ECLI:CZ:US:2023:3.US.261.23.1
sp. zn. III. ÚS 261/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Márie Dočkalové, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2022, č. j. 231 C 31/2019-83, a usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2022, č. j. 231 C 31/2019-79, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Městského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, dne 24. 11. 2022 bylo Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") doručeno dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 8. 2022, č. j. 44 Co 108/2021-65, jenž byl vydán v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vůči státu zaplacení částky ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění nemajetkové újmy tvrzeně vzniklé z důvodů průtahů v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 255 C 84/2014. Jelikož stěžovatelka současně s dovoláním nezaplatila soudní poplatek, byla shora uvedeným usnesením městského soudu ze dne 29. 11. 2022, vydaným asistentkou soudce, vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení.
3. Stěžovatelka proti tomuto usnesení brojila námitkou dle §9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s §36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") s odůvodněním, že pokud vůbec měl být soudní poplatek vyměřen, tak podle položky 23 bod 1. písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") ve výši 7 000 Kč. Stěžovatelka na základě výzvy zaplatila soudní poplatek ve vyměřené výši 14 000 Kč a žádala neprodlené vrácení částky ve výši 7 000 Kč.
4. Městský soud v Brně rozhodl o uvedené námitce stěžovatelky ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 15. 12. 2022 tak, že usnesení vydané asistentkou soudce potvrdil s odůvodněním, že "dovolání podaná v řízeních o odškodnění dle zákona č. 82/1998 Sb., je tak nutno podřadit pod "ostatní případy" uvedené v Položce 23 bod 1 písm. d) Sazebníku poplatků se sazbou 14 000 Kč."
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí, že uzavřel-li městský soud, že se v odškodňovacích věcech v případě stanovení poplatku za dovolání postupuje výlučně podle položky 23 bod 1 písm. d) sazebníku poplatků se sazbou 14 000 Kč, odchýlil se svévolně, tj. bez relevantního odůvodnění, od judikatury dovolacího soudu (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 2507/2022-102, z něhož vyplývá, že v odškodňovacím řízení za nemajetkovou újmu činí výše poplatku 7 000 Kč). Stěžovatelka je toho názoru, že jí určená výše soudního poplatku je nezákonná a v konečném důsledku též protiústavní.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Ústavní soud dále zohlednil, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které teprve by byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, neuvádí.
9. Ústavní soud se nadto ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval i rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor tohoto druhu obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě.
10. Ústavní soud si je samozřejmě též vědom, že poplatková povinnost může být překážkou přístupu ke spravedlnosti pro osoby ve svízelné ekonomické situaci. Nyní posuzovaná otázka by tudíž mohla mít ústavní rozměr, namítala-li by stěžovatelka např. svoji nemajetnost, což se však v nyní posuzovaném případě rovněž nestalo.
11. Ústavní soud dále bere v potaz, že předmětné dovolací řízení, v jehož rámci stěžovatelka rozporuje vyměřený soudní poplatek, doposud nebylo skončeno. Nelze tak vyloučit, že Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení, což se ostatně stalo ve věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, na niž odkazuje stěžovatelka. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího v takových případech rozhoduje odvolací soud (eventuálně též nalézací soud) v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
12. Ústavní soud současně připouští, že případ stěžovatelky je do jisté míry hraniční. To konkrétně znamená, že závěry městského soudu, týkající se výše soudního poplatku přijaté v nyní posuzované věci, nutně nemusí být jediným možným způsobem výkladu příslušné zákonné právní úpravy. Obecně vzato totiž lze připustit, že obecné soudy dospějí v jedné a téže věci k odlišným závěrům, z nichž ovšem ani jeden (právě jen z tohoto důvodu) nebude možné označit za ústavně nesouladný (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3037/22 ze dne 22. 11. 2022, bod 10). Pro Ústavní soud je přitom podstatné, že výklad podústavního práva podaný městským soudem je "možný" a že napadené rozhodnutí (ze dne 20. 12. 2022) je dostatečně, byť stručně, odůvodněné, což tedy znamená, že je z něj jasně patrné, jakými úvahami se městský soud řídil při nalézání odpovědi na otázku tvořící předmět nyní posuzovaného řízení.
13. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že jeho úkolem není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Tento úkol totiž primárně náleží Nejvyššímu soudu (srov. §14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Jak již bylo naznačeno výše, pravomoc Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Není-li dané rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno, není ani v kompetenci Ústavního soudu do věci vstupovat, neboť - jak již bylo opakovaně řečeno - zdejší soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, tj. roli instance povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů. Odkazuje-li tedy stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 2507/2022-102, jímž byla vyměřena poplatková povinnost ve výši korespondující se stěžovatelčinou představou výkladu použitelného podústavního práva, nelze přehlédnout, že toto usnesení nepředstavuje nástroj sjednocení judikatury ve smyslu shora zmíněného ustanovení §14 zákona o soudech a soudcích, ale toliko rozhodnutí přijaté v jednom konkrétním případě, jež bylo učiněno - vlastně shodou okolností - dovolacím soudem poté, co v průběhu dovolacího řízení zjistil, že v dané věci dovolatel nezaplatil soudní poplatek v plné výši.
14. Ústavního soud proto ze shora uvedených důvodů uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu