování byla subjektivní stránka jednání obviněných bez jakýchkoliv pochybností prokázána, neboť úmyslné zavinění pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle §240 tr. zákoníku nevylučují takové jeho kroky, které podnikl pro uskutečnění podnikatelského záměru, jenž byl ve skutečnosti jen prostředkem ke spáchání trestného činu. V návaznosti na svou předešlou judikaturu Nejvyšší soud zdůraznil, že zavinění ve formě přímého úmyslu (ale i nepřímého úmyslu) u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 nebo odst. 2 tr. zákona (pozn. nyní podle §240 tr. zákoníku) může svědčit zejména rozsah a počet spáchaných útoků, zjištěná systematičnost trestně relevantního jednání i dlouhodobost páchání trestné činnosti, jakož i postavení pachatele v rámci daňového subjektu, jako tomu bylo také v tomto projednávaném případě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 8 Tdo 29/2012 ze dne 25. 1. 2012). Skutečnost, že společnosti A a C nejsou uvedeny v řetězcích společností "daňového karuselu", tak není podstatná, když jejich činnost dle závěrů obecných soudů sloužila k zastření skutečného toku finančních prostředků, neboť jejich prostřednictvím se finanční prostředky za fiktivně dodávané zboží vracely zpět k údajným dodavatelům (bod 87 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tak nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že se Nejvyšší soud nezabýval činností stěžovatele v obchodních společnostech, když Nejvyšší soud přímo odkázal na bod 30 odůvodnění usnesení vrchního soudu k činnosti stěžovatele ve společnostech A a C. Vrchní soud zde trestnou činnost stěžovatele popsal tak, že "v podstatě umožnil cyklický pohyb finančních prostředků v rámci účelových řetězců, tedy, aby jedny a tytéž finanční prostředky mohly být používány opakovaně pro více obchodních případů. Dle odvolacího soudu jednal v roli jakési "pračky" finančních prostředků s cílem vzbudit zdání legálnosti ve skutečnosti fiktivních obchodů popsaných pod body 1b), 1c) a 1d) výroku o vině napadaného rozsudku v případě tohoto obžalovaného." Zároveň lze k otázce odůvodnění naplnění skutkové podstaty poukázat na činnost stěžovatele ve společnosti B, kdy dle závěrů obecných soudů stěžovatel umožnil v průběhu roku 2014 zapojení této společnosti do obchodních řetězců, přes které byly realizovány fiktivní nákupy a prodeje barevných kovů (cínových ingotů), jejichž jediným cílem bylo vylákání výhody na dani z přidané hodnoty u společnosti D (viz bod 184 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud pak zdůrazňuje závěr vrchního soudu, že stěžovatel si ještě před založením společnosti B zjišťoval informace týkající se možného odpočtu DPH (bod 87 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a opakuje, že stěžovatel měl přístup k účtu společnosti B, a ačkoliv jednatelem byl jeho bratr, stěžovatel za tuto společnost vystavoval také dokumenty a faktury. Nejvyšší soud konstatoval, že skutečný úmysl stěžovatele v kontextu ostatních důkazů potvrzuje výpověď svědkyně L. B., která potvrdila konzultace k DPH s jeho osobou ve vztahu k jeho společnosti A a k otázkám souvisejícím s vývozem z Evropské unie (rovněž viz bod 87 napadeného usnesení).
12. Námitce nevěrohodnosti výpovědi svědka R. Č. se Nejvyšší soud věnoval v bodu 65, kdy zdůraznil, že s touto námitkou se již vypořádaly soudy nižších stupňů a odkázal na závěry rozsudku krajského soudu v bodu 177 a vrchního soudu v bodech 22-26. Jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení, Nejvyšší soud se vypořádal (v bodech 95-97 napadeného usnesení) i s námitkou subsidiarity trestní represe, když zdůraznil vysoký stupeň závažnosti trestné činnosti a skutečnost, že stěžovatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem, což již samo o sobě vylučuje aplikaci subsidiarity. Vypořádal se se stěžovatelovou argumentací, týkající se uloženého trestu (bod 98) když uvedl, že výrok o trestu, týkající se stěžovatele nelze označit za excesivní ani exemplární, a dodal, že jej soudy nižších stupňů přiléhavě odůvodnily. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud stěžovatelově dovolací argumentaci věnoval řádnou pozornost, a že své rozhodnutí logickým a srozumitelným způsobem odůvodnil.
13. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení měl věnovat i tomu, zda se stěžovatel účastnil činnosti organizované zločinecké skupiny, k této lze uvést, že (jak sám stěžovatel uvádí) taková argumentace přímo z dovolání neplyne. Nejvyšší soud však zjevně i na takové úvahy reaguje, když v bodu 72 napadeného usnesení v reakci na námitky obviněného L. Č. (vůči tvrzenému nenaplnění znaků organizované zločinecké skupiny) i námitky stěžovatele (namítané porušení principu ultima ratio) uvádí, že "[v] dovoláních prezentovaná argumentace obviněných není ve věci novou. Jak je patrno z rozhodnutí soudu druhého stupně, dané námitky vznášeli obvinění již v předchozím řízení. Proto na prvém místě dovolací soud odkazuje na odůvodnění předmětných soudních rozhodnutí, u soudu nalézacího především na str. 183-187 jeho rozsudku a u soudu odvolacího na str. 22-40". Zároveň lze konstatovat, že se s touto otázkou obecné soudy v trestním řízení proti stěžovateli skutečně vypořádaly, kdy např. krajský soud konstatoval, že se stěžovatel spolupodílel na vysoce organizované zločinecké trestné činnosti rovněž vybíráním vysokých částek z hotovosti těchto účtů ve prospěch obžalovaného Z. (viz bod 184 rozsudku krajského soudu).
14. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatel v ústavní stížnost opakuje své věcné výhrady a argumenty, se kterými se však již obecné soudy vypořádaly. Za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor. Nic na uvedeném závěru nemůže změnit nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem se obecné soudy s jeho námitkami vypořádaly, neboť odůvodnění rozhodnutí ve stěžovatelově trestní věci považuje Ústavní soud za logická, pečlivá a přesvědčivá, přičemž v nich neshledal prvky libovůle, svévole či jiné ústavněprávní vady. To platí i pro napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu