ECLI:CZ:US:2023:3.US.2967.22.1
sp. zn. III. ÚS 2967/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, P.O.BOX 7, právně zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 585/2022-2872 ze dne 20. 7. 2022, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 53/2021-2669 ze dne 12. 1. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 41/2018 ze dne 15. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že Krajský soud v Praze uznal stěžovatele vinným ze zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, alinea druhá, odst. 3 tr. zákoníku. Za to mu byl uložen úhrnný trestu odnětí svobody v trvání pěti roků ve věznici s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na dobu pěti roků. Společně s druhým obžalovaným mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené 9 825 406 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele, spoluobviněného i státního zástupce Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest 1 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na pět let. Společně s druhým obžalovaným mu byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené 9 825 406 Kč s příslušenstvím, se zbytkem nároku na náhradu škody byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nejzávažnějším pochybením obecných soudů je rozhodnutí o vině ohledně skutku 1. v rozporu s opačným návrhem obžaloby. Postupem soudu prvního stupně v průběhu dokazování bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že bylo suspendováno na zcela formální oprávnění navrhovat důkazy, z nichž však bez výjimky nebyly provedeny ty, které by mohly narušit předem přijatý závěr o vině. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho práva byla porušena též při ukládání trestu, a to v důsledku nepřezkoumatelného a nedostačujícího odůvodnění, které neobsahuje podstatnou okolnost rozhodující pro uložení výše trestu.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku pro každého účastníka řízení, že jeho věcí se bude zabývat nezávislý a nestranný soud, a podle dříve zákonem stanovených pravidel. Princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem je nutno chápat jako záruku, že soudům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. O opomenutí důkazů jde, neodůvodní-li obecný soud nepovedení důkazu vůbec, nevyhodnotí-li důkaz provedený, případně jej vyhodnotil svévolně. Takové pochybení nenastane, uvede-li obecný soud, že neprovedl důkaz proto, že skutečnosti, k jejichž potvrzení či vyvrácení má sloužit, byla v řízení potvrzena či vyvrácena jinými zjištěními. Taková situace nastala v projednávané věci, nalézací soud, v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, provedené důkazy zhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení jednotlivě i v jejich souhrnu a návrh na doplnění dalšího dokazování zamítl. Stěžovatel své námitky opakoval v řízeních o opravných prostředcích, a odvolací i dovolací soudy se s nimi řádně a srozumitelně vypořádaly.
8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Odvolací soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko ve své judikatuře zastává i Evropský soud pro lidská práva.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že obecné soudy své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který přezkoumal dovolání stěžovatele z hlediska jím uplatněných námitek a dospěl k závěru, že jeho dovolání je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění soudů s obsahem provedených důkazů.
10. Na základě shora uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Rozhodovat o již dříve zrušeném rozsudku nalézacího soudu však není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu