ECLI:CZ:US:2023:3.US.3028.22.1
sp. zn. III. ÚS 3028/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Aloise Kohoutka, CSc., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 10. 2019 č. j. 14 C 7/2018-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020 č. j. 30 Co 66/2020-107 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022 č. j. 21 Cdo 3660/2020-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal, aby byla žalovanému (jeho bývalému zaměstnavateli) uložena povinnost zaplatit mu částku 74 100 Kč, včetně úroků z prodlení od 16. 1. 2015 do zaplacení, jako odměnu ve výši 12 100 Kč z úkolu č. 481/2402, 60 000 Kč z úkolu č. 481/4406, 2 000 Kč z úkolu č. 481/300, na nichž se podílel jako odpovědný řešitel. Obvodní soud pro Prahu 6 výše citovaným rozsudkem žalobu zamítl, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by tvrzený nárok, představující osobní příplatek a odměny, měl představovat nárokovou složku mzdy; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Následné dovolání Nejvyšší soud zčásti odmítl (ve výrocích týkajících se nákladů řízení) a ve výrocích uplatňovaného nároku dovolání zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z rozhodnutí soudů nelze zjistit, na základě čeho dospěly k závěru, že se v předmětné věci nejedná o nárokovou složku odměny, nýbrž o nenárokovou složku, kterou byl oprávněn schválit statutární zástupce oprávněného. Dále namítá opomenutí výpovědí svědků a neprovedení navrhovaných listinných důkazů. Stěžovatel tvrdí, že z rozhodnutí soudů nevyplývá (srozumitelně a zřetelně) vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tudíž jsou závěry soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
4. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
5. Stěžovatel vede v ústavní stížnosti polemiku s právními závěry obecných soudů; ze strany obecných soudů se však jedná o výklad a aplikaci podústavního práva a výklad jednotlivých ustanovení vnitřního mzdového předpisu, argumentace stěžovatele tak postrádá ústavněprávní rozměr. Je zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
6. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a opakování již uplatněných námitek. Z rozhodnutí obecných soudů přitom jednoznačně vyplývá, jakými úvahami, podloženými důkazy, se zabývaly a z jakých důvodů konstatovaly stěžovatelem uplatňovaný nárok za nedůvodný, neboť se jednalo o nenárokovou složku mzdy. Namítané vady řízení (opomenutí výpovědi svědků a neprovedení navrhovaných důkazů) Ústavní soud neshledal a z důvodu stručnosti odkazuje na str. 11 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 7. února 2023
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu