Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 25.04.2023, sp. zn. III. ÚS 2953/22 [ usnesení / ZEMÁNEK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2023:3.US.2953.22.1
sp. zn. III. ÚS 2953/22UsneseníÚstavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2022, sp. zn. 4 Tdo 645/2021, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2020, č. j. 4 To 24/2020-3916 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2020, č. j. 40 T 8/2018-3578, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:Ústavní stížnost se odmítá.Odůvodnění:I.Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4Ústavy a v čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb.trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zčásti dokonaným a zčásti nedokonaným ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1tr. zákoníku. 3. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit stručně řečeno tím, že jako jediný jednatel společnosti A nechal na Energetický regulační úřad (dále jen "ERÚ") podat žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro právnické osoby - společnost A, k níž byly předloženy podstatné doklady pro udělení licence, které měly dokladovat, že fotovoltaická elektrárna M. je zcela dokončená a schopná bezpečného provozu, ačkoliv věděl, že tyto dokumenty (např. předávací protokol či revizní zpráva) obsahují nepravdivé údaje. Dle závěrů krajského soudu nebyla k 30. 10. 2010 fotovoltaická elektrárna M. zcela dokončena, neboť montáže fotovoltaických panelů v množství nejméně 8559 kusů i jiné stavební práce nadále probíhaly. Krajský soud shledal, že stěžovatel podepsal předávací protokol s nepravdivými údaji s vědomím, že bude použit v rámci licenčního řízení, a že v rozhodné době byl stěžovatel jediným jednatelem společnosti A. Uvedným postupem společnost A neoprávněně získala částku 151 761 773,89 Kč. Krajský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let a peněžitý trest ve výměře 5 milionů Kč. Podle §101 odst. 2 písm. e)tr. zákoníku krajský soud společnosti A, uložil zabrání peněžních prostředků na účtu č. 6015-5504881/0710 v plné výši. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tak, že dle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o zabrání věci. Nově vrchní soud, za splnění podmínek §259 odst. 3tr. řádu, za zločin podvodu (podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a)tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1tr. zákoníku), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce šesti let a podle §56 odst. 1 písm. a)tr. zákoníku pro výkon trestu zařadil stěžovatele do věznice s ostrahou. Dále vrchní soud rozhodl tak, že v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. 5. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e)tr. řádu, když dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je zjevně neopodstatněné.II. Argumentace stěžovatele6. Stěžovatel namítá, že trestní soudy při interpretaci některých listinných důkazů nerespektovaly principy autonomie vůle smluvních stran v soukromoprávních vztazích, když přijaly závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Je přesvědčen, že hodnocení důkazů učiněné trestními soudy porušuje zavedená závazná pravidla výkladu významu právních jednání, což vedlo k vadnému hodnocení důkazů, které jsou rozhodujícími podklady pro konstatování viny stěžovatele. Je přesvědčen, že obecné soudy měly dospět k závěru, že za získání licence k provozování předmětné fotovoltaické elektrárny měla odpovědnost společnost B, přičemž stěžovatel odkazuje zvláště na smlouvy uzavřené mezi společností A a B, (smlouvy o dílo, smlouvy o provozování FVE). V této části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy nerespektovaly princip autonomie vůle smluvních stran, a zdůrazňuje, že je povinností veřejné moci, aby respektovala autonomní projevy vůle jednotlivce, pokud nejsou zákonem výslovně zakázány. 7. Stěžovatel dále namítá, že v jeho trestní věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, ke kterému došlo tím, že trestní soudy ignorovaly argumentaci stěžovatele, která poukazuje na pravomocná rozhodnutí v jiných skutkově obdobných trestních kauzách, ve kterých stejné soudy, zejména krajský soud, rozhodovaly zcela opačně a obžalované v obdobných případech zprostily obžaloby nebo jim uložily mnohem mírnější, dokonce podmíněné tresty. III.Vyjádření účastníků řízení8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a obsah protokolů o hlavním líčení.9. Vrchní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že obsahuje všechny rozhodné skutečnosti. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatele jsou v z velké části opakováním jeho obhajoby, přičemž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele. Doplnil, že ve stěžovatelově výkladu skutkového děje jsou logické nesrovnalosti, například skutečnost, že pokud by měli zaměstnanci společnosti B v náplni práce i obstarání licence, nebyl žádný důvod pro to, aby žádost o udělení licence předali stěžovateli k podpisu, ani pro to, aby žádost podával sám stěžovatel. Zdůraznil, že z provedeného dokazování plyne, že stěžovatel v době, kdy byla žádost o licenci podána, věděl o tom, že zařízení elektrárny není dokončeno, a že společnost A nemá právní nárok na vyšší podporu obnovitelných zdrojů. Ke stěžovatelově argumentaci, týkající se postupu trestních soudů v obdobných věcech Nejvyšší soud odkázal na část odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém poukázal na řadu trestních věcí, ve kterých byly obviněným za obdobné jednání uloženy obdobné tresty, jako stěžovateli. 11. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu opakuje, proč je přesvědčen, že odpovědnost za obstarání licence pro podnikání v energetických odvětvích pro předmětnou fotovoltaickou elektrárnu měla společnost B. Dále stěžovatel zpochybňuje, že by se udělením plné moci P. H. pokoušel o potenciální přenesení trestněprávní odpovědnosti na P. H. a obecně vytýká soudům v trestním řízení, že se otázkou toho, kdo byl zodpovědný za získání licence pro FVE M. v řízení důkladněji nezabývaly. Dále stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů o pravosti stěžovatelova podpisu na předávacím protokolu a dovozuje, že touto listinou ERÚ nemohl být uveden v omyl. Závěrem stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání po nestandardně dlouhé době.IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1zákona o Ústavním soudu a contrario).V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti13. Ústavní soud je podle čl. 83Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d)Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a)zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.14. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší prakticky totožné námitky, které již uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně vypořádaly. Vrchní soud (a před ním i krajský soud) racionálním a srozumitelným způsobem popsal, v čem konkrétně se stěžovatel dopustil trestného činu podvodu a proč toto jeho jednání bylo trestně postižitelné. Vrchní soud (v bodě 25 svého rozsudku) dovodil, v čem stěžovatel naplnil zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu §209 odst. 1, odst. 5 písm. a)tr. zákoníku a zdůraznil, že rozhodujícím momentem a podstatnou skutečností je, že licence byla získána prostřednictvím trestného jednání, slovy právní věty "zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu", a že není rozhodující, zda byla elektrárna dokončena v plném rozsahu v koncem roku 2010 či začátkem roku 2011. Krajský soud kvalifikoval stěžovatelovo zavinění jako úmysl přímý (bod 43 napadeného rozsudku krajského soudu), čemuž přisvědčil i vrchní soud (bod 18 napadeného rozsudku vrchního soudu). 15. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel po návštěvě místa stavby dne 4. 11. (viz protokol o sepsaný při závěrečné prohlídce stavy, trestní spis č. l. 364) věděl, že elektrárna není kompletní, avšak nechal dne 15. 11. 2010 předložit ERÚ nepravdivé podklady, dokumentující dokončenost díla - zde lze odkázat např. na přílohu Protokol o předání a převzetí díla ze dne 30. 10. 2010 mezi firmou C, jako zhotovitelem a firmou A, zastoupenou obžalovaným Z. V., jako objednatelem, listina je opatřena stěžovatelovým podpisem (spis ERÚ č. l. 70-72, trestní spis č. l. 109). Krajský soud dále připomněl, že stěžovatel ačkoliv věděl, že elektrárna k tomuto datu není zcela dokončená, následně opatřil kolaudační souhlas ze dne 5. 11. 2010, přičemž krajský soud poukazoval na stěžovatelovy zkušenosti ze stavebnictví a jeho developerskou činnost (bod 35 rozsudku krajského soudu). Krajský soud v bodě 35 napadeného rozsudku dále připomněl, že stěžovatel deklaroval před ERÚ přechod vlastnického práva k FVE v plném rozsahu, a to na firmu A, ačkoliv fakticky, v souladu s právními předpisy, k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít. Ústavní soud si ze spisu ověřil, že dle stavebního deníku proběhla konečná montáž panelů až dne 13. 12. 2010 (č. l. 555 tr. spisu), stavbyvedoucí v deníku uvádí, že předání stavby je možné ověřit v zápisu ze dne 15. 12. 2010 (č. l. 556).16. Ze spisu dále plyne, že stěžovatel se do procesu realizace díla zapojil, např. sám zajišťoval stavební povolení (trestní spis, č. l. 359), účastnil se prohlídky stavby dne 4. 11., zajišťoval sjednání veřejnoprávních smluv, nahrazujících stavební povolení (výpověď obž. S., zachycená krajským soudem v bodě 24), uzavíral smlouvy s obcemi (trestní spis č. l. 1536) i s vlastníkem - farností (č. l. 1533), bankou, účastnil se kontrolních dní na stavbě. Z výpovědí svědka plyne, že stěžovatel úkoloval další osoby, aby zajišťovaly jednotlivé dílčí úlohy pro stavbu (výpověď R. T., bod 25 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel dle závěrů obecných soudů nebyl jen pasivní investor, který uzavřel smlouvu o dílo "na klíč" (bod 35 rozsudku krajského soudu). 17. Oba soudy označily stěžovatelovu argumentaci jako účelovou, činěnou ve snaze přenést trestní odpovědnost na jiné osoby. Krajský soud zdůraznil, že podstatným listinným důkazem je protokol sepsaný dne 4. 11. 2010 při závěrečné kontrolní prohlídce stavby FVE M. (ve spise na č. l. 367). Tímto listinným důkazem bylo prokázáno, že kontrolní prohlídce stavby byl za investora, tj. firmu A, přítomen především stěžovatel, přičemž krajský soud zdůrazňuje, že stěžovatel sám ve své výpovědi připustil, že podpis na protokolu vypadá jako jeho vlastní podpis (viz vyjádření stěžovatele na otázku soudu z hlavního líčení, č. l. 3446). 18. Ústavní soud dále dodává, že i s námitkami, týkajícími se stěžovatelova tvrzení, že licenci pro elektrárnu měla zařizovat společnost B, a proto se trestněprávní odpovědnost nemá týkat jeho osoby, se obecné soudy srozumitelným způsobem vypořádaly. Lze odkázat na odůvodnění vrchního soudu, který uvádí, že z předmětné smlouvy o dílo (č. l. 1066 a násl.) nevyplývá ujednání, týkající se zastupování objednatele v rámci licenčního řízení zhotovitelem, a stěžovatelova argumentace dle jeho názoru představuje dezinterpretaci smluvního ujednání. 19. Ani v postupu Nejvyššího soudu nezjistil Ústavní soud žádný ústavně relevantní deficit. Dovolání stěžovatele se ve značné míře neslo v rovině nesouhlasu s rozsudky soudů nižších stupňů po skutkové stránce. Nejvyšší soud i nad rámec svého přezkumu vyložil, proč úvahy soudů stran hodnocení důkazů považuje za logické a navzájem provázané (srov. zejm. body 163 a násl. usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud se tedy nemohl ztotožnit s výtkami stěžovatele, že doposud se jeho námitkami a obhajobou nikdo nezabýval, a že by se přístup trestních soudů vymykal běžné soudní praxi. Obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly v dostatečném rozsahu a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1Úmluvy neznamená, že rozhodnutí musí odpovídat očekávání účastníka řízení, ale že v řízení budou obecné soudy postupovat podle předem daných pravidel - což se v souzené věci stalo. Skutečnost, že se judikatura obecných soudů (k trestné činnosti související s hektickým vydáváním licencí na FVE v důsledku radikální změny výkupních cen oznámených jen s krátkým předstihem) v průběhu času vyvíjela, neznamená, že stěžovatel byl stíhán a odsouzen za jednání nacházející se mimo katalog trestního zákoníku, tedy v rozporu s čl. 39Listiny. Ústavní soud dodává, že úkolem soudců obecných soudů je zohlednit všechny konkrétní okolnosti případu a srozumitelně je popsat; tyto požadavky vrchní soud splnil a výši uloženého trestu přezkoumatelně odůvodnil. Na tomto místě považuje Ústavní soud za dostatečné zdůraznit, že neodsouzení konkrétních fyzických osob za spáchání trestného činu či uložení nižšího trestu v jiných případech je pro postih stěžovatele nerozhodné.20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 25. dubna 2023Jiří Zemánek v. r. předseda senátu
Odlišné stanovisko soudce Ludvíka Davida k odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 2953/22Přijímám, byť zdaleka nikoli bez rozpaků, odmítavý výrok usnesení, nesouhlasím však tím spíše s odůvodněním usnesení, neboť je nepovažuji za úplné a přesvědčivé. Měl v něm být především zmíněn dopad použité trestní sankce na osobu stěžovatele; úvahy v tomto směru v odůvodněních rozhodnutí obecných soudů totiž chybí. Jde tu přitom o zásah do osobní svobody (čl. 8 odst. 2 Listiny) a do práva na ochranu soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny); oba zásahy podléhají ústavnímu kritériu přiměřenosti.Podobně Nejvyšší soud uvedl v usnesení ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 11 Tdo 696/2020, že k přezkumu (v zásadě nepřípustnému) výroku o trestu v dovolacím řízení lze přikročit pouze z toho hlediska, byl-li by uložený trest natolik nepřiměřeně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a o zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu jeho soukromého a rodinného života. Tyto závěry nepostrádají význam ani v nyní přezkoumávané věci a je tedy třeba doplnit okolnosti, jež měly být při úvahách o trestu vzaty v potaz.I.Stěžovatel byl shledán odpovědným, jako jednatel obchodní korporace - provozovatele fotovoltaické elektrárny (FVE), za podpis žádosti podané pobočce Energetického regulačního úřadu (ERÚ) o udělení licence k provozu, ač věděl, že FVE není dokončena. Podklady pro vydání licence spočívaly v podstatě ve dvou dokumentech, a to v revizní zprávě a v kolaudačním souhlasu zástupce stavebního úřadu. Ač se jednalo o závazné (podkladově) odborné stanovisko a správní rozhodnutí, byl přičten stěžovateli nepřiměřeně větší díl odpovědnosti za obsah těchto zpráv, než bylo ve srovnání s ostatními participujícími osobami únosné. Byla-li FVE nedostavěna (chybějící více než polovina solárních panelů i některé konstrukce pro jejich usazení), měli za zřejmě nepravdivě uvedené skutečnosti vysokou měrou odpovídat především zpracovatelé obou listin (revizní technik a zástupce stavebního úřadu), kteří je z moci úřední uvedli ve veřejných listinách a vycházeli z nich ve svých závěrech. Ti však byli odsouzeni k podmíněným trestům odnětí svobody, zatímco stěžovatel k šesti letům nepodmíněně. Zcela opomenuta zůstala v trestněprávní rovině role a odpovědnost smluvního partnera provozovatele FVE, jenž dodával stavbu "na klíč" a byl zmocněn, což mělo svůj nepochybný věcný význam, k obstarání licence, což učinil.II.Zcela negována pak zůstala spoluodpovědnost ERÚ jako vydavatele licence, jehož rozhodnutí přitom mělo splňovat požadavek důvěry společnosti v akty veřejné moci i věcné správnosti; požaduje se, aby si úřad předložené podklady prověřoval a důkazně hodnotil. Podle přístupu všech orgánů činných v trestním řízení však ERÚ, jenž přitom podal trestní oznámení, setrvával v roli jakéhosi jen "automatického příjemce" všech listinných podkladů, jež mu byly žadatelem o licenci předloženy. Správnost údajů v těchto podkladech ERÚ vůbec v době vydání licence neprověřoval, přestože to bylo očividně možné a navíc jeho trestní oznámení obsahuje jako přílohu formulář procedury úřadu pro účely licenčního řízení, kde je však v kolonce o šetření k žádosti konstatováno, že žádné šetření nebylo prováděno. Přitom problematika zejména rozsahu a náležitostí revizních zpráv se již průběžně stala kontroverzní otázkou řízení před soudy a kupříkladu z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 2086/17 (N199/91 SbNU 469) plyne v bodech 32, 33, že ERÚ ve věci FVE Jeníkov nevyužil možnost blíže si prověřit obsah jemu předaných podkladů (viz formulace tamtéž, že ERÚ "mohl bez potíží seznat", že stavba FVE není dokončena, o "sporné" revizní zprávě, o tom, že lze "stěží tvrdit" nemožnost ERÚ si "jednoduše ověřit", že revize byla vykonána ještě v době rozestavěnosti a podobně). III.Záměrem zvlášť závažného zločinu podvodu (zde dílem dokonaného, dílem shledaného ve stadiu pokusu) tu v intencích §209 trestního zákoníku bylo uvést orgán rozhodující o licenci v omyl nepravdivými údaji s následkem značné škody na majetku státu i dalšího subjektu. Bylo-li vydání licence konkretizací a bezprostředním cílem takového záměru, pak nelze ztratit ze zřetele, že obecnou zásadou rozhodování je ve správním řízení, stejně jako v aktech aplikace práva v jiných veřejnoprávních odvětvích, že se rozhoduje podle právních norem účinných a skutkového stavu zjištěného v době vydání rozhodnutí (srov. např. Horzinková, E., Novotný, V. Správní právo procesní. 2. vydání. Praha: Leges 2008, s. 147, 148; explicitně pak §154 odst. 1 o. s. ř.). Trestní soudy se však v nyní posuzované věci soustředily výhradně na stavebně-technický stav FVE v čase jimi shledaného zatajení rozhodných skutečností, tj. před či nejpozději v době podání žádosti o licenci na počátku listopadu 2010. Stav elektrárny v době, resp. ke dni vydání licence 13. 12. 2010 (zda byla osazena všemi panely, zda byla způsobilá ke zkušebnímu či dalšímu provozu) již pro účely právní kvalifikace žalovaných skutků a trestů za ně nehodnotily. IV.Rámcová rekapitulace počátku a průběhu předmětného trestního řízení vyznívá, byť některé její momenty lze z velmi rozsáhlého spisu jen nesnadno přesně zařadit, takto: Žalovaný skutek se odehrál v posledním čtvrtletí roku 2010. Trestní oznámení na neznámého pachatele bylo ze strany ERÚ podáno v listopadu 2013. Poté byla věc prošetřována Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality a později v lednu roku 2017 byl stěžovatel obviněn (mezitím snad měl elektrárnu prodat). Od roku 2020 byl stěžovatel postupně jednotlivými soudními instancemi shledán vinným a odsouzen. Přitom se v průběhu celého desetiletí měnil právní názor na to, jaký měl být, zejména z hlediska osazování elektráren solárními panely, rozsah revizních zpráv [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 2 As 313/2015-492, část V. 4., body 43-50: pozoruhodná je tamtéž formulace, že stěžovatelce FVE T., která ve věci licence žalovala o její navrácení ERÚ, "nelze vytýkat, že chybu v postupu revizního technika neodhalila, a to tím spíše v situaci, kdy se ani renomované znalecké ústavy dodnes neshodly, zda a co bylo třeba kontrolovat..." (bod 49)].V.Délku, průběh a odstupy jednotlivých fází trestního řízení od doby spáchání skutku až po jeho projednání zohlednily nalézací soud (body 51, 52 rozsudku) i odvolací soud (body 30, 31). Každý ze soudů k nim ovšem přihlížel jinak. Z rozsudku nalézacího soudu nelze dovodit, zda vůbec šlo o okolnost polehčující ve smyslu §41 trestního zákoníku; odvolací soud napsal, že na tyto okolnosti nebylo nalézacím soudem "přiléhavě reagováno" a snížil stěžovateli trest odnětí svobody o rok a půl.Jinak ovšem k výměře trestu uvedl cokoli dalšího jen nalézací soud, a to že obžalovaný "fakticky dosud nebyl soudně trestán", což doprovodil vysvětlením, že již dříve došlo k zahlazení jeho deliktu, spáchaného v souvislosti se silniční dopravou.VI.Domnívám se, že Ústavním soudem akcentovaná a Nejvyšším soudem též postulovaná ústavní povinnost hodnotit proporcionalitu uloženého trestu, a to ve světle nejen souladně působících, ale i proti sobě stojících hodnot a principů, nebyla v posuzované věci řádně splněna a senát Ústavního soudu se k tomu mohl a měl vyjádřit. Ostatně z funkcí trestání, jež přicházely v úvahu, tu byla naplněna jen trestní represe, a to, přes trest uložený ve spodní polovině zákonné trestní sazby, vrchovatou měrou. Nebylo přihlédnuto k okolnostem shrnutým v částech II., III., IV. mého vota (pasivní role ERÚ, stav stavby v době vydání licence, spornost obsahu revizních zpráv) a poznamenávám, že tu lze dovodit též záběr zde popsaných argumentů do sféry společenské škodlivosti pachatelova jednání. Ostatně otazník lze přiřadit i k problematice posuzování výše škody za situace, kdy fotovoltaická elektrárna dodává do rozvodné sítě energii po dobu platnosti licence a její výstavba byla motivována právním předpisem sledujícím - zejména nyní opět žádoucí - celospolečenskou poptávku po "čistší" elektrické energii a z ní plynoucí ekonomické záměry. Subjekty uplatňující nárok na náhradu škody v trestním řízení byly odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Byl-li stěžovatel ve věku šedesáti let odsouzen, v období poznamenaném změnami právních názorů na podstatné právní otázky v předmětných věcech, pak se zde mohla míra trestní represe, byla-li by řádně odůvodněna, ocitnout v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti. Ludvík David